Part 13
(53) Však neprohlašuji se prostým
viny, neboť přirozenost člověka nabádá ke
zlému, vyjma toho, k čemu byl milostiv Pán můj: neboť
zajisté Pán můj velký jest v odpouštění,
slitovný.“
(54) I řekl král:
„Přiveďte jej ke mně: vymiňuji si jej
zvláště pro sebe.“ A když byl pohovořil si s
ním, řekl: „ode dneška budeš u nás,
pověřen mocí a důvěrou.“
(55) Řekl (Josef): „Učiň mne vrchním nad
sýpkami v zemi: jáť zajisté budu strážcem
rozšafným.“
(56) Takovýmto způsobem usadili
jsme Josefa v zemi, aby pobývati mohl v ní, kdekoli chtěl
by: podělujeme milosrdenstvím svým, koho chceme a
nedáme propadnouti odměně těch, kdož dobře
činí.
(57) Však odměna života
budoucího lepší jest těm, kdož uvěřili a
byli bohabojní.
(58) A přišli bratři
Josefovi a byli mu předvedeni: on poznal je, však oni
nepoznávali ho.
(59) A když je byl zásobil
zásobami jejich, řekl: „Přivedte mi bratra svého, jenž
zůstal s otcem vaším. Nevidíte-liž, jak dobrou
vám dávám míru a že nejlepším jsem
z hostitelů?
(60) Však nepřivedete-li mi jej,
nebude vám míry u mne, aniž smíte se mi přiblížiti.“
(61) Řekli: „Budeme žádati
oň otce jeho: zajisté tak učiníme.“
(62) Řekl tehdy Josef k sluhům
svým: „Položte peníze jejich do zavazadel jejich: aby
zpozorovali je až navrátí se k lidu svému a snad
přijdou sem zpět.“
(63) A když navrátili se k otci
svému, řekli: „Otče náš, odepřena nám byla
míra: pročež pošli s námi bratra našeho, aby
naměřeno nám bylo (obilí). My zajisté dobře stříci ho
budeme.“
(64) Řekl: „Svěřiti-li
mám jej vám, jako kdysi svěřil jsem vám bratra
vašeho? Však Bůh nejlepším jest strážcem
a nejslitovnějších všech slitovných.“
(65) A když otevřeli
náklady své nalezli peníze své vrácené jim. Řekli:
„Otče náš, čehož více žádati si
můžeme? Totoť jsou peníze naše, jež vráceny
nám byly: i nakoupíme zásoby pro rodiny své:
stříci budeme bratra svého a rozmnoženy budou zásoby
naše o náklad jednoho velblouda: náklad lehký.“
(66) Řekl (Jakub): „Nepošlu jej s vámi, dokud
nezapřisáhnete se mi Bohem, že jistotně přivedete mi
jej zpět, leda byste byli obklopeni (překážkami).“ A když dali mu slib svůj, řekl:
„Bůh jest toho, co říkáme, poručníkem!“
(67) A řekl pak: „Synové moji,
nevstupujte do města jednou branou, nýbrž vstupte doň
branami rozličnými: nicméně neprospěje vám rada
má proti usouzení Boha pranic neboť rozsouzení
přináleží jedině Bohu: naň spoléhám a
naň nechť spoléhají ti, kdož na něho
spoléhají.“
(68) A když vešli do města
jakž nakázal jim otec jejich, nezpomohlo jim to nijak proti
předurčení Boha: jen (vyplněno
tím bylo) přání v
duši Jakubově, jež uložil jim. Onť pak obdařen
byl věděním, jemuž jsme jej byli naučili: však
většina lidí nemá vědění (takového).
(69) A když předstoupili
před Josefa, vzal tento k sobě bratra svého, řka:
„Jáť zajisté jsem bratrem tvým: však ty nermuť se
pro to, co oni se mnou učinili.“
(70) A když zásobil je zásobami
jejich, vložil číši svou do nákladu bratra svého.
Na to zavolal vyvolavač za nimi: „Hola, pocestní! V pravdě
zloději jste!“
(71) Řekli, obrátivše se k
nim: „Co pohřešujete?“
(72) Řekli: „Pohřešujeme
číši královu. Kdokoli přinese ji, dostane
náklad velblouda odměnou: jáť zajisté za to
ručím!“
(73) Řekli: „Při Bohu!
Víte přec, že nepřišli jsme, abychom špatnosti
páchali v zemi: zajisté nejsme zloději.“
(74) Řekli (Egypťané): „Jaká má býti odplata toho,
jenž ukradl číši, jste-li lháři?“
(75) Řekli: „Odplatou toho, v
jehož nákladu nalezena bude (číše), bude vydání jej samého vám:
takovým způsobem odměňujeme nepravostné.“
(76) A počal (Josef) prohledávati pytle jejich
dříve, než počal s pytlem bratrovým: a pak
vytáhl číši z pytle bratra svého.Takovýmto
způsobem vnukli jsme lest Josefovi, neboť nemohl zadržeti bratra
svého dle zákona králova, leda že Bůh by tomu byl
chtěl. Stavíme na různé stupně moudrosti, koho chceme: a
nade všemi, obdařenými věděním, jest
vždy jeden, jenž více ví.
(77) Tehdy řekli: „Kradl-li, však
již bratr jeho kradl před ním.“ Však Josef zadržel
tajemství své v sobě a nezjevil je jim, řka (v duchu): „Vy v
horším jste postavení a Bůh nejlépe ví o tom, co
vyprávíte.“
(78) Řekli: „Ó
kníže mocný, bratr náš má otce
stařičkého věkem: vezmi tedy jednoho z nás za něho :
v pravdě vidíme, žes jedním z dobře
činících.“
(79) Řekl: „Uchovejž Bůh,
abych vzal někoho jiného kromě toho, u nějž nalezli jsme
majetek svůj: v tom případě, byli bychom z
nepravostných.“
(80) A když zoufali si ohledně (Benjamina),
vzdálili se k poradě. Řekl nejstarší z nich:
„Zdaž nevíte, že otec váš vzal od vás slib
před Bohem a jak před tím nedostáli jste slibu
ohledně Josefa? Jáť neodejdu ze země, dokud
nedovolí mi otec můj, nebo Bůh rozhodne o osudu mém: onť
nejlepším jest ze všech soudců.
(81) Navraťte se k otci svému a rcete:
„Otče náš, zajisté syn tvůj kradl: a dosvědčili
jsme jen to, co zvěděli jsme a nemohli jsme před věcmi
skrytými ostříci se.
(82) Taž se sám v
městě, v němž jsme byli a karavany, s níž jsme
přišli: shledáš, že jsme pravdomluvnými!“
(83) Řekl (Jakub): „Nikoliv, sami jste tuto věc navlekli,
však trpělivost krásná jest: snad Bůh dá mi
je zpět všechny, neboť on vševědoucí jest a
moudrý.“
(84) A odvrátil se od nich a
řekl: „Běda mi pro Josefa!“ A zbělely oči jeho ze
zármutku a zmlkl (bolem).
(85) Řekli: „Při Bohu,
nepřestaneš vzpomínati na Josefa, až
přemůže tě zármutek a utrápíš
se.“
(86) Řekl: „Stěžuji si v
bolu a zármutku svém jedině Bohu a vím od Boha, co vy
nevíte.
(87) Synové moji, jděte a vyzvídejte
zprávy o Josefovi a bratru jeho a neztrácejte naděje v
dobrotu boží, neboť neztrácí naději v
dobrotu boží, leda lid nevěřící.“
(88) Když Pak předstoupili
před (Josefa),
řekli: „Mocný kníže, protivenství postihlo
nás a rodinu naši; a málo přinesli jsme peněz: i
naměř nám dobrou míru a ustrň se nad námi,
neboť Bůh zajisté odměňuje ty, kdož ustrnují
se.“
(89) Tehdy řekl: „Víte-liž
pak, co učinili jste s Josefem a bratrem jeho v nevědomosti své?“
(90) Řekli: „Zdaž ty sám
jsi Josef?“ Řekl: „Ano, já jsem Josef a toto jest bratr můj.
Bůh milostiv byl k nám, neboť kdo bojí se jej a
trpělivě vyčkává, věziž, že
Bůh nedá propadnout odměně, dobře činících.“
(91) Řekli: „Při Bohu, Bůh
zajisté vyvolil tě nad nás a my byli jsme
hříšní.“
(92) Řekl: „Nebudu vám ničeho
vyčítati dnes: Bůh odpustí vám, neboť on
nejslitovnějším jest ze všech slitovných.
(93) Vezměte tuto košili mou a
hoďte ji na tvář otce mého i prohlédne: a přiveďte
ke mně rodinu vaši veškerou.“
(94) A když vyšla karavana,
řekl otec jejich: „V pravdě poznávám vůni Josefa:
myslíte třeba, že blouzním?“
(95) Řekli mu: „Při Bohu, jsi
opět ve svém omylu dávném.“
(96) Když pak přišel posel s
radostnou novinou, hodil košili na tvář jeho, i
navrácen jest mu zrak. Řekl tehdy: „Zdaž neřekl jsem
vám, že vím od Boha, co vy nevíte?“
(97) Řekli: „Otče
náš, pros za nás, aby odpuštěny nám byly
viny naše neboť zajité byli jsme z
hřešících.“
(98) Řekl: „Budu prositi za
odpuštění pro vás Pána svého, neboť on
zajisté velký jest v odpouštění, slitovný.“
(99) A když předstoupili
před Josefa, vzal tento rodiče své k sobě, řka:
„Vejděte do Egypta, chce-li Bůh, v bezpečí!“
(100) Vzal pak rodiče své nahoru na
stolec knížecí a padli na tváře své,
klaníce se mu. I řekl: „Otče můj, toto jest výklad
vidění mého kdysi: uskutečnil je Pán můj a
milostí svou zahrnul mne, vysvobodiv mne z vězení a
přiveda vás ke mně z pouště poté, když Satan
byl způsobil různici mezi mnou a bratry mými. Zajisté
Pán můj laskav jest vůči komu chce: neboť on
vševědoucí jest a moudrý.
(101) Pane můj, obdařil's mne
panstvím a naučil's mne výkladu událostí:
Stvořiteli nebes i země, tys ochráncem mým v
životě tomto i budoucím: dej zemříti mi
oddánu do vůle tvé a zařaď mne mezi spravedlivé.“
(102) Tento jest jeden z dějů
skrytých, jejž vnukáme ti. Tys nebyl přítomen,
když usmyslili si vespolek čin svůj a prováděli lest
svou:
(103) však většina
lidí, i kdybys sebe více toho si přál,
neuvěří.
(104) Ty pak nežádáš
od nich odměny za toto (předříkávání), neboť jest pouze připomenutím
veškerenstvu.
(105) Kolik znamení na nebi jest a na
zemi: jdou kolem nich a netečně vzdalují se od nich!
(106) A většina jich
nevěří v Boha, aniž by jiná s ním
spolčovali (božstva).
(107) Jsou si snad jisti, že
nepřijde na ně záplava trestu božího, aneb
nepřijde jim hodina (soudu) z nenadání, když toho
tušiti nebudou?
(108) Rci: „Toto jest stezka má:
volám vás k Bohu jasným důkazem — já a
kdožkoli následuje mne: a chvála budiž Bohu,
nepatřím k mnohobožcům!“
(109) A neposlali jsme před tebou
jiných mužů, než takové z obyvatel měst,
kterým dali jsme vnuknutí: což necestovali zemí, aby
viděli, jaký byl konec těch, kteří byli před
nimi? Ale příbytek v životě budoucím
lepším bude pro ty, kdož bojí se Boha: což
nepochopíte?
(110) Až když na konec proroci
ztratili veškerou naději a mnili, že považováni jsou
za lháře, přišla jim pomoc naše: a
zachráněn byl, koho jsme chtěli: však nebude
odvrácena pomsta naše od lidu provinilého.
(111) Zajisté v dějích jejich
plno jest příkladů pro lidi přemýšlivé:
nejsou to vyprávění smyšlená, ale
potvrzení toho, co již bylo zjeveno, a vysvětlení
všeho, a vedení a milosrdenství pro lid
věřící.
Ar-Ra'd
Madinan
Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.
(1) Alif. Lám. Mím.
Rá. Tato jsou znamení Knihy; a co sesláno bylo ti
Pánem tvým, jest pravda: však většina lidí (tomu)
nevěří.
(2) Bůh to jest, jenž vybudoval
výsosti nebes bez viditelných (vám) pilířů: pak vystoupil na
trůn a podrobil (zákonům) slunce i měsíc: oba sledují
běh svůj do lhůty předurčené. Onť
řídí všechno a vysvětluje vám
znamení svá, abyste pevně uvěřili v setkám
s Pánem svým.
(3) Onť rozprostřel zemi a
vytvořil na ní temena hor a řeky: od každého plodu
učinil na ní pohlaví dvé: způsobuje, aby noc zahalovala
den: zajisté v tom všem jsou znamení lidu přemýšlivému.
(4) A na zemi jedna s druhou
sousedí různé části její: zahrady vinné révy a
obilí a stromy palmové, (rostoucí) ojediněle, neb v hromadě.
Zavlažovány jsou jednou vodou, však některé z nich
činíme lepšími druhých k jídlu: zajisté v
tom všem znamení jsou lidu chápajícímu.
(5) Může-li tě co udiviti, jistě
udivitelným jest rčení jejich: „Možno-li jest, abychom
— proměněni v prach — stali se stvořením novým?“
To jsou ti, kdož nevěří v Pána svého:
řetězy (vrženy) budou na šíje jejich a
údělem jim bude oheň pekelný, v němž
přebývati budou věčně.
(6) Budou tě vyzývati, abys
uspíšil zlo raději než dobro, a podobné
případy staly se již před tím. Zajisté Pán
tvůj nejvýš promíjející jest
vůči lidstvu při vší nepravostnosti jejich,
však též přísný jest v trestání.
(7) Dí t, kdož
neuvěřili: „Nebude-li sesláno mu znamení od Pána
jeho, (neuvěříme).“ Ale tys pouze varovatelem a každému
národu dán jest (jeho) vůdce.
(8) Bůh ví o plodech v
lůnech veškerého ženského pohlaví a o kolik
zúžuje nebo šíří se lůno jejich:
všechny věci u něho dle míry jsou.
(9) Onť zná věci skryté i
zjevné — on Velký Nejvyšší!
(10) Stejným jest každý
z vás, ať tají řeč svou, anebo mluví
otevřeně: ať skrývá se v noci, anebo
vychází ven za dne:
(11) každý má
stále střídající se anděly před
sebou a za sebou, kteří střeží jej z rozkazu
božího: Bůh zajisté nezmění se vůči
lidem, dokud oni sami nezmění podstaty své a když Bůh
chce navštíviti lid zlem, nikdo nemůže je
odvrátiti, aniž mají vedle Boha jiného ochránce.
(12) On to jest, který ukazuje
vám blesk pro strach a naději on dává tvořiti se
mrakům, deštěm obtěžkaným.
(13) A vyvyšuje jej HROM ve
chvále jeho, jakož i andělé z bázně před
ním: a vysílá šlehy bleskem, jimiž bije, v koho
chce, mezitím co oni hádku vedou o (jsoucnosti) Boha; a on mohutným jest v moci své.
(14) Jemu jen
přísluší vzývání právem a
ti, kdož vzývají jiná (božstva) vedle něho, nebudou vyslyšeni v
ničem, leda jak onen, jenž vztahuje ruce své v přehršli k
vodě, žádaje si, aby dostoupila úst jeho, však
nedostoupí jí nikdy: tak i volání
nevěřících jen v bludu jest.
(15) Před Bohem sklání
se (na tvář) cožkoliv na nebi jest i na zemi, ať
rádo či nerado: ba i stíny všeho z jitra a s
večerem!
(16) Rci: „Kdo Pánem jest nebes a
země?“ Rci: „Bůh!“ Rci: „A vy že vzali jste si vedle něho
zastánce, kteří nemají moci sobě samým
prospěti neb uškoditi?“ Rci: „Rovnými-liž jsou si,
slepí a vidomí, neb stejnými-liž jsou temnoty a
světlo? Budou-liž spolčovati s Bohem božstva, jež by
byla tvořila, jako Bůh tvořil, takže tvoření
obou zdají se jim býti podobna?“ Rci: „Bůh jedině jest
Stvořitelem všeho a on jediný jest,
vítězný.
(17) On sesílá s nebe vodu i
proudí bystřiny svým vyměřenýn tokem a
unáší proud s sebou pěnu plující na
povrchu. A z toho, co taví lidé za účelem docílení
ozdob aneb nástrojů, vylučuje se pěna podobná.
Takovýmto způsobem vysvětluje Bůh rozdíl mezi
pravdou a nepravdou: pokud se týče pěny, zmizí rychle:
a pokud se týče toho, co užitečno jest lidem,
zůstane na zemi. Takovýmto způsobem dává Bůh
podobenství.
(18) Těm, kdož poslechnou
výzvu Pána svého, dostane se krásné odměny, však
těm, kdož neposlechnou, i kdyby měli vše, co na zemi jest a
ještě jednou tolik, nebude lze vykoupiti se tím
vším: těmto zlého dostane se
súčtování a obydlím jich bude peklo: a špatné
bude to místo odpočinku!
(19) Zdaž tedy onen, jenž
ví, že to, co sesláno ti bylo, jest pravdou, zachová
se jako slepý? Toto přec rozmyslí si lidé rozumní,
(20) kteří věrně
dostávají smlouvě své s Bohem a neporušují
úmluvy své:
(21) a kteří spojují to,
co Bůh nařídil, aby bylo spojeno a bojí se Pána
svého a chvějí se bázní před zlým
súčtováním:
(22) a kteří trpělivi
jsou, z touhy po (spatření) tváře boží a
zachovávají modlitbu a dávají štědře
z toho, čím obdařili jsme je, v tajnosti i veřejně:
a odpuzují dobrými skutky špatnosti své: těmto
připraven jest příbytek poslední:
(23) zahrady Edenu: — vejdou do ní
oni a ti, kdož spravedlivými byli z otců jejich a
manželek jejich a potomků jejich: a andělé vyjdou jim tam
vstříc z každé brány:
(24) „Pokoj s vámi“ (řeknou),
„za to, že trpělivě jste (vše) přečkali!“ Jak krásný
bude tento příbytek poslední!
(25) Však ti, kdož
porušují smlouvu s Bohem poté, když se jí byli
zavázali a přetínají to, co Bůh nakázal,
aby spojeno bylo a nepravost páší v zemi: nad těmito bude
zlořečení a schystán jest jim děsný
dům.
(26) Bůh hojně dává
dary své, komu chce, anebo odměřuje je. (Lidé) radují se ze života pozemského:
však život pozemský, u porovnání s (životem)
budoucím, jest pouze (dočasný) požitek.
(27) A ti, kdož neuvěřili,
praví: „Nebude-li sesláno mu znamení od Pána jeho, (neuvěříme).“
Rci: „Zajisté Bůh zavádí v blud, koho chce, a vede k
sobě ty, kdož obracejí se k němu:
(28) kdož uvěřili a
jichž srdce upokojena jsou ve vzpomnění na Boha. Jakž
jinak, než vzpomněním na Boha, upokojena mohou býti
srdce?
(29) Ty, kdož uvěřili a
konali dobré skutky, blaženost očekává a krásné
přebývání.“
(30) Tak poslali jsme tě k lidu,
před nímž již jiní národové byli
zašli, abys předčítal jim, což vnuknuli jsme ti:
však oni odpírají víru v Milosrdného. Rci: „Onť
Pánem jest mým: není Boha kromě něho: na
něho spoléhám a k němu kajícně obracím se.“
(31) I kdyby Koránem mohly v pohyb
uvedeny býti hory, nebo rozpoltěna země, nebo dána
řeč mrtvým — (neuvěřili
by!) Nicméně Bohu
přináleží veškerá moc: a snad
pochybují věřící o tom, že kdyby Bůh
byl chtěl, byl by vedl lidstvo veškeré cestou pravou? A neustane
stíhati nevěřící za to, co konali, úder (neštěstí):
nebo snese se poblíže domu jejich, dokud nesplní se slib
Boha a Bůh zajisté neustoupí od vyplnění slibů
svých.
(32) Smích tropili si již
před tebou (lidé)
z proroků: a dlouho poshověl jsem těm, kdož
nevěřili: pak ztrestal jsem je. A jak (přísný) byl můj trest!
(33) Zdaž ten, kdo stojí nad
každou duší a přihlíží k tomu, co si
vysluhuje? A přece dali Bohu společníky! Rci: „Nuž tedy
jmenujte je! Chcete snad pověděti Bohu, o čem by dosud
nevědět na zemi, anebo jsou to pouhé vnější (zdánlivosti)
slovní?“ Nikoliv: zkrášlena byla
nevěřícím tato lest jejich a daleko oddálili se
od stezky pravé; a koho Bůh zavede, tomu není vůdce (k nalezení).
(34) Je očekává trest v
životě pozemském a trest jich v životě budoucím
bolestnější bude: a nebude nikoho, jenž před Bohem
by jich hájil.
(35) Toto jest vypodobnění
ráje, slíbeného bohabojným: zpod zahrad jeho řeky
tekou, plody jejich věčné jsou a stín jejich taktéž:
takováto bude (poslední) odměna bohabojným, však (poslední)
odměnou nevěřících bude oheň pekelný.
(36) Ti, kterým seslali jsme Knihu,
radují se z toho, co sesláno ti bylo, však mezi
spojenými (kmeny) jsou některé, jež
popírají část toho. Rci: „Pouze
nakázáno mi bylo, abych uctíval Boha jediného a
nedával mu společniků: jej vzývám a k němu
navrátím se.“
(37) Takovýmto způsobem seslali
jsme ti jej, jako zákon v jazyku arabském: a následoval-li bys
choutky jejich poté, když sesláno ti bylo vědění,
nebude ti před Bohem ani ochránce, ani obhajovatele.
(38) „A poslali jsme již před
tebou proroky a dali jsme jim manželky a potomstvo: nebylo pak proroka,
jenž by byl přinášel znamení, leda s
dovolením božím. Každý věk pak má
Knihu svou.
(39) Zruší Bůh, co chce, a
potvrdí, co chce: u něho nalézá se Kniha prvotní.
(40) Ať již dáme ti
dočkati se spatření něčeho z toho, co slibujeme jim,
anebo vezmeme tě k sobě (před
tím) — tobě připadá
pouze hlásání, nám pak
účtování.
(41) Zdaž nevidí, jak
vnikáme do země jejich a zmenšujeme hranice její?
Bůh vynáší rozsudek a nikomu nelze zvrátiti jej:
a on rychlý jest v účtování.
(42) Úklady strojili ti, kdož
byli před nimi, však Bohu známy jsou úklady
veškeré. On ví, co zasluhuje si každá duše a
seznají nevěřící, komu poslední připadne
obydlí.
(43) A říkají ti,
kdož neuvěřili: „Nejsi vyslancem Boha.“ Rci: „Bůh
postačí mi jako svědek k rozsouzení mezi mnou a
vámi, jakož i ti, kdož znalost mají Knihy!“
Ibrahim
Makkan
Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.
(1) Alif. Lám. Rá. (Tato jest)
Kniha, kterou seslali jsme ti, abys vyváděl lidi z temnot na
světlo, z dovolení Pána jejich a vedl je ke stezce Mocného,
Chvályhodného:
(2) Boha, jemuž
přináleží vše, což na nebi jest a na zemi: a
běda nevěřícím, pro trest
přísný!
(3) Těm, jimž
milejší jest život pozemský nad život
budoucí a kteří odvracejí lid od stezky
boží a přáli by si zkřiviti ji: tito zajisté v
dalekém jsou bludu!
(4) A neposlali jsme proroka, vyjma v
jazyku lidu jeho, aby jasně mohl vysvětlovati jim své
poselství: a Bůh zavádí, koho chce a vede, koho chce,
neboť on mocný jest a moudrý.
(5) Kdysi poslali jsme
Mojžíše se znameními svými, řkouce:
„Vyváděj lid svůj z temnot na světlo a
připomínej jim dny Boha:“ V tomť zajisté znamení jsou
pro každého, jenž trpělivě vyčkává a
jest vděčný.
(6) Tehdy pak řekl Mojžíš
k lidu svému: „Pomněte milosti boží nad vámi, když
zachránil vás z rukou lidu Faraonova, který utiskoval
vás nejhoršími útrapami: a zabíjeli syny vaše
a živili dcery vaše: v tom zajisté byla pro vás zkouška
od Pána vašeho velká.
(7) A když vyvolati dal Pán
váš: „Budete-li vděčni, jistotně
rozmnožím milosrdenství své vám: však
nebudete-li věřiti, zajisté trest můj jest
přísný.“
(8) A řekl Mojžíš:
„Kdybyste nevěřili i vy, i kdož na zemi jest vesměs,
vězte, že Bůh jest nade vše bohatý a
chvályhodný.“
(9) Zdaž nedošla vás
zvěst o těch, kdož byli před vámi: lidu Noemova, o
kmeni 'Ád a Tsemúd a těch, kdož byli po nich,
jichž děje pouze Bůh zná. Přišli k nim proroci
jejich s jasnými důkazy, však oni pokládali ruce své na
ústa svá, řkouce: „Nevěříme v to, s
čím posláni jste byli a zajisté jsme v pochybnosti
ohledně toho, k čemu zvete nás, nemalé.“
(10) Řekli proroci jejich: „Zdaž
pochybnosti jest o Bohu, Stvořiteli nebes i země, jenž zve
vás, aby odpustil vám viny vaše a poshověl vám
až do lhůty předurčené?“ Řekli: „Vždyť vy
jste pouze lidé jako my: chcete odvrátiti nás od toho, co
uctívali, otcové naši. Předveďte nám
dříve důkaz moci zjevné.“
(11) Řekli jim proroci jejich: „Ano,
jsme pouze lidé jako vy, avšak Bůh popřává milosti
své, komu chce ze služebníků svých a není
dovoleno nám, abychom předvedli vám důkaz moci, vyjma s
dovolením božím: a na Boha nechť spoléhají
věřící.
(12) A proč neměli bychom
spoléhati na Boha, když již vedl nás ve stezkách
našich: a dojista s trpělivostí sneseme útrapy
vámi nám způsobené: a na Boha nechť spoléhají
ti, kdož naň spoléhají.“
(13) A řekli ti, kdož
neuvěřili, k prorokům svým: „Dojista vypudíme
vás ze země své, anebo musíte vrátiti se k
náboženství našemu.“ Tehdy vnukl jim Pán jejich:
„My zajisté zahladíme nepravostné,
(14) a dojista učiníme
vás obyvateli země po nich: tak naložíme s těmi,
kdož bojí se soudné stolice mé a slibů mých.“
(15) I žádali Boha o pomoc a
zhynul veškerý tvrdohlavec odbojný.
(16) Peklo jest v zádi jeho a
napájen jest hnisem tekutým,
(17) doušek po doušku: a nebude
takřka s to spolknouti jej: a hroziti mu bude smrt se všech stran,
však nebude moci zemříti: a v zádi jeho čekati
naň bude trest přísný.
(18) Podobny jsou skutky těch,
kdož neuvěřili v Pána svého, popeli zasaženému
silným vanem vichru v den bouřný: nebudou míti moci
nad výsledky práce své: toť zajisté zbloudění
jest daleké!
(19) Zdaž nevidíš, že
Bůh stvořil nebe i zemi v pravdě? Kdyby chtěl, mohl by
dát zajíti vám a vzbuditi stvoření nové:
(20) a nebylo by to Bohu těžké.
(21) A předstoupí před
Boha lidstvo veškeré i řeknou slabí k těm, kdož
mocí pyšnili se: „V pravdě byli jsme
následovníky vašimi: zdaž tedy pomůžete
nám od trestu božího nějak!“ Řeknou: „Kdyby
Bůh byl nás vedl (cestou pravou), byli bychom (dobře) vedli vás: nyní jedno jest
nám naříkáme-li si, anebo trpělivě
snášíme: neníť útočiště
nám.“
(22) A řekne Satan poté, když
dán bude rozsudek: „Zajisté Bůh slíbil vám slib
pravdivý, já též dal jsem vám slib, ale
nedodržel jsem jej: a neměl jsem nijaké moci nad vámi, leda že
volal jsem vás a vy odpověděli jste na volání
mé: pročež neviňte mne, nýbrž viňte sebe samy.
Nemohu přispěti vám, aniž vy můžete mně
přispěti: odepřel jsem věřiti ve vaše
spolčování mne (s Bohem) v dřívějšku: a zajisté
nepravostným přichystán jest trest bolestný.“
(23) A uvedeni budou ti, kdož
uvěřili a konali dobré skutky, v zahrady, pod nimiž řeky
tekou: v nich přebývati budou věčně z
dovolení Pána svého a přivítací pozdrav jich
tam bude: „Pokoj!“
(24) Zdaž nevidíš, jak
činí Bůh podobenství slova dobrého ke stromu dobrému,
jehož kořeny pevné jsou a větve jeho k nebi zdvihají se:
(25) dává plody své v
každé době z dovolení Pána svého: a činí
Bůh podobenství lidem, aby přemýšleli.
(26) A slovo špatné podobno jest
stromu špatnému, sráženému s vrchu země,
nemajícímu pevného stání.
(27) Utvrzuje Bůh ty, kdož
uvěřili, slovem stálým v životě pozemském i
budoucím a zavádí Bůh nepravostné v blud: a
činí Bůh, cožkoliv chce.
(28) Zdaž nevidíš
těch, kdož zaměnili milost boží nevírou a
uvrhli lid svůj v obydlí zatracení —
(29) v peklo, kdež
sžíháni budou? A špatné to bude obydlí!
(30) A učinili Bohu rovných,
aby zavedli lidi od stezky jeho. Rci: „Užívejte si jen, však
zajisté cíl cesty vaší bude oheň (pekelný).“
(31) Rci služebníkům
mým, kteří uvěřili, aby zachovávali
modlitbu a rozdávali stědře z toho, čímž
obdařili jsme je, potajmu i veřejně, dříve než
přijde na ně den, kdy nebude ani výkupu, ani (přímluvy)
přátel.
(32) Bůh to jest, jenž
stvořil nebe i zemi a seslal vodu s nebe, a vzrůstati dal jí
plodům za potravu vám, onť podrobil vám loď, aby
běžela po moři z rozkazu jeho a podrobil řeky vám:
(33) A podmanil vám slunce a
měsíc v obíhání jejich a podmanil vám
noc a den:
(34) a dal vám vše, oč
žádali jste jej: a kdybyste spočísti chtěli
milosti Boha, nespočetli byste jich! Zajisté člověk
nespravedlivý jest a věrolomný.
(35) (Pomni), když řekl ABRAHAM: „Pane můj,
učiň tuto krajinu bezpečnou a oddal mne a syny mé od
uctívání model:
(36) Pane můj, ony již zavedly
mnoho lidí v blud: a kdožkoli následovati mne bude,
tenť bude jedním z mých a kdožkoli neposlušen mne
bude — tyť zajisté velký jsi v odpouštění,
slitovný!
(37) Pane náš, ubytoval jsem
část potomstva svého v údolí bez polností u
domu tvého posvátného — Pane náš — aby zachovávali
modlitbu: i učiň, aby srdce lidí láskou naklonila se
jim a výživou popřej jim plodů, aby byli
vděčni.
(38) Pane náš, ty zajisté
víš, co skrýváme a veřejně
přiznáváme : a není skryto Bohu pranic na zemi i na
nebi.
(39) Chvála Bohu, jenž
podaroval mne v stáří mém Ismaelem a Isákem: zajisté
Pán můj dobře slyší volání.
(40) Pane můj, učiň, abych
věrně zachovával modlitbu a rovněž i potomstvo mé —
Pane můj — a vyslyš volání mé: Pane náš,
odpusť mně i rodičům mým i věřícím
v den súčtování.“
(41) A nijak nedomnívej se, že
Bůh jest lhostejným k tomu co činí nepravostní:
on pouze poshovuje jim do dne, kdy vytřeštěni budou zrakové;
(42) spěšíce s hlavou
vzhůru obrácenou, nebudou moci odvrátiti zraku svého a srdce
jich prázdna budou.
(43) I varuj lid přede dnem, kdy
přijde jim trest a kdy říkati budou nepravostní: „Pane
náš, poshov nám do lhůty nedaleké:
(44) odpovíme na
volání tvé a následovati budeme proroky!“ — „Což
nepřisahali jste, před tím, že nebudete zahlazeni?
(45) A bydlili jste dokonce v
místech, kdys obydlených těmi, kdož prohřesili se
na sobě samých: a jasně vysvětleno vám bylo, jak
naložili jsme s nimi, a podobenství činili jsme vám.
(46) Úklady své strojili, však
Bůh zmůže úklady jejich, i kdyby úklady jejich
byly s to, aby hnuly horstvem.
(47) A nijak nedomnívej se, že
Bůh nedodrží slibu svého, učiněného prorokům
svým: Bůh zajisté mocný jest, pán pomsty.
(48) V den, kdy zaměněna bude
země jinou zemí, a nebe rovněž, a všichni
předstoupí před Boha Jediného, Vítězného:
(49) a spatříš provinilé v
den onen seřazené k sobě v okovech:
(50) oděv jich smolný a
tváře jejich ohněm pokryté:
(51) aby odměnil Bůh každou
duši dle zásluh jejích: Bůh zajisté rychlý jest
v účtování.
(52) Toto jest ohlášení
lidem, aby varováni jím byli, a aby věděli, že On
jest zajisté Bůh Jediný a aby přemítali o tom lidé
přemýšliví.