Part 12

(6) Není tvora na zemi, jehož výživa nezávisela by od Boha: a on ví o útulku jeho i o místě uložení jeho. Vše to zapsáno jest v Knize zjevné.

(7) Onť jest to, který stvořil nebesa i zemi v šesti dnech: a trůn jeho byl před tím nad vodami: chtěl dříve vyzkoušeti vás, kdož vás nejlépe zachová se v činech svých. A když řekneš jim: „Zajisté vzkříšeni budete po smrti své“ tu říkají ti kdož neuvěřili: „Vskutku, toto jest jen kouzelnictví zjevné.“

(8) A odložíme-li trest jejich do určité doby, jistě řeknou: „Co zdržuje jej.“ Zdaž nepřijde na ně v den, kdy nebude nikoho, jenž by odvrátil jej od nich a se všech stran obklopí je to, z čehož posměšky si byli tropili?

(9) A když dáme okusiti člověku milosti své a pak odejmeme mu ji — v pravdě zoufá si a jest nevěrcem.

(10) A když dáme okusiti mu přízně své po protivenství, jímž stižen byl, jistotně řekne: „Konečně zašly zlé doby ode mne“ a ihned jest rozradován a chlubivý.

(11) Vyjma těch, kdož trpělivě vyčkávají a konají dobré skutky: těm dáno bude odpuštění a odměna velká.

(12) Možná, že ponecháš u sebe část toho, co vnuknuto ti bylo, a budeš proto stísněn v hrudi své z obavy, aby neřekli: „Nebude-li mu seslán poklad, aneb nepřijde-li s ním anděl, (neuvěříme).“ Však ty pouze varovatelem jsi a Bůh všech věcí jest opatrovníkem.

(13) Aneb řeknou-li: „Sám vymyslil jej,“ rci: „Nuže deset předveďte súr, rovných těmto, vámi vymyšlených: a zavolejte si ku pomoci, koho budete moci vedle Boha, jste-li pravdomluvnými.“

(14) Však nevyslyší-li vás, vězte, že seslán byl jedině s moudrostí Boha a že není boha, kromě Něho. Jste tedy odevzdáni do vůle jeho?

(15) Těch, kdož žádají si jen života pozemského a lákadel jeho, odměníme spravedlivě skutky jejich v něm a nebudou v tom zkráceni.

(16) To jsou ti, pro něž v životě budoucím přichystán jest pouze oheň pekelný: niveč bude co konali na světě a nicotno vše, co činili.

(17) Zdaž budou jako ti, kdož oporu hledají v jasném důkazu, od Pána svého, předčítaném jim svědkem od Boha: a před nímž přišla kniha Mojžíšova, jako vodítko a milosrdenství? Tito věří v něj: však kdožkoli ze spřeženců modloslužby nevěří v něj, nechť těší se na oheň pekelný! Nechovej tudíž nejmenší pochybnosti o něm, neboť jest pravdou od Pána tvého: však většina lidí tomu nevěří.

(18) Kdo nepravostnějším jest toho, jenž o Bohu vymyslí lež? Tito předvedeni budou před Pána svého a řeknou svědci: „Tito jsou oni, kteří lhali ohledně Pána svého.“ Zdaž nepadne zlořečení Boha na nepravostné,

(19) kteří odpuzují druhé od stezky boží a rádi by ji zkřivili a nevěří v život budoucí?

(20) Tito neznemožní (moc Boha) na zemi a nenaleznou zastánce mimo Boha. Zdvojnásoben bude trest jejich: nedovedli ani slyšeti, ani viděti.

(21) Toto jsou ti, kdož sebe samy přivedli v záhubu a (božstva), jimi vymyšlená, ztratila se jim.

(22) Není pochyby o tom, že tito na tom nejhůře budou v životě budoucím.

(23) Však ti, kdož uvěřili a konali dobré skutky a ponižovali se před Pánem svým, obývati budou v ráji a zůstávati v něm budou věčně.

(24) Tyto dva tábory jsou jako slepí a hluší (u porovnání) s vidoucími a slyšícími: zdaž budou si rovno cenny v porovnání? Což konečně neporozumíte?

(25) Kdysi poslali jsme Noema k lidu jeho i řekl jim : „Zajisté jsem vám varovatelem zjevným,

(26) abyste neuctívali ničeho, kromě Boha: jáť zajisté obávám se, že trest stihne vás v den bolestný!“

(27) I řekli předáci lidu jeho, kteří neuvěřili: „Nevidíme v tobě jiného, než člověka jako my sami a vidíme, že následují tě pouze nejsprostší z (lidu) našeho, ukvapení v úsudku: a nevidíme ve vás přednosti, jež by vás stavěla výše nás. Spíše mníme, že jste prolhanci.“

(28) Řekl Noe: „Lide můj, co míníte? Mám-li pouze jasný důkaz od Pána svého, jenž obdařil mne milosrdenstvím svým a jste-li slepými vůči němu, zdaž vnutíme je vám, když vy se mu vzpíráte?

(29) Lide můj, nežádám od vás za to bohatství: odměna má jest pouze na Bohu. A nebudu odháněti od sebe těch, kdož uvěřili; ti setkají se s Pánem svým —- však vidím, že lid jste nevědomý.

(30) A lide můj, kdo pomůže mi proti Bohu, kdybych odehnal je? Což nepředložíte si to?

(31) A neříkám vám: ,Vládnu pokladnicemi Boha,‘ ani: ,Znám věci skryté, aniž říkám: ,Jsem anděl,‘ aniž říkám těm, na něž úkosem pohlížíte: ,Nepopřeje jim Bůh nijakého dobra.‘ Bůh nejlépe ví, co jest v myslích jejich: a kdybych to říkal, byl bych jedním z nepravostých.“

(32) Řekli: „Noe, dost již nahádal jsi se s námi a stále rozmnožuješ hádání s námi: nuže, konečně sešli na nás to, co nám slibuješ, jsi-li pravdomluvným.“

(33) Řekl: „Bůh zajisté sešle to na vás bude-li chtíti, a nikterak neznemožníte mu toho.

(34) Aniž prospěje vám rada má, kdybych chtěl (dobrou) dáti vám radu, však Bůh chtěl zavésti vás v blud: onť Pánem jest vaším a k němu se navrátíte.“

(35) Řeknou-li ti: „Vymyslil si jej,“ rci: „Vymyslil-li jsem si jej, má bude vina: však prost jsem podílu na tom, v čem vy se proviňujete.“

(36) A vnuknuto bylo Noemovi: „Zajisté nikdo jiný z lidu tvého neuvěří, vyjma těch, kdož již uvěřili: pročež nermuť se pro skutky jejich,

(37) nýbrž zbuduj koráb před zraky našimi a dle vnuknutí našeho a nepřimlouvej se za nepravostné, neboť oni potopeni budou.“

(38) Teda jal se budovati koráb: a pokaždé, když přední z lidu jeho šli kolem, vysmívali se mu. Řekl: „Smějte se nám jen: však i my vysmějeme se vám, jakož i vy nám se vysmíváte;

(39) a zvíte pak, na koho přijde trest, jenž potupou pokryje jej: a trest stihne jej věčný.“

(40) Až pak přišel rozkaz náš a praskla pec. Tehdy řekli jsme Noemovi: „Nalož na koráb,od každého druhu stvoření párek a rodinu svou, vyjma toho, nad nímž již dříve pronesen byl rozsudek, a ty, kdož uvěřili.“' Však pouze malý byl počet těch, kteří uvěřili s ním.

(41) I řekl: „Vstupte do korábu: ve jménu Boha nechť pluje a zakotví se. Zajisté Pán můj velký jest v odpouštění a milosrdný.“

(42) A unášel je (koráb), pluje na vlnách horám podobných: a volal Noe na syna svého, jenž byl v povzdálí: „Synu můj, pluj s námi a nezůstávej s nevěřícími.“

(43) Řekl (tento): „Uteku se na vrchol hory, jež ochrání mne před vodami.“ Řekl (Noe): „Není nikoho, jenž ochrání se dnes před rozkazem božím, vyjma toho, nad nímž smiloval se Bůh.“ Tu rozlily se mezi nimi vlny a syn jeho zůstal mezi potopenými.

(44) I bylo řečeno: „Země, vpij do sebe vodu svou a nebesa, přestaňte dštíti!“ A opadla voda a vyplněn byl rozkaz: a stanul koráb na vrchu Al-Džúdí a bylo řečeno: „Daleko odsud nechť zůstane lid nepravostný!“

(45) A zavolal Noe Pána svého a řekl: „Pane můj, zajisté syn můj byl z rodiny mé a zajisté slib tvůj pravdivý byl: ty pak nejspravedlivějším jsi ze všech soudců!“

(46) Řekl (Bůh): „Noe, vpravdě (syn tvůj) nebyl z rodiny tvé, neboť jednání to bylo nesprávné: proto netaž se mne na věci, o nichž nemáš vědění; varuji tě, abys nebyl jedním z nevědomců.“

(47) Řekl (Noe): „Pane můj, k tobě utíkám se (o prominutí), abych netázal se tě na věci, o nichž nemám vědění: a neodpustíš-li mi a nesmiluješ-li se nade mnou budu jedním ze záhubě propadlých.“

(48) Bylo mu řečeno: „Noe, sestup (s korábu) s pozdravem míru od nás a s požehnáním naším nad tebou a nad národy, jež jsou s tebou: jsou pak národové, kterým poskytneme požitku (tohoto světa) a pak zasáhne je od nás trest bolestný.

(49) Tato jest jedna ze zvěstí skrytých: zjevujeme ji tobě nyní: ani ty, ani lid tvůj nevěděli jste o ní před tím — i buď trpěliv, neboť blahý jest konec bohabojných.“

(50) A k lidu 'Ád (poslali jsme) bratra jejich HÚDA. Řekl: „Lide můj, uctívejte Boha: nemáte jiného Boha, kromě něho: (ty druhé) si jen vymýšlíte.

(51) Lide můj, nežádám za toto odměny od vás: odměna má jest pouze u toho, jenž stvořil mne, což toho nepochopíte?

(52) Lide můj, proste za odpuštění Pána svého: poté kajícně obraťte se k němu: sešle vám s nebe deště hojné a rozmnoží sílu vaši nad sílu vaši nynější — pročež neodvracejte se od něho jako provinilci.“

(53) Řekli: „Ó Húde, nepřinesl jsi nám jasného důkazu a my neopustíme bohů svých na (pouhé) tvoje slovo: my ti nevěříme.

(54) Řekneme ti jen, že někteří z bohů našich postihli tě zlem.“ Řekl: „Zajisté béřu za svědka Boha a vy též dosvědčte, že prost jsem vašeho uctívání bohů jiných

(55) vedle Boha: i započněte se svými úklady proti mně všichni a nemeškejte.

(56) Jáť pak spoléhám na Boha, Pána svého a Pána vašeho: není tvora, kterého neměl by v moci své: a zajisté Pán můj kráčí stezkou přímou.

(57) A odvrátíte-li se, dobře: již oznámil jsem vám to, s čím poslán jsem byl k vám: Pán můj dá jinému lidu zabrati vaše místo a nebudete moci uškoditi Bohu v nejmenším: zajisté Pán můj všech věcí jest strážcem.“

(58) A když přišel rozkaz náš, zachránili jsme Húda a ty, kdož uvěřili s ním, z milosrdenství svého: a zachránili jsme je před trestem přísným.

(59) Tento (lid) 'Ád zapíral znamení Pána svého a neposlušen byl proroků jeho a následoval výzvu všech mužů mocných a tvrdohlavých.

(60) Pročež stiženi jsou zlořečením v tomto světě a v den zmrtvýchvstání (bude jim řečeno) : „Zdaž nebyl (kmen) 'Ád, mezi nevěřícími v Pána svého? Ano, daleko zavržen budiž (kmen) 'Ád, lid Húdův!“

(61) A k lidu Tsemúd poslali jsme bratra jejich Sáliha. Řekl: „Lide můj, uctívejte Boha: nemáte jiného Boha, kromě něho. On vzniknouti dal vám ze země a dal vám ji k obývání: nuž proste jej za odpuštěni a po té obraťte se kajícně k němu: zajistéť Pán můj blízek jest a ochoten vyslyšeti (vás).“

(62) Řekli: „Ó Sálihu, až dosud byl's mezi námi jedním, v nějž naději jsme měli: zdaž nyní zbraňovati chceš nám, abychom vzývali to, co vzývali otcové naši. A my, zajisté v pochybnostech a nejistotě jsme ohledně toho, k čemu zveš nás.“

(63) Řekl: „Lide můj, co míníte? Mám-li jasný důkaz od Pána svého a popřál-li mi milosrdenství svého, kdo pomůže mi proti Bohu, kdybych byl ho neposlušen? Zvýšili byste tím jedině moji záhubu.

(64) Lide můj, toto jest velbloudice boží, znamením vám. Nechte ji klidně pásti se na půdě boží a neubližujte jí, jinak stiženi budete trestem blízkým.“

(65) Nicméně podřezali žíly velbloudice a řekl (Sálih): „Popřejeme vám ještě tři dny pobytu v obydlí vašich: slib tento zajisté nebude odvolán.“

(66) A když naplnil se rozkaz náš, zachránili jsme Sáliha a ty, kdež uvěřili s ním, z milosrdenství svého, od potupy onoho dne: zajisté Pán tvůj silný jest a mocný.

(67) A zachvátila nepravostné bouře mohutná a nalezeni jsou z rána v domech svých co ztuhlé mrtvoly,

(68) jako by nikdy nebyli těšili se z nich. Zdaž nebyl (kmen) Tsemúd nevěřícím v Pána svého? Ano, daleko zavržen budiž Tsemúd!

(69) A když přišli kdysi poslové naši k Ábrahamoví s radostnou zprávou, řekli: „Pokoj s tebou.“ Řekl: „Pokoj s vámi“ a nemeškaje, přinesl jim tele pečené.

(70) A vida, že ruce jejich nedotýkají se (pokrmu), nerad to viděl a pocítil strach před nimi. I řekli: „Neboj se, neboť my posláni jsme k lidu Lotovu.“

(71) A žena Abrahamova stála vedle a smála se: i oznámili jsme jí Isáka a po Isákovi, Jakuba.

(72) Řekla: „Já nešťastná, jakž porodím syna, když stařena jsem a manžel můj stařec? To zajisté byla by věc podivuhodná.“

(73) Řekli: „Divíš se snad rozkazu božímu? Milosrdenství Boha a požehnání jeho budiž s vámi, lide tohoto domu: Bůh zajisté hoden jest chvály a slávy.“

(74) Když pak rozptýlil se úděs Abrahamův, a on slyšel radostnou tuto zvěst, naléhal na nás ve prospěch lidu Lotova,

(75) neboť Abraham zajisté byl laskavý, soucitný, promíjející.

(76) „Ó Abrahame, ustaň ve svém snažení, neboť již vyšel rozkaz Pána tvého a lid onen zasáhne trest neodvratný.“

(77) A když přišli poslové naši k Lotovi, zarmoutil se nad nimi a cítil se slabým k ochraně jejich, řka: „Toto zajisté den jest těžký.“

(78) A přihnal se k němu lid jeho, neboť již od dřívějška dopouštěli se špatností a řekl (Lot): „Lide můj, tyto dcery mé vezmete-li, méně hanebno to bude pro vás: i bojte se Boha a nezneuctívejte mne v hostech mých. Což není mezi vámi jediného muže spravedlivého?“

(79) Řekli: „Však víš již, že málo jest nám po tvých dcerách: a zajisté dobře víš, co chceme.“

(80) Řekl : „Kéž bych měl dosti síly s vás, aneb kéž mohl bych se utéci k ochránci mocnému!“

(81) Řekli (tehdy cizinci): „Ó Lote, myť posly jsme Pána tvého a oni nedostanou se na tebe: i vyjdi s rodinou svou ještě této noci a nechť nikdo z vás neobrací se dozadu — pouze žena tvá tak učiní a stejný stihne ji osud, jaký stihne lid onen. Zajisté hrozba tato splní se z rána: není-liž pak jitro již blízké?“

(82) A když přišel rozkaz náš, obrátili jsme město vrchem dolů a dštili jsme na ně bez ustání kamení z hlíny vypálené, poznamenané Pánem tvým: a není podobný osud dalek od nepravostných!

(83) A k Madianským poslali jsme bratra jejich Šu'ejba. Řekl: „Lide můj, uctívejte Boha, nemáte jiného Boha, kromě něho: A nezkracujte míry ani váhy: zajistéť vidím vás v blahobytu, však bojím se pro vás trestu v den vše obklopující.

(84) Lide můj, dodržujte poctivě míry a váhy a nešalte lidi o majetek jejich a nedopouštějte se nespravedlnosti na zemi skutky pohoršlivými.

(85) Cokoliv pak přebývati vám bude z milosti boží, bude nejlepším pro vás, jste-li věřícími:

(86) jáť pak zajisté nejsem nad vámi strážcem.“

(87) Řekli: „Ó Šu'ejbe, zdaž nakazují ti modlitby tvé, abychom opustili to, co uctívali bohové naši, a abychom nenakládali s majetky svými, jak sami chcemeli? Zajisté přec jseš mužem laskavým a rozšafným.“

(88) Řekl: „Lide můj, co míníte? Mám-li jasný důkaz od Pána svého, jenž obdařil mne bohatými dary svými — nechci odporovati vám v tom, co (Bůh) zbraňuje vám činiti, leda proto že chci jedině polepšení vaše, seč síly mé stačí. A důvěru svou skládám pouze v Boha: na něho spoléhám a k němu obracím se.

(89) Lide můj, nechť odpor váš vůči mně neuvalí na vás vinu pro kterou postihl by vás osud podobný onomu, jenž postihl lid Noemův, lid Húdův, lid Sálihův: aniž lid Lotův jest od vás (tak) vzdálen!

(90) Proste za odpuštění Pána svého a obraťte se kajícně k němu: zajisté Pán můj slitovný jest a láskyplný.“

(91) Řekli: „Ó Šu'ejbe, nerozumíme mnoho z toho, co pravíš, však zajisté vidíme tě, žes slabým mezi námi: a nebýti rodu tvého, byli bychom tě ukamenovali a ty bys nebyl mohl (brániti se nám).“

(92) Řekl: „Lide můj, zdaž rod můj vzácnějším jest vám Boha a Boha za záda svá bez povšimnutí chcete zahoditi? Však zajisté Pán můj obklopuje věděním svým skutky vaše.

(93) Lide můj, čiňte, cokoliv můžete, jáť taktéž učiním: zvíte pak,

(94) na koho přijde trest potupný proň a kdo lhářem jest: nuž dávejte pozor — já s vámi pozor budu dávati.“

(95) A když přišel rozkaz náš, zachránili jsme Šu'ejba a ty, kdož uvěřili s ním, z milosrdenství svého: a zachvátila nepravostné bouře mohutná a nalezeni jsou z rána co ztuhlé mrtvoly v domech svých,

(96) jako by nikdy nebyli těšili se z nich. Zdaž nebyl daleko zavržen (lid) Madianský, jakož zavržen byl (lid kmene) Tsemúd?

(97) A když poslali jsme Mojžíše se znameními svými a s mocí zjevnou k Faraonovi a předním z lidu jeho, tu následovali tito rozkaz Faraonův: však rozkaz nebyl spravedlivý.

(98) Povede lid svůj v den zmrtvýchvstání a přivede je k napajedlu ohně pekelného: a děsné bude napajedlo, kde napájeti se budou!

(99) Zlorečením stiženi jsou v tomto světě a v den zmrtvýchvstání děsné bude přispění, kterým přispěno jim bude!

(100) Totoť jsou děje měst, jež tobě vyprávíme: některá z nich dosud stojí, jiná již skosena jsou:

(101) ne my utiskli jsme je, však sebe sama utiskla a ničeho neprospěla jim božstva jejich, která uctívají vedle Boha, když přišel rozkaz Pána tvého: pouze rozmnožila zkázu jejich:

(102) Takovéto jest udeření Pána tvého, když udeřuje jím města, jež byla nepravostna: zajisté udeření jeho skličující jest a bolestné.

(103) V tomto zajisté znamení jest onomu, jenž bojí se trestu ve světě budoucím: totoť den bude, kdy veškeré shromážděno bude lidstvo: totoť den bude, jehož bude svědkem (veškerenstvo).

(104) A neodložíme den onen, nýbrž přijde ve lhůtě předem stanovené.

(105) V den příchodu jeho nepromluví nikdo, vyjma s dovolením Boha: a mezi nimi zavržení budou a blažení.

(106) Pokud se týče zavržených, uvrženi budou v oheň (pekelný): a v něm vzdychání bude a naříkání.

(107) V něm přebývati budou, dokud potrvají nebesa i země, leč by jinak chtěl Pán tvůj: zajisté Pán tvůj činí, co chce.

(108) A pokud se týče těch, již oblaženi byli, půjdou do ráje: v něm přebývati budou, pokud potrvají nebesa i země, leč by chtěl Pán tvůj přidati jim jiný dar neodejmutelný.

(109) Nebudiž nikterak v pochybnosti ohledně toho, co uctívají onino — uctívají pouze to, co uctívali otcové jejich před tím, zajisté vyplatíme jim podíl jejich, nijak nezkrácený.

(110) Dali jsme Mojžíšovi Knihu a rozešli se v mínění o ní (lidé): a kdyby nebylo předešlo slovo od Pána tvého, bylo by již dávno rozhodnuto mezi nimi: oni pak (dosud) jsou ohledně Knihy v pochybnosti váhavé.

(111) A v pravdě každého odmění jistotně Pán tvůj dle skutků jejich, neboť on dobře zpraven jest o tom, co činíte.

(112) Pročež čiň právě, jakž nakázáno ti bylo a taktéž oni, kdož uvěřili s tebou, nechť nekonají špatností, neboť Bůh zajisté dobře pozoruje skutky vaše.

(113) Nehledejte opory u těch, kdož nepravostni jsou, jinak zasáhne vás oheň pekelný a nebude vám vedle Boha zastánců a nebude vám pak pomoženo.

(114) Zachovávej modlitbu na počátku a na konci dne a při příchodu noci: zajisté dobrá konání zahánějí skutky zlé. Takové jest připomenutí pamětlivým.

(115) A buď trpěliv, neboť Bůh zajisté nedopustí, aby ztratila se odměna dobrodějných.

(116) Zdaž nebylo mezi pokoleními, která vás předešla, lidí s trochou ctnosti takových, kteří zabraňovali špatnosti na zemi — pouze málo, které jsme pak zachránili? Však nepravostní následovali výstřednosti své a stali se provinilci.

(117) A Pán tvůj nevyhlazuje měst nespravedlivě, jsou-li obyvatelé jejich lidem řádným.

(118) Kdyby byl chtěl Pán tvůj, byl by učinil lidstvo národem jediným; však nepřestanou rozcházeti se v mínění,

(119) vyjma těch, jimž popřál milosrdenství Pán tvůj. A k tomu stvořil je; i naplnilo se slovo Pána tvého: „Zajistéť naplním peklo Džinny a lidmi vesměs.“

(120) A toto vše z dějů vyslanců našich vyprávíme ti, aby utvrzeno, tím bylo srdce tvé a aby tím přišla ti pravda a napomenutí a připomenutí věřícím.

(121) A rci těm, kdož nevěří: „Jednejte podle možnosti své: my taktéž činiti budeme:

(122) a vyčkávejte: my taktéž vyčkávati budeme.“

(123) Bohu pak přináleží věci skryté nebes i země, a k němu vše navrací se: pročež uctívej jej a spoléhej naň: a Pán tvůj zajisté není lhostejným k tomu, co činíte.

Yusuf

Makkan

Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.

(1) Alif. Lám. Rá. Tato jsou znamení Knihy zjevné:

(2) seslali jsme tento Korán v mluvě arabské, abyste jej pochopili.

(3) Vyprávěti budeme ti jedno z nejkrásnějších vyprávění, která vnukli jsme ti v tomto Koránu, ač před tím byl's jedním z neznalých.

(4) Když řekl JOSEF k otci svému: „Otče můj, zajisté viděl jsem jedenácte hvězd a slunce a měsíc, mně klanících se.“

(5) Řekl otec: „Synáčku můj, nevyprávěj o vidění svém bratřím svým, neboť jinak úkladem o tebe ukládati budou: zajistéť Satan jest člověku nepřítelem zjevným.

(6) A takovýmto způsobem vyvolí tě Pán tvůj a naučí tě výkladu událostí a dovrší milosrdenství své na tobě a na rodu Jakubově, jakož kdysi dovršil je na obou předcích tvých, Abrahamu a Isákovi: zajisté Pán tvůj vševědoucí jest a moudrý.“

(7) V případe pak Josefa a bratří jeho znamení byla tazatelům:

(8) když řekli (bratří jeho): „Zajisté Josef a bratr jeho milejší jsou otci našemu nás, ač jedna jsme tlupa: dojista otec nás jest v bludu zjevném.

(9) Zabte Josefa, aneb zažeňte jej do nějaké země a zůstane pouze pro vás tvář otce vašeho: poté pak povedete život lidí spravedlivých.

(10) Řekl jeden z nich: „Nezabíjejte Josefa, nýbrž uvrcte jej do hlubin studna: vysvobodí jej z ní nějací pocestní, tak-li učiníte.“

(11) Řekli: „Otče náš, proč nesvěříš nám Josefa, ač jistě upřímně to s ním myslíme?

(12) Pošli jej zítra ráno s námi, ať popase si stáda a pohraje si: my bedlivě budeme jej střežiti.“

(13) Řekl Jakub: „Zajisté zarmoutí mne, odvedete-li mi jej a bojím se, že sežere jej vlk, když pozor naň nedáte.“

(14) Řekli: „Kdyby sežrati měl jej vlk, když jedna jsme tlupa, tu nechť záhubě propadneme!“

(15) A když odvedli jej, usnesli se vespolek, že uvrhnou jej do hlubin studnice; tehdy vnukli jsme mu: „Zajisté jednou povíš jim o tomto skutku jejich a oni nebudou věděti, oč jde.“

(16) I přišli s večerem k otci svému plačky,

(17) řkouce: „Otče nás, vzdálili jsme se poněkud, běžíce o závod, a ponechali jsme Josefa u šatstva našeho: i sežral jej vlk. Však ty neuvěříš nám i kdybychom pravdu mluvili.“

(18) Na to přinesli košili Josefovu, potřísněnou falešnou krví. Řekl Jakub: „Nikoliv, sami jste tuto věc navlekli, však trpělivost krásná jest a k Bohu nutno utéci se (o útěchu), abych snésti mohl zprávu vaši.“

(19) A přišli pocestní a poslali čerpače vody ke studnici: a když spustili okov svůj dolů, zvolali: „Jaké štěstí! Ve studnici jest mládec!“ A vzali jej do zajetí, jakožto zboží: a Bůh věděl o tom, co činili.

(20) A prodali jej za cenu nepatrnou, za několik penízů spočtěných, chtějíce se ho zbaviti.

(21) A řekl onen, jenž koupil jej, jistý Egypťan, k manželce své: „Zacházej s ním ctně a pohostinně: může nám býti prospěšným, anebo můžeme přijmouti jej za syna.“ Takovýmto způsobem usadili jsme Josefa v zemi a naučili jsme jej výkladu událostí: Bůh vítězným jest ve vyplnění účelů svých, však většina lidí není si toho vědoma.

(22) A když dospěl věku síly své, obdařili jsme jej soudností a věděním: takovýmto způsobem odměnujeme ty, kdož dobře činí.

(23) A pocítila vášeň k němu paní domu, v němž nalézal se. I zavřela (všechny) dvéře a řekla: „Pojď sem.“ Řekl: „Uchovejž Bůh: zajisté Pán můj poskytl mi nejkrásnější přebývání a nedobře vede se nepravostným.“

(24) Však ona mocně po něm toužila a i on sám byl by podlehl touze, kdyby nebylo bývalo důkazu od Pána jeho. Takovým způsobem odvrátili jsme od něho nepravost a smilstvo, ježto byl ze služebníků našich upřímných.

(25) Oba vrhli se o závod ke dveřím a roztrhla košili jeho ze zadu: u dveří pak setkali se s pánem jejím. Řekla: „Co odměnou má býti tomu, jenž chtěl prohřešiti se na tvé rodině, leda uvěznění, aneb trest bolestný?“

(26) Řekl Josef: „Ona vášní svou mne sváděla.“ A dosvědčoval svědek z rodiny její: „Je-li košile roztržena zpředu, mluvila pravdu ona a on jest lhářem,

(27) však je-li košile jeho roztržena ze zadu, lhala ona a on jest pravdomluvným.“

(28) A když viděl (manžel), že košile Josefova roztržena jest ze zadu, řekl: „Toto zajisté jest jedna ze lstí vašich, neboť lest vaše zajisté jest velká!

(29) Josefe, nedbej na to pranic a ty, (ženo), pros za odpuštění viny své, neboť byla's jednou z hřešících.“

(30) A rokovaly ženy v městě: „Žena knížete svádí z vášně mládce svého, neboť rozplamenil ji láskou šílenou: my zajisté shledáváme, že jest v poblouzení zjevném.“

(31) Když pak doslechla se o lstivých klepech jejich, poslala pro ně a schystala jim hostinu: davši pak každé z nich nůž, zvolala: „Ukaž se jim, (Josefe.)“ A když spatřily jej, byly jím nadšeny tak, že pořezaly si ruce a zvolaly: „Bůh uchovej! To není člověk: toť sám anděl jest ušlechtilý!“

(32) I řekla jim: „Toto jest mládec, pro kterého hanily jste mne: jej sváděla jsem z vášně své, však vzepřel se: a neučiní-li, co poručím mu, jistotně uvězněn bude a uvržen mezi zbědované.“

(33) Řekl (Josef): „Pane můj, milejší jest mi vězení než to, k čemu mne vyzývají, však neodvrátíš-li ode mne lest jejich, přemůže mne mládí mé a budu jedním z nerozumných.“

(34) A vyslyšel jej Pán jeho a odvrátil od něho lest jejich, neboť on zajisté vše slyší a ví.

(35) Poté vsak uznali, ač viděli znamení (neviny jeho), že uvězní jej na nějaký čas.

(36) A spolu s ním vešli do vězení dva mladíci. Řekl jeden z nich: „V pravdě zdálo se mi (ve snu), že tlačil jsem víno (z hroznů).“ A řekl druhý: „Mně pak zdálo se, že nesl jsem na hlavě své chléb a ptáci pojídali z něho. Oznam nám výklad toho, neboť vidíme, žes jedním z dobře činících.“

(37) Řekl (Josef): „Dříve než přinesen bude vám pokrm, z něhož by pojedli jste, oznámím vám výklad snů vašich před tím, než naplní se. Toto jest, co mezi jiným naučil mne Pán můj, neboť opustil jsem víru lidu nevěřícího v Boha a lidu, jenž život posmrtný popíral.

(38) A následoval jsem víru otců svých, Abrahama, Isáka a Jakuba. Není (ve víře naší), abychom spolčovali co s Bohem: totoť milost jest od Boha nám a (všem) lidem však většina lidí není za to vděčna.

(39) Ó soudruhové moji dva ve vězení: zdaž páni rozliční lepší jsou, anebo Bůh jediný, všemocný?

(40) Co vy uctíváte vedle něho jsou jen jména, která jste dali vy a otcové vaši; Bůh pak neseslal vám ohledně jmen těch nijaké moci. Však rozsouzení přináleží jedině Bohu: on přikázal, abyste uctívali pouze jeho. Toto jest víra pravá, však většina lidí není si toho vědoma.

(41) Ó soudruhové moji dva ve vězení: pokud se týče jednoho z vás, nalije pánu svému (do číše, vína a pokud se týče druhého, ukřižován bude a ptáci klovati budou hlavu jeho. (Neodvolatelně) usouzena jest věc, na kterou vy dva tážete se.“

(42) A řekl (Josef) k tomu, o němž myslil, že zachráněn bude z nich dvou: „Zmiň se o mně pánu svému.“ Však Satan způsobil že tento zapomněl zmíniti se pánu svému (o Josefovi), i zůstal ve vězení po několik let.

(43) Až (jednoho dne) řekl král: „Zajisté viděl jsem (ve snu) jak sedm krav tučných sežráno bylo sedmi kravami hubenými a sedm klasů zelených a sedm zvadlých. Vy, přední mužové země, vyložte mi vidění mé, jste-li s výkladem vidění obeznámeni.“

(44) Řekli: „Spletené sny to jsou a my ve výkladu snů se nevyznáme.“

(45) Tehdy řekl onen jenž zachránil se z obou vězňů, a rozpomněl se po létech: „Já povím vám výklad toho, tedy pošlete mne.“

(46) „Josefe, muži pravdomluvný, vylož nám, co značí sedm krav tučných, sežraných sedmi hubenými, a sedm klasů zelených a sedm zvadlých, abych mohl vrátiti se k lidu a aby mohli o tom býti zpraveni.“

(47) Řekl (Josef): „Síti budete po sedm let dle obyčeje svého: obilí pak, jež sklidíte, ponechávejte v klasu, vyjma onoho málo, z něhož jísti budete.

(48) Poté přijde v zápětí sedm let trapných, jež ztráví vše, co nashromáždili jste pro ně předem, vyjma onoho mála, jež pečlivě jste uschovali.

(49) Na to přijde v zápětí rok, v němž lid bude míti mnoho dešťů a v něm tlačiti budete (hrozny).“

(50) I řekl král: „Přiveďte jej ke mne.“ Však když přišel posel k Josefovi, řekl tento: „Vrať se k pánu svému a otaž se jej, jaké zámysly měly ženy, jež pořezaly si ruce: zajisté Pán můj dobře zná léčky jejich.“

(51) Tehdy řekl (král k ženám): „Jak bylo to s vaším přemlouváním, když sváděly jste Josefa vášní svou?“ Řekly: „Uchovejž Bůh, že bychom věděly o něm co zlého!“ A řekla žena knížete: „Nyní vyšla pravda najevo: já sama sváděla jsem jej vášní svou a on zajisté byl, pravdomluvný.“

(52) Řekl (Josef): „Z tohoto všeho nechť pozná (pán můj), že nezradil jsem jej v nepřítomnosti jeho a že Bůh nevede k dobrému konci lest proradných.