Part 16
(75) Řekl: „Neřekl jsem ti,
že nebudeš s to, abys trpělivě vyčkal se mnou?“
(76) Řekl Mojžíš:
„Otáži-li se tě nač po tomto případě,
nenech mne déle zůstati tvým druhem: tentokrát
ještě podávám ti omluvu.“
(77) I kráčeli vpřed,
až přišli k lidu jistého města: i žádali jej o
jídlo, však lidé oni odmítli pohostiti jich. A nalezli v
městě zeď, jež jako by chtěla spadnouti a on narovnal
ji.
(78) Řekl (Mojžíš): „Kdybys byl chtěl, mohl bys byl za to
dostati odměnu.“ Řekl: „Zde dělí se cesta má od
cesty tvé: však oznámím ti výklad toho, v čem
nebyl's s to, abys trpělivě vyčkal.
(79) Pokud se týče
(80) A pokud se týče jinocha,
rodičové jeho byli věřícími a obávali jsme
se aby neuvalil na ně žal svým zblouděním a
nevírou.
(81) A chtěli jsme, aby zaměnil
jim jej Pán jejich synem lepším jeho v bezúhonnosti a
bližším lásce (synovské)
(82) A pokud se týče zdi,
patřila dvěma mládcům osiřelým v
městě a pod ní byl poklad patřící jim; a
otec jejich byl mužem spravedlivým: i chtěl Pán
tvůj, aby oba dospěli mužnosti a vytáhli zpod zdi poklad
svůj z milosrdenství Pána tvého. A neučinil jsem toho
ze své vlastní vůle. Toto jest výklad toho, v čem
nebyl's s to, abys trpělivě vyčkal.“
(83) A budou dotazovati se tě
ohledně Dvourožce: „Vyprávěti vám budu děje
jeho.“
(84) Upevnili jsme (moc) jeho na zemi a dali jsme mu ke všem
věcem cestu:
(85) a on následoval cestu onu,
(86) až dospěl k západu
slunce a shledal, že zapadá v prameni horkém:“ a nalezl u něho
lid. Řekli jsme: „Ó Dvourožče, jest na tobě, abys
buď potrestal je, aneb abys naložil s nimi dobře.“
(87) Řekl: „Pokud se týče
nepravostných, ztresceme je: poté navráceni budou k Pánu
svému i ztresce je trestem odporným.
(88) Však pokud se týče
těch, kdož uvěřili a konali dobré skutky, těm
dána bude odměna krásná a rozkazy, jež
dáme jim, budou snadné.“
(89) Poté pak následoval cestu
jinou,
(90) až dospěl k východu
slunce a shledal, že vychází nad lidem, jimž nedali
jsme před ním clony.
(91) Tak tomu bylo a zpraveni jsme o
všech, kdož byli s ním.
(92) Poté následoval cestu (jinou),
(93) až došel mezi dvě zdi,
pod nimiž nalezl lid, jenž stěží mohl pochopiti
mluvu.
(94) Řekli: „Ó
Dvourožče, zajisté Jádžúdž a
Mádžúdž tropí spoušť v zemi: zdaž
dáme ti poplatek, abys ty učinil mezi námi a mezi nimi
zeď?“
(95) Řekl: „To, nad čím
upevnil Pán můj (moc moji) lepším jest pro mne: pročež
pomozte mi ze všech sil, i vystavím mezi vámi a nimi
přehradu.
(96) Přineste mi kusy železa,
dokud nebude vyrovnáno místo mezi oběma boky (hor).“ Pak
řekl: „Foukejte, dokud nerozžhavíte je“ — řekl — „a
přineste k vylití do něho mosaz roztavenou.“
(97) A nebyli s to, aby slezli zeď,
aniž byli s to, aby ji prorazili.“
(98) Řekl: „Totoť jest
milosrdenství od Pána mého: a když přijde
vyplnění slibu Pána mého, obrátí ji v prach: a
slib Pána mého pravdivý jest!“
(99) V den onen ponecháme je ve
vlnách narážeti na se navzájem: i zatroubeno bude na
roh a shromáždíme je veškeré.
(100) A v den onen představíme
peklo před nevěřícími představením:
(101) před ony, jichž zrakové byli
zastřeni před varováním mým a již nebyli s
to, aby slyšeli.
(102) Zdaž domnívali se ti,
kdož neveřili, že mohou služebníky mé vzíti
sobě za ochránce mimo mne? Zajisté přichystali jsme peklo pro
nevěřící příbytkem.
(103) Rci: „Zdaž povím
vám o těch, jichž nejvíce ztraceni byli skutkové?
(104) Jichž snažení
poblouzené bylo v životě pozemském a kteří přec
domnívají se, že dobře činili?
(105) To jsou ti, kdož neuvěřili
ve znamení Pána svého a v setkání s ním: i
niveč obráceny jsou skutky jejich a nepřipočteme jim v
den zmrtvýchvstání váhy nijaké.
(106) Toto bude odměna jejich: peklo!
Za to, že neuvěřili a za žert považovali
znamení má a proroky mé.
(107) Však těm, kteří
uvěřili a konali dobré skutky, budou zahrady rajské
příbytkem.
(108) V nich přebývati budou
věčně: a nebudou přáti si za ně
výměny.“
(109) Rci: „Kdyby moře bylo inkoustem
ke (psaní)
slov Pána mého, vyčerpalo by se moře dříve
než vyčerpala by se slova Pána mého, i kdybychom
ještě jednoho (moře) použili v objemu.“
(110) Rci: „Jáť zajisté jsem jen
člověk jako vy; vnuknuto bylo mi, Bůh váš jest jenom
Bůh Jediný, kdožkoli teda doufá v setkání
s Pánem svým, nechť koná skutky dobré a nechť
nespolčuje v uctívání Pána svého nikoho.“
Maryam
Makkan
Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.
(1) Káf. Há. Já.
`Ain. Sád.
(2) Toto jest zmínka o
milosrdenství Pána tvého nad služebníkem jeho
Zachariášem:
(3) když volal k Pánu svému
voláním skrytým,
(4) a řekl: „Pane můj, zajisté
ochably kosti mé a zastkvěla se hlava má šedinami, ale nikdy
nebyl jsem ve své modlitbě k tobě, Pane můj,
oslyšán:
(5) jáť obávám
se o ty, kdož přijdou po mně; má žena pak neplodna
jest, pročež dej mi od sebe následníka,
(6) jenž dědicem byl by
mým a dědicem Jakuba: a učiň jej, Pane můj,
zalíbeníhodným.“
(7) „Zachariáši, oznamujeme ti
narození mládce, jehož jméno bude Jahjá:
neučinili jsme mu před ním jmenovce.“
(8) Řekl: „Pane můj, jakž
narodí se mi syn, když žena má neplodna jest a
já sám dospěl jsem zesláblosti
stáří?“
(9) Řekl: „Takto pravil Pán
tvůj: snadné jest mi to, neboť stvořil jsem tě před
tím, když nebyl's ničím.“
(10) Řekl: „Pane můj,
učiň mi znamení.“ Řekl: „Znamením tobě bude,
že nebudeš mluviti s lidmi po tři noci, (ač) v plném zdraví.“
(11) I vyšel ze svatyně k lidu
svému a činil jim posuňky, aby chválili Boha z jitra i z
večera.
(12) „Ó Jahjá, vezmi Knihu s
pevným předsevzetím,“ (řekli
jsme) a dali jsme mu soudnost již v
dětství,
(13) jakož i slitovnost od nás
a bezúhonnost: a bohabojným byl,
(14) a bez provinění
vůči rodičům svým a nebyl zpupnýn a
neposlušným.
(15) Pokoj budiž s ním v den,
kdy narodil se i v den, kdy zemřel a v den, kdy vzkříšen
bude!
(16) A zmiň se v Knize o MARII.
když vzdálila se od rodiny své k místu
východnímu:
(17) a vzala na se závoj (aby skryla se jím)
před nimi: a poslali jsme k ní ducha svého, jenž vzal na se
podobu před ní muže urostlého.
(18) Řekla: „Béřu
útočiště k Milosrdnému před tebou,
bojíš-li se jej.“
(19) Řekl: „Jáť pouze jsem
poslem Pána tvého, abych obdařil tě synem svatým.“
(20) Řekla: „Jak budu míti
syna, když nedotkl se mne muž a nejsem nepočestnou?“
(21) Řekl: „Takto pravil Pán
tvůj: snadné jest mi to a učiníme jej znamením lidstvu
a milosrdenstvím od nás; věc jest to rozhodnutá.“
(22) I obtěžkala jím a
vzdálila se k místu dalekému,
(23) a přišly na ni bolesti u
pně datlovníku. Řekla: „Kéž byla bych zemřela
před touto chvílí a kéž byla bych zapomenuta, nadobro
zapomenuta!“
(24) A zavolal na ni (hlas) zpod
ní: „Nermuť se, neb Pán tvůj učinil pod tebou
ručej:
(25) a zatřes k sobě pněm
datlovníku i spadnou na tebe datle čerstvé, uzrálé:
(26) i jez a pij a buď veselé mysli, a
spatříš-li z lidí někoho, rci: Učinila jsem
slib Milosrdnému postiti se; a nebudu mluviti dnes s nikým z lidí.“
(27) I přišla pak s děckem k
lidu svému, nesouc je. Řekli: „Marie, učinila's věru, věc
podivnou.
(28) Sestro Áronova, otec tvůj
nebyl mužem špatným, aniž matka tvá byla
nepočestná.“
(29) I ukázala na děcko.
Řekli: „Jak budeme mluviti s někým, jenž v kolébce jest
děckem?“
(30) Řekl (Ježíš): „Jáť služebník jsem
Boha: on dal mi Knihu a učinil mne prorokem;
(31) a učinil mne
požehnaným kdekoliv byl bych: a poručil mi modlitbu a
dávání poviné almužny, pokavaď budu mezi
živými.
(32) A (dal
mi), abych úctu měl
vůči matce své: aniž učinil mne zpupným
zbídačelcem.
(33) A (dal
mi), aby pokoj byl nade mnou v den
narození mého i v den smrti mé a v den, kdy vzkříšen
budu mezi živými.“
(34) Totoť jest
Ježíš, syn Mariin: totoť jest pravdivé
podání ohledně toho, v čem mají pochybnosti.
(35) Nepřísluší
Bohu, aby učinil sobě syna: chválen budiž! Když
rozhodne o věci, řekne pouze: „Staň se!“ a stane se.
(36) Bůh zajisté jest Pánem
mým a Pánem vaším: pročež uctívejte
jej, totoť jest stezka přímá.
(37) A rozcházejí se strany mezi
sebou v názoru: a běda těm, kdož neuvěřili,
při spatření dne velkého!
(38) Ohlašuj jim a ukazuj jim den, kdy
přijdou před nás: však nepravostní dnes jsou v
bloudění zjevném.
(39) A varuj je přede dnem
nářku, kdy rozhodnuto bude o věci, mezitím co oni jsou
v lhostejnosti a nevěří.
(40) Zajisté my zdědíme zemi a
vše, což na ní jest, a oni k nám se
navrátí.
(41) A zmiň se v Knize o Abrahamovi,
neboť on byl mužem pravdomluvým a prorokem.
(42) Když řekl otci svému:
„Otče můj, proč uctíváš to, co
neslyší a nevidí, aniž prospěšno ti
může býti v čem?
(43) Otče můj, nyní
přišlo mi vědění, které nepřišlo
tobě: i následuj mne a povedu tě cestou rovnou.
(44) Otče můj, neuctívej
Satana, neboť Satan byl Milosrdného neposlušen.
(45) Otče můj, zajisté
obávám se, aby nedotkl se tě trest od Milosrdného a abys
nebyl Satanovi přítelem.“
(46) Řekl (otec): „Ty tedy zříkáš se
božstev mých, Abrahame? Nezanecháš-li toho, dojista
kamenovati tě budu! A teď odejdi ode mne na dlouho!“
(47) Řekl: „Pokoj budiž s tebou:
budu prositi za odpustění pro tebe Pána svého, neboť on
jest ke mně laskavým:
(48) a vzdaluji se vás a toho, co
uctíváte vedle Boha a uctívati budu Pána svého:
možná, že nebudu v modlitbě své k Pánu svému
oslyšán.“
(49) A když vzdálil se od nich
a od toho, co uctívali vedle Pána svého, obdařili jsme jej
Isákem a Jakubem: a oba učinili jsme proroky.
(50) A poskytli jsme jim darů z
milosrdenství svého a dali jsme jim pověst pravdy vznešenou.
(51) A zmiň se v Knize o
Mojžíšovi, neboť on upřímným byl a byl
poslem i prorokem.
(52) A volali jsme naň se strany hory
Sinai pravé a způsobili jsme, aby přiblížil se k
rozmluvě tajné.
(53) A obdařili jsme jej z
milosrdenství svého bratrem jeho Áronem, též prorokem.
(54) A zmiň se v Knize o Ismaelovi,
neboť on byl věrným ve slibech svých a byl poslem i
prorokem.
(55) A nabádal lid svůj k
modlitbě a dávání povinné almužny a byl u
Pána svého oblíben.
(56) A zmiň se v Knize o
Idrísovi, neboť on byl spravedlivým a prorokem.
(57) A Pozdvihli jsme jej na místo
vysoké.
(58) Tito jsou, kterým požehnal
Bůh z proroků z potomstva Adamova a z těch, které spasili jsme s
Noemem: a z potomstva Abrahama a Israele a z těch, které vedli jsme (cestou pravou) a
vyvolili jsme si. Když předčítána jim byla
znamení Milosrdného, padli k zemi obráceni tvářemi
svými úctou a plačíce.
(59) Však po nich následovali
potomci, kteří stranou odhodili modlitbu a následovali jen
náruživosti své: a tito potkají jen blud,
(60) vyjma těch, kteří
kajícně obrátí se a uvěří a konati
budou dobré skutky: tito vstoupí do zahrady (ráje) a nebudou utištěni v
nejmenším:
(61) do zahrad Edenu, jež
slíbil Milosrdný služebníkům svým z
věcí skrytých: a zajisté slib jeho naplní se.
(62) V nich nebudou slyšeti
ničemností, pouze „Pokoj s vámi!“ a v nich
výživu budou dostávati z jitra i za večera.
(63) Taková bude zahrada,
jejímiž dědici učiníme ty ze
služebníků našich, kteří byli
bohabojní.
(64) A nesestupujeme s nebe, vyjma z
rozkazu Pána tvého, jemuť přináleží,
což před námi jest i za námi a cožkoliv mezi
tím jest: a Pán tvůj jistě není zapomětlivým.
(65) Onť Pánem jest nebes i
země a všeho, což mezi nimi jest: pročež
uctívej jej a buď vytrvalým v uctívání
jej: zdaž znáš koho, jenž byl by s ním soujmenným?
(66) A dí člověk:
„Zdaž poté, až zemru, vyveden budu z hrobu živým?“
(67) Zdaž nepomní člověk,
že stvořili jsme jej před tím, když nebyl
ničím?
(68) Při Pánu tvém
přisahám, že dojista shromáždíme je i zlé
duchy: pak předvedeme je kol pekla na kolenou.
(69) Pak oddělíme od každé
skupiny ty, kdož nejurputnějšími byli proti Milosrdnému v
odboji:
(70) a pak my nejlépe budeme
věděti o těch, kdo nejvíce zaslouží si v
něm sžíhání.
(71) A není nikoho, jenž
nevešel by do něho: to u Pána tvého jest určením
rozhodnutým.
(72) Poté pak spasíme ty, kdož
bohabojnými byli a ponecháme nepravostné v něm
klečící.
(73) A když
předčítána jsou jim znamení naše
jasná, říkají ti, kdož neuvěřili, k
těm, kdož uvěřili: „Která z obou stran jest
lepší postavením a která jest lepší
společností?“
(74) Však kolik zahladili jsme
před nimi pokolení, jež lepší byla jich
bohatstvím a nádherou!
(75) Rci: „Těch, kdož v bludu
nalézají se, nechť prodlouží Milosrdný délku
žití, až spatří to, co přislíbeno jim
bylo — ať již trest v tomto životě, anebo hodinu (soudu): a tehdy
seznají, kdo v horším jest postavení aneb
slabším v posile:
(76) však Bůh
rozmnoží ty, kdož (dobře) jsou vedeni, (dobrým) vedením. a dobré skutky, jež
trvají jsou lepší u Pána tvého odměnou a
lepší náhradou.“
(77) Zdaž viděl's onoho,
jenž neuvěřil ve znamení naše a řekl: „Dojista
dány budou mi statky i děti.“
(78) Což dospěl znalosti
věcí skrytých, aneb učinil s Milosrdným smlouvu?
(79) Jistě, že ne: a
zapíšeme si, co říká a prodloužíme
mu trestu jeho délku.
(80) A my zdědíme to, o
čem mluví, a přijde k nám samojediný.
(81) A přibrali si vedle Boha
božstva, aby byla jim oporou.
(82) Však ne: božstva ta zaprou
uctívání jich a budou jim protivníky.
(83) Zdaž neviděl's, že
poslali jsme zlé duchy, aby dráždili je ke hříchu?
(84) Nesnaž se uspíšiti (lhůtu)
jejich, neb my sami spočteme (jich
dní) počet.
(85) V den, kdy shromáždíme
bohabojné u Milosrdného s poctou:
(86) a poženeme provinilce k peklu jak
k napajedlu:
(87) tehdy neprospěje jim
přímluva, leda těm, kdož byli učinili s
Milosrdným smlouvu.
(88) Říkají:
„Učinil sobě Milosrdný syna.“
(89) Tím vyřkli jste věc
úžasnou!
(90) Málem nebesa by rozpoltila se z
toho a roztrhla se země a hory zbortily se v kusech:
(91) z toho, že připisují
Milosrdnému syna:
(92) když není třeba
Milosrdnému, aby učinil si syna,
(93) neboť vše, což na nebi
jest i na zemi Milosrdnému jen co služebník se
blíží:
(94) zaznamenal si je všechny a
spočetl (přesným) počtem:
(95) a každý z nich přijde
k němu v den zmrtvýchvstání, jeden za druhým.
(96) Těm, kdož uvěřili
a konali dobré skutky, popřeje Milosrdný lásky.
(97) Zajisté pak učinili jsme jej
snadným, v tvé vlastní řeči, abys radostnou zvěst
věstil jím bohabojným a abys varoval jím lidi
hašteřivé.
(98) A kolik zahubili jsme před nimi
pokolení! Zdaž pozorovat z nich můžeš koho, aneb
slyšet je zašeptnouti?
Taa-Haa
Makkan
Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.
(1) Tá. Há.
(2) Neseslali jsme ti Korán, abys
se trápil,
(3) nýbrž napomenutím
těm, kdož bojí se:
(4) a sesláním od toho,
jenž stvořil zemi a nebesa vysoká.
(5) Milosrdný na trůn
svůj se posadil:
(6) jemu přináleží
vše, což na nebi jest i na zemi, a cožkoliv mezi oběma jest
i pod (půdou)
země.
(7) Jsi-li hlasitý v mluvě,
zbytečno to: neb on jistě zná řeč tajnou i co jest
skryto.
(8) Bůh! není Boha, kromě
něho: jemu přináležejí jména
nejkrásnější.
(9) Zdaž došly tě děje
Mojžíšovy?
(10) Když viděl oheň a
řekl k lidu svému: „Posečkejte, neb v pravdě shlédl jsem
oheň: snad budu moci přinésti vám z něho louč, aneb
naleznu v tom ohni vedení.“
(11) A když přišel k
němu, bylo naň zvoláno: „Ó Mojžíši! —
(12) Jáť zajisté jsem
Pán tvůj: i sundej opánky své, neboť ve svatém's
údolí Tuwá.
(13) Jáť vyvolil si tě: i
slyš, co vnuknuto ti bude:
(14) jáť zajisté jsem Bůh,
není boha kromě mne: pročež uctívej mne a
zachovávej modlitbu, abys vzpomínal na mne!
(15) Zajisté pak hodina (soudu)
přijde — skorem byl bych již dal jí zjeviti se, abych
odměnil každou duši dle skutků jejích.
(16) Nechť neodvrátí
tě od víry v ni ten, kdo v ni nevěří a
následuje choutky své, neb zhynul bys.
(17) A co jest to v tvé pravici,
Mojžíši?“
(18) Řekl: „Toť hůl
má, o niž opírám se a jíž
srážím dolů listí pro ovce své a ještě
jinak používám jí.“
(19) Řekl (Bůh): „Vrhni ji na zem Mojžíši.“
(20) I vrhl ji na zem, a hle! stal se z
ní had plazící se.
(21) Řekl (Bůh): „Uchop ji a neboj se: my vrátíme
ji v to, co byla prve.
(22) A vlož ruku svou v
podpaží své: když vytáhneš ji, bude
bílá, beze vší bolesti: toť druhé
znamení.
(23) Abychom pak ukázali ti
některé z našich znamení největších,
(24) jdi k Faraonovi, neb jedná
svévolně.“
(25) Řekl Mojžíš:
„Pane můj, uvolni hruď mou,
(26) a ulehči mi práci mou,
(27) a rozvaž uzel na jazyku mém,
(28) aby chápali řeč mou:
(29) a učiň mi rádce z
lidu mého,
(30) Árona, bratra mého:
(31) opásej jím bedra
má,
(32) a společníkem jej
učiň v práci mé,
(33) abychom chváliti tě mohli
často
(34) a vzpomínati na tě mohli
často,
(35) neb ty dobře nás
pozoruješ.“
(36) Řekl (Bůh): „Dáno jest ti, oč
žádáš, Mojžíši,
(37) vždyť již
dobrodiní jsme ti prokázali jindy,
(38) když vnuknuli jsme matce tvé, co
vnuknuto jí bylo:
(39) ,Polož jej do, bedny a polož
jej na moře: i vyvrhne jej moře na břeh, a ujme se jej
nepřítel můj a nepřítel jeho.‘ A zahrnul jsem
tě láskou svou, abys vychován byl pod zrakem mým.
(40) I šla sestra tvá a
řekla: ,Mám ukázati vám ženu, jež kojiti
jej bude?‘ Tak navrátili jsme tě matce tvé, aby zaradovala se a
nermoutila se. Pak zabil's kohosi a zachránili jsme tě z
nesnáze a četnými zkoušeli jsme tě zkouškami:
a pobýval's po léta mezi lidem Madianským: pak přišel's
(sem z mého)
určení, Mojžíši.
(41) A vychoval jsem tě pro sebe:
(42) jdi ty a bratr tvůj se
znameními mými a neochabujte ve vzpomínání
na mne.
(43) Jděte oba k Faraonovi, neb
jedná svévolně,
(44) i mluvte k němu mluvou laskavou:
snad rozmyslí si to, neb zalekne se.“
(45) Řekli: „Pane náš,
obáváme se, že výstřednosti dopustí se
proti nám, aneb svévole.“
(46) Řekl (Bůh): „Nebojte se, neboť já jsem s
vámi oběma: slyším a vidím.
(47) Jděte k němu a rcete:
,Myť zajisté jsme posly Pána tvého: i pošli s námi syny
Israele a netrap je. Ted přišli jsme k tobě se znamením
od Pána tvého a pokoj budiž nad tím, jenž
následuje vedení (pravé).
(48) Vnuknuto nám bylo, že
zajisté trest čeká toho, jenž lháři nás
nazývá a odvrací se.‘“
(49) Řekl (Farao): „A kdo jest Pánem vaším,
Mojžíši?“
(50) Řekl: „Pánem
naším jest ten, jenž každé věci dal tvar a pak vedl
ji (správně).“
(51) Řekl (Farao): „A jak (smýšlela) pokolení
dřívější?“
(52) Řekl: „Vědění o
tom jest u Pána mého v Knize (věčné): nemýlí se Pán můj,
aniž zapomíná.
(53) Onť učinil vám zemi
kolébkou a naznačil vám na ní stezky: a seslal s nebe vodu a
jí vzrůsti dáváme druhům rostlin
různých:
(54) jezte a paste dobytčata
svá! Zajisté v tomto znamení jsou těm, kdož rozumem
jsou obdařeni.
(55) Z ní stvořili jsme
vás a do ní navrátíme vás a z ní
vyjíti vám dáme opětně.“
(56) A tak ukázali jsme na znamení
svá veškerá: však vylhanými nazval je a
odepřel jim víry.
(57) Řekl: „Zdaž
přišel's k nám, abys vypudil nás ze země
naší svými kouzly, Mojžíši?
(58) Dojista pak předvedeme ti kouzla
stejného druhu: ustanov tedy mezi námi a sebou schůzi:
nezůstaneme pozadu my, aniž ty — za okolností
stejných.“
(59) Řekl Mojžíš:
„Schůze s vámi budiž v den zdobení a nechť
shromáždí se lidé v poledne.“
(60) I odešel Farao a
shromáždil kouzelníky své: poté přišel.
(61) I řekl jim
Mojžíš: „Běda vám! Nevymýšlejte
lží o Bohu, aby nezahladil vás trestem, neboť
ztroskotali vždy ti, kdož tak činili.“
(62) I radili se mezi sebou v rozhovoru
tajném.
(63) Řekli: „Tito dva jsou zajisté
kouzelníky: chtějí vyhnati vás ze země
vaší kouzly svými a odstraniti vaši nauku
příkladnou.“
(64) Řekl Mojžíš:
„Shromážděte jen kouzelníky své: pak seřaďte
se: a jistě dobře povede se tomu dnes, kdo vyhrá.“
(65) Řekli: „Ó
Mojžíši, vrhneš ty první hůl svou na zem,
anebo my první ji vrhneme?“
(66) Řekl Mojžíš:
„Tak jest, vrhnete vy první.“ A hle, provazy a hole jejich
připadaly mu následkem kouzel jejich, jako by se plazily.
(67) I zachvěl se v duchu
Mojžíš strachem.
(68) Řekli jsme mu (tehdy): „Neboj
se, neboť ty vyhráš.
(69) I vrhni to, co v pravici své
držíš: i požere to, co oni vyrobili, neboť co oni
vyrobili, jest pouze lest kouzelníka; a nedojde dobrých
výsledků kouzelník, kamkoli by přišel.“
(70) I padli kouzelníci úctou
na tváře své a řekli: „Uvěřili jsme v Pána
Áronova a Mojžíšova.“
(71) Řekl (Farao): „Zdaž uvěřili jste v něho
dříve, než dovolil jsem? On zajisté jest
náčelníkem vaším, který naučil
vás kouzlům: pročež uřezati dám vám
ruce a nohy pokřižmo, a dojista dám ukřižovati vás
na pních datlovníků a tak dojista zvíte, kdo z
nás dvou přísnějším jest v
trestání a stálejším.“
(72) Řekli: „Nebudeme
vážit si tebe nad to, co přišlo nám z
jasných důkazů, aneb nad toho, jenž stvořil
nás: i rozsuď si, jak chceš rozsouditi, však ty souditi
můžeš jen ve věcech života pozemského.
(73) Myť pak zajisté uvěřili
jsme v Pána svého, aby odpustiti mohl nám hříchy
naše a kouzelnictví, k němuž donutil's nás,
neboť Bůh lepším jest a stálejším.“
(74) V pravdě ten, jenž
přijde před Pána svého jako provinilec, schystáno
má peklo: v něm ani nezemře, aniž bude žíti.
(75) Ale ten, jenž přijde k
němu co věřící, konavší dobré skutky
pro tyto připraveny jsou stupně nejvyšší:
(76) zahrady Edenu, pod nimiž
řeky tekou, v nichž přebývati budou věčně:
toto odměna bude bezúhonných.“
(77) A pak vnuknuli jsme
Mojžíšovi: „Vyjdi ven se služebníky mými a
proraz jim stezku v moři suchou: neboj se dostihnutí a nestrachuj
se.“
(78) I pronásledoval je Farao s
vojsky svými a zaplavila je moře záplava:
(79) tak zavedl Farao lid svůj v blud
a neuvedl je na stezku (pravou).
(80) Synové Israele, tak zachránili
jsme vás před nepřáteli vašimi a ujednali jsme s
vámi schůzku na úbočí hory Sinai pravém a
seslali jsme vám mannu a křepelky:
(81) požívejte z dobrých
věcí, které potravou dali jsme vám však nebuďte v
tom svévolnými, aby nepadl na vás hněv můj: neboť
ten, na něhož padne hněv můj, zhyne.
(82) Ale zajisté velkým jsem v
odpouštění k tomu, jenž kajícně obrací
se ke mně a věří a koná dobré skutky a tím
dobře jest veden.
(83) „Však co uspíšilo tvé
oddálení se od lidu tvého, Mojžíši?“
(84) Řekl: „Oni jsou mi
těsně v patách i přispěchal jsem k tobě, Pane
můj, pro tvé zalíbení.“
(85) Řekl (Bůh): „Zajistéť na zkoušku postavili jsme
lid tvůj po odchodu tvém: i v blud zavedl je As-Sámirí.“
(86) I vrátil se
Mojžíš k lidu svému rozlícen, zkormoucen:
(87) řekl: „Lide můj, zdaž
neslíbil vám Pán vás slib krásný?
Či dlouhou již zdála se vám býti smlouva s
Bohem, aneb chtěli jste, aby padl na vás hněv Pána
vašeho proto, že nedodrželi jste slibu mně
učiněného?“
(88) Řekli, „Nedodrželi jsme
slibu ti učiněného nikoliv z našeho popudu, nýbrž
přinuceni byli jsme, abychom snesli náklady šperků lidu a
naházeli je v kupu, a tak vmetl je v oheň As-Sámirí.
A vytáhl z něho pro ně tele ztělesněné,
bučící, i řekli: „Totoť jest Bůh
váš a Bůh Mojžíše, na kterého on
zapomněl.“
(89) Což neseděli že
neodvětilo jim mluvou, a že nemohlo jim způsobiti ani
škody, ani prospěchu?
(90) Vždyť Áron jim byl
již řekl dříve: „Lide můj, pouze na zkoušku
jste postaveni jím: a Pánem vaším jest
Milosrdný, pročež následujte mne a poslouchejte rozkazy
mé.“
(91) Řekli: „Nepřestaneme
uctívati je, dokud nenavrátí se Mojžíš.“
(92) Mojžíš řekl:
„Ó Árone, co zbraňovalo ti, když viděls s je v
bludu,
(93) abys mne následoval? Což
neposlušen byl's rozkazu mého?“
(94) Řekl: „Synu matky mé, necuchej
vous můj a hlavu mou! Zajistéť obával jsem se, abys neřekl:
„Rozštěpil jsi syny Israele a nedával's pozor na
nařízení mé.“
(95) A jak jest to s tebou,
As-Sámirí?“
(96) Řekl: „Viděl jsem, co oni
neviděli: i uchopil jsem hrst prachu ze šlépěje poslovy a
vysypal jsem jej do telete: a takto ponukla mne duše má.“
(97) Řekl Mojžíš:
„Odejdiž: a (trestem ti) v tomto životě budiž, abys
říkal,,Nedotýkejte se mne!' A zajisté bude ti dostáti
(tak)
slibu, kterého nebudeš moci nedodržeti. A pohleď na boha svého
jemuž nepřestal's býti oddán: myť dojista
spálíme ho a do moře rozprášíme jako
prach.
(98) Bohem vaším jest pouze
Bůh (jediný), není boha kromě něho: onť
zahrnuje všechny věci ve vědění svém.“
(99) Takovýmto způsobem
vyprávíme ti děje minulé a dali jsme ti od sebe
varování.
(100) Kdokoli odvrátí se od
něho, ponese v den zmrtvýchvstání
břímě,
(101) jež ponesou věčně
a špatně ponese se jim v den zmrtvýchvstání:
(102) v den, kdy zatroubeno bude na roh a
shromáždíme provinilce v den onen, osleplé:
(103) budou šeptati si navzájem
mezi sebou: „Dleli jste na zemi jen deset dní.“
(104) My nejlépe však budeme
věděti, co říci budou chtíti
nejpříkladnější z nich, když řeknou:
„Dleli jste na ní pouze jeden den.“
(105) A dotazovati budou se tě
ohledně hor; i rci: „Rozpráší je Pán můj v
prach
(106) a zůstaví je jako
pláně srovnané:
(107) nespatříš v nich
záhybu ni vlnitosti.
(108) V den onen následovati budou
toho, jenž zavolá je a bez zatáček půjde
vpřed: a poníží se hlasy před Milosrdným a
slyšány budou jen kroky jejich.
(109) V den onen neprospěje
přímluva, leda toho, jemuž dovolí to Milosrdný a
schválí, aby mluvil.
(110) Onť ví, co před nimi
jest a co za nimi: však oni nemohou obsáhnouti toho ve
vědění svém.
(111) A poníženy budou
tváře před Živým a Stálým a
ztroskotá ten, jenž obtížen bude nepravostí.
(112) Však kdo konal dobré skutky a byl
věřícím, tomu nebude třeba báti se
ukřivdění, aniž ztráty.
(113) Takovýmto způsobem seslali
jsme jej jako Korán arabský a rozmanité rozsili v něm
hrozby: aby báli se Boha, a aby vzbudil v nich
vzpomínání.
(114) Pročež povýšen
budiž, Bůh, Král, Pravda! Nespěchej s Koránem
dříve než dokončeno ti bude vnuknutí jeho a rci:
„Pane můj, rozmnož mne věděním!“
(115) Kdysi učinili jsme již
smlouvu s Adamem, však zapomněl ji a nenašli jsme v něm (pevného)
rozhodnutí.
(116) A když řekli jsme
andělům: „Padněte před Adamem na tváře své,“
učinili tak všichni, vyjma Iblíse, jenž se vzepřel.
(117) I řekli jsme Adamovi: „Adame,
totoť nepřítel jest tvůj a ženy tvé: nechť tedy
nevypudí vás ze zahrady ráje a nestanete se
zbědovanými.
(118) Zajisté (dáno) jest ti, abys nehladověl v ní,
aniž chodil nahý:
(119) a abys nežíznil v
ní, aniž trpěl horkem.“
(120) I našeptal mu Satan, řka:
„Adame, zdaž ukáži ti strom věčného života a
panství, jež nikdy nepomine?“
(121) I pojedli z něho oba a zjevila se
jim nahota jejich: a počali sešívati si krytbu na sebe z
listí zahrady: tak neposlušen byl Adam Pána svého a byl
zváben.
(122) Poté pak vyvolil si jej Pán
jeho a popřál sluchu pokání jeho a uvedl jej (na cestu pravou).
(123) Řekl: „Ven s vámi ze
zahrady se všemi: budete navzájem sobě nepřáteli!
A když přijde vám ode mne vedení, tehdy kdož
následovati budou vedení mé, nezbloudí, aniž bude
zbědovaný.
(124) A kdo odvrátí se od
napomenutí mého, ten bude míti život
ztísněný: a předvedeme k sobě jej v den
zmrtvýchvstání slepým.“
(125) Řekne: „Pane můj, proč
předvedl's mne k sobě slepým, když před tím
byl jsem vidoucím?“
(126) Řekne Bůh: „Jakož
přišla ti znamení naše a zapomněl's je: taktéž
dnes zapomenut jseš.“
(127) A takto odměníme
každého, kdož přestoupil (meze) a neuvěřil ve znamení
Pána svého: a zajisté trest v životě budoucím
přísnějším bude a stálejším.
(128) Zdaž nepozorují kolik
zahladili jsme před nimi pokolení, v jichž
obýváních prochází se nyní? Zajisté v
tom znamení jsou rozvážným.
(129) Nebýti slova předem vysloveného
Pánem tvým, byl by uskutečnil se již trest jejich:
však lhůta jeho, jest předurčená.
(130) Měj strpení s tím,
co mluví a vyvyšuj Pána svého ve chvále před
východem slunce i před západem jeho a ve
chvílích příchodu noci: a na obou koncích dne,
abys zalíbil se mu.
(131) A nespočívej dlouho zrakem
na tom, čeho dočasně popřáli jsme několika
párům z nich — marností života pozemského — abychom na
zkoušku postavili je v tom: však úděl daný ti
Pánem tvým lepším bude a
stálejším.
(132) Nakazuj modlitbu rodině své a
vytrvávej v ní. My nežádáme od
výživy od tebe, nýbrž my tebe živíme: a k (dobrému) konci
dovede bázeň boží.
(133) A říkají:
„Nepředvede-li nám znamení od Pána svého, (neuvěříme).
Což nepřišel jim jasný důkaz o tom co psáno
jest v knihách předešlých?
(134) A kdybychom byli zahladili je trestem
před ním, byli by řekli „Pane náš, proč
neposlal's nám proroka, abychom následovati byli mohli
znamení tvá dříve, než potupa a pohana nás
stihla?“
(135) Rci: „Všichni (pilně)
vyčkávejmež konce: vyčkávejte a shledáte,
kdo z nás jest na stezce rovné a kdo dobře jest veden!“