Part 19
(21) A říkají ti,
kteří nedoufají v setkání s námi: „Leda
kdyby seslán byl nám anděl, aneb kdybychom spatřili
Pána svého (uvěříme).“ Věru zpyšněli v myslích
svých a vypjali se vypjatostí velkou.
(22) V den, kdy spatří
anděly, v den ten nebude radostných zpráv provinilcům a
volati budou: „Za přehradu nepřekročitelnou (s nimi)!“
(23) Pak přistoupíme k
ocenění činů, jimi vykonaných, a
učiníme je prachem rozvátým.
(24) V den onen obyvatelé zahrady (rajské)
lepší budou míti obývání a
krásnější místo ke zdřímnutí.
(25) V den onen rozpoltí se nebesa s
mračny svými a sesláni budou dolů andělé
sestupující.
(26) V den onen panství
přináležeti bude v pravdě Milosrdnému a den bude to pro
nevěřící přetěžký.
(27) A hrýzti bude v den ten
nepravostný ruce své, řka: „Kéž bych byl šel s prorokem
stejnou cestou!
(28) Běda mi, kéž nebyl bych vzal
si toho a toho přítelem!
(29) Onť zajisté zavedl mne od
napomenutí poté, když bylo přišlo mi: a Satan dojista
jest člověku zrádcem.“
(30) I řekne prorok: „Pane můj,
zajisté lid můj měl tento Korán za bezvýznamný.“
(31) A takovýmto způsobem
učinili jsme každému proroku nepřátele z provinilců
— však Pán tvůj dostačitelným jest vůdcem a
pomocníkem.
(32) A říkají
nevěřící: „Leda kdyby byl mu seslán Korán
celý najednou, (uvěříme).“ Tak (činíme), abychom utvrdili jím srdce tvé; a
rozdělili jsme jej na díly.
(33) A nedají ti (nevěřící) podobenství, aniž bychom ti
řekli (o něm) pravdu a dali ti nejlepší vysvětlení
jeho.
(34) Ti, kteří
shromážděni budou, padší na tváře své,
v pekle — ti zajisté nejhorší budou míti místo a
nejbludnější stezku.
(35) Kdysi dali jsme
Mojžíšovi Knihu a učinili jsme Árona, bratra jeho,
jemu rádcem:
(36) a řekli jsme: „Jděte oba k
lidu, který nazval vylhanými znamení naše“ a
zničili jsme lid ten úplným zničením.
(37) A lid Noemův, když
lháři nazvali proroky, potopili jsme a učinili jsme je lidstvu
znamením: a přichystali jsme nepravostným trest
bolestný.
(38) A (kmeny) 'Ád a Tsemúd a obyvatele Ar-Rassu
zničili jsme a pokolení, jež mezi nimi žila,
mnohá.
(39) A všem těmto učinili
jsme podobenství na výstrahu: a všechny tyto zahladili jsme
úplným zahlazením.
(40) Však již šli (nevěřící) kolem města, na něž
dštěn byl déšť zlý: což neviděli je?
Ovšem; ale nechtějí doufati ve
vzkříšení (své).
(41) A když vidí tě, pouze
šprýmy si z tebe tropí, řkouce: „Zdaž tento jest
to, jejž Bůh vzbudil nám prorokem?
(42) Málem byl by odvedl nás
od božstev našich, kdybychom se jich nebyli vytrvale přidrželi!“
Však seznají, až shlédnou trest svůj, kdo více
zbloudil s cesty (pravé).
(43) Co míníš? Ten,
jenž vzal si za boha svého choutku svoji — budeš ty mu
poručníkem?
(44) Či snad
domníváš se, že většina jich
slyší, anebo chápe? Vždyť jsou jen jako
dobytčata — ba dokonce dále jsou od cesty (pravé)!
(45) Zdaž neviděl's, jak
Pán tvůj prodlužuje stín? A kdyby byl chtěl, mohl
učiniti jej nehybným: a pak učinili Jsme slunce mu
vůdcem:
(46) pak stahujeme jej k sobě
stahováním snadným.
(47) Onť to jest, jenž učinil
vám noc pláštěm a spánek odpočinkem a
učinil den vzbuzením.
(48) Onť to jest, jenž poslal
větry s poselstvím milosrdenství svého: a
sesíláme s nebe vodu čistou,
(49) abychom dali obživnouti jí
zemi zmrtvělé a napájíme jí vše, co
stvořili jsme: dobytčata i lidi četné.
(50) A rozdělujeme ji mezi nimi, aby
pamětlivi byli (nás), však většina lidí
odmítá býti vším, leda vzdornými.
(51) A kdybychom byli chtěli, byli
bychom vzbudili v každém městě varovatele.
(52) I neposlouchej
nevěřících, nýbrž bojuj proti nim
bojováním velkým.
(53) Onť to jest, jenž rozlil
obě moře, jedno sladké, čerstvé, druhé slané, hořké — a
učinil mezi nimi rozhraní a přehradu
nepřekročitelnou.
(54) Onť to, jest, jenž
stvořil z vody člověka a učinil mu svazky
příbuzenské a pokrevní: a Pán tvůj jest
všemocný.
(55) A (nicméně) uctívají vedle Boha, co
nemůže způsobiti jim prospěchu, aniž jim
uškoditi: a nevěřící jest proti Pánu svému
pomahačem.
(56) A poslali jsme tě jedině
jako věštitele a varovatele,
(57) Rci: „Nežádám od
vás odměny za to, vyjma toho, aby ten, kdo chce, vešel na
stezku k Pánu svému.“
(58) A spoléhej na Živoucího,
jenž neumírá a vyvyšuj jej ve chvále jeho:
onť dostačitelným jest vin služebníků
svých znalcem.
(59) On, jenž stvořil nebe i zemi
a vše, což mezi oběma jest, v šesti dnech: poté pak
povznesl se na trůn svůj — Milosrdný! A taž se o něm
zpravených.
(60) A když rčeno, jest jim:
„Padněte na tváře své před Milosrdným,“
říkají: „A kdo jest (ten) Milosrdný? Máme klaněti se
tomu, čemu kážeš nám?“ A tím více (od tebe) prchají.
(61) Požehnán budiž ten,
jenž učinil na nebi souhvězdí a učinil na něm
svítilnu a měsíc osvětlující.
(62) Onť jest to, jenž
učinil střídání noci a dne pro ty, kdož
chtějí býti pamětlivi (Boha) a pro ty, kdož chtějí
býti vděčnými.
(63) A služebníky Milosrdného
jsou ti, kdož chodí po zemi skromně a když mluví
na ně nevědoucí, odpovídají: „Pokoj (s vámi).“
(64) A ti, kteří celé noci
bdí modlíce se k Pánu svému na tvářích
svých skloněni, aneb v stoje:
(65) a ti, kteří
říkají: „Pane náš, odvrať od nás
trest pekla, neboť trest jeho zajisté jest věčný:
(66) a zlé jest to
obývání a umístění:
(67) a ti, kteří v
dávání nejsou ani výstředními, ani
skoupými, nýbrž na střední cestě
stojí:
(68) a ti, kteří
nevzývají zároveň s Bohem bohů jiných, a
nezabíjejí osob, jichž zabití zakázal
Bůh, leda dle práva, a nesmilní, neb kdo tak
činí dojde pokuty.
(69) Zdvojnásoben bude mu trest v
den zmrtvýchvstání, a v něm na věky
zůstane, potupen,
(70) vyjma toho, kdož
kajícně obrátí se a koná dobré skutky:
těm zamění Bůh špatnosti jejich v dobré skutky,
neboť Bůh velký jest v odpouštění,
slitovný.
(71) A kdožkoli na
pokání obrátí se a koná dobré skutky, ten
zajisté obrátí se k Bohu dobrým obrácením:
(72) a ti, kdož
nevydávají lživého svědectví a když jdou
mimo ničemnosti, jdou mimo počestně:
(73) a ti, když připomněna
jsou jim znamení Pána jejich, nezůstanou
netečnými, jako by byli hluši a slepi:
(74) a ti, kteří
říkají: „Pane náš, dejž nám z
manželek našich a potomstva našeho radost srdce, a
učiň nás předními z bohabojných.“
(75) Tito odměněni budou
vysokým místem za to, že trpělivě
vyčkávali a naleznou v ráji
přivítání a pozdrav.
(76) V něm přebývati budou
věčně: krásné to bude obývání a
umístění.
(77) Rci: „Nestará se o vás
Pán můj, voláte-li k němu, či-li nic:
vždyť již lhářem nazvali jste (proroka).
Však (trest váš) bude lpěti na vás!“
Ash-Shu'araa
Makkan
Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.
(1) Tá. Sín. Mím.
(2) Tato jsou znamení Knihy zjevné:
(3) ty snad soužíš se
proto, že nechtějí uvěřiti.
(4) Kdybychom chtěli, seslali bychom
jim s nebe znamení, před nímž sklonily by se
šíje jejich v ponížení:
(5) však není nového
napomenutí, přišedšího jim od Milosrdného,
aniž by se od něho neodvraceli.
(6) A lží nazvali je,
však dojde je zpráva o tom, z čeho si byli žert tropili.
(7) Což nepohlédli na zemi — kolika
na ní dali jsme vzrůsti druhům rostlin vzácných?
(8) Zajisté v tom jest znamení:
však většina jich nevěří.
(9) A dojista Pán tvůj
mocný jest, slitovný.
(10) (Pomni), když zavolal Pán tvůj
Mojžíše: „Jdi k lidu nepravostnému:
(11) lidu Faraonovu, Což nebudou
báti se mne?“
(12) Řekl (Mojžíš): Pane můj, bojím se, že
lhářem nazvou mne.
(13) A stísněna jest hruď,
má a není volný jazyk můj: pročež
pošli pro Árona.
(14) Mají proti mně
obvinění a bojím se, aby mne nezabili.“
(15) Řekl (Bůh): „Nikoliv. Jděte oba se znameními
našimi: my s vámi budeme, naslouchajíce.
(16) A jděte k Faraonovi a rcete: „Myt
zajisté posly jsme Pána veškerenstva:
(17) i vyšli s námi syny
Israele.“
(18) Řekl (Farao): „Což nevychovali jsme tě mezi
námi za dětství a což nedlel jsi mezi námi po
mnoho let věku svého?
(19) A učinil's skutek, kterýs
učinil: jsi nevděčníkem.“
(20) Řekl (Mojžíš): Ano, učinil jsem jej tehdy a byl jsem
pobloudilím:
(21) a prchl jsem od vás, ježto
bál jsem se vás: však dal mi Pán můj moudrost a
učinil mne jedním z poslů.
(22) A jest to dobrodiní, jehož
popřál's mi, že zotročil jsi syny Israele?“
(23) Řekl Farao: „Kdo jest (ten) Pán
veškerenstva?“
(24) Řekl (Mojžíš): „On Pánem jest nebes i země a
všeho, což mezi oběma jest — dovedete-li uvěřiti.“
(25) Řekl (Farao) k těm, kteří byli kol něho:
„Neslyšíte?“
(26) Řekl (Mojžíš): „Jest Pánem vaším a
Pánem otců vašich předešlých.“
(27) Řekl (Farao): „Zajisté prorok váš, jenž
poslán byl k vám, jest duchem posedlý.“
(28) Řekl (Mojžíš): „Jest Pánem východu a Pánem
západu a všeho, což mezi nimi jest — dovedete-li to
pochopiti.“
(29) Řekl (Farao): „Vezmeš-li si za Boha někoho jiného
kromě mne, učiním tě jedním z
uvězněných.“
(30) Řekl (Mojžíš): „I když předvedu ti důkaz zjevný?“
(31) Řekl (Farao): „Předveď jej, jsi-li
pravdomluvný.“
(32) Tehdy vrhl (Mojžíš) hůl svou na zem, a hle, stala se hadem
zjevným.
(33) Poté Pak vztáhl ruku svou, a
hle, bílá byla (v zraku) hledících.
(34) Řekl (Farao) k předákům svým, kolem
sebe: „Totoť zajisté kouzelník jest učený.
(35) Chce vyhnati vás ze země
vaší kouzelnictvím svým: co nařizujete?“
(36) Řekli: „Poodlož (odpověď)
jemu a bratru jeho: a pošli do všech měst
shromažďovatele,
(37) kteří přivedou ti
všechny kouzelníky učené.“
(38) I shromážděni byli
kouzelníci na schůzku v den určený:
(39) a bylo řečeno lidem:
„Shromáždíte-li se všichni,
(40) abychom snad následovali
kouzelníky, budou-li vítěznými?“
(41) A když přišlo
kouzelnictvo, řekli Faraonovi: „Dostaneme odměnu, budeme-li
vítěznými?“
(42) Řekl: „Ano: a v tom
případě též budete z těch, kdož mně jsou
nejbližší.“
(43) Řekl, jim
Mojžíš: „Vrhněte na zem, co máte k
vrhání.“
(44) I vrhli na zem provazy své a hole své
a řekli: „Při moci Faraonově, myť zajisté jsme
vítěznými!“
(45) I vrhl Mojžíš na zem
hůl svou a požrala jich divy vylhané.
(46) Tehdy padli kouzelníci
úctou na tváře své
(47) a řekli: „Uvěřili jsme
v Pána veškerenstva,
(48) Pána Mojžíše a
Árona.“
(49) Řekl (Farao): „Zdaž uvěřili jste v něho
dříve, než dovolil jsem vám? Tenť zajisté jest
náčelníkem vaším, jenž naučil
vás kouzlům — a dobře seznáte (moc
moji): dojista pak dám uřezati
vám ruce i nohy pokřižmo a dám ukřižovati
všechny vás.“
(50) Řekli: „To neuškodí
nám, neb v pravdě k Pánu svému navrátíme se.
(51) Zajisté přejeme si, aby odpustil
nám Pán náš hříchy naše, neb my byli
jsme prvními z věřících.“
(52) I vnukli jsme
Mojžíšovi: „Vyjdi za noci se služebníky
mými: neb dojista pronásledováni budete.“
(53) A poslal Farao do měst
shromažďovače,
(54) řkoucí: „Onino (Israelští)
jsou hrstka nepočetná
(55) a rozzuřeni jsou proti
nám:
(56) my pak četní jsme a
obezřetní.“
(57) Tak způsobili jsme, aby
vyšli ze zahrad a od pramenů
(58) a pokladů a bydlišť
převzácných:
(59) tak (stalo
se): a dali jsme vše to
dědictvím synům Israele.
(60) Následovali je pak za jitra.
(61) A když shlédli se navzájem
oba vojové, řekli soudruzi Mojžíšovi: „Zajisté jsme
teď dohoněni.“
(62) Řekl: „Nikoliv: zajisté
Pán můj se mnou jest a (dobře) povede mne.“
(63) I vnukli jsme
Mojžíšovi: „Udeř holí svou moře.“ I
rozstouplo se a každá z obou částí zvedla se jak
hora veliká.
(64) Poté pak dali jsme
přiblížiti se oněm druhým.
(65) A zachránili jsme
Mojžíše a kdož s ním byli, všechny:
(66) poté pak potopili jsme ony druhé.
(67) Zajisté v tomto jest znamení:
však většina jich nevěří;
(68) ale Pán tvůj zajisté
mocný jest a slitovný.
(69) A předříkávej
jim děje Abrahame,
(70) když řekl otci svému i lidu
svému: „Co uctíváte?“
(71) Řekli: „Uctíváme
modly a jsme jim stále oddáni.“
(72) Řekl: „Zdaž
slyší vás, když k nim voláte?
(73) Aneb prospěti vám mohou,
či uškoditi?“
(74) Řekli: „Nikoliv, však
shledali jsme otce své již takto činící.“
(75) Řekl: „Co míníte?
To, co uctívali jste
(76) a co uctívali otcové již
vaši předešlí,
(77) (modly
ty) mne nepřáteli jsou: (není Boha),
kromě Pána veškerenstva,
(78) jenž stvořil mne a jenž
vede mne (pravou cestou),
(79) jenž krmí mne i
napájí mne,
(80) a když onemocním,
uzdraví mne;
(81) jenž mi dá
zemřít a pak vzkřísí mne:
(82) a jenž přeji si, aby
odpustil mi hříchy mé v den soudný.
(83) Pane můj, dej mi soudnost a
připoj mne ke spravedlivým:
(84) a dej mi pověst pravdomluvnosti u
pokolení příštích:
(85) a dej mi podíl na
dědictví zahrady rozkoše:
(86) a odpusť otci mému, že byl
jedním z bloudících:
(87) a nepotup mne v den kdy vzkříšeni
budou:
(88) v den, kdy neprospějí
nikomu statky, aniž děti:
(89) vyjma toho, kdož přijde k
Bohu se srdcem zdravým:
(90) a kdy přiblížen bude
ráj k bohabojným:
(91) a představeno bude peklo
svedeným:
(92) a řečeno jim bude: „Kde jest
to, co uctívali jste
(93) vedle Boha? Zdaž mohou pomoci
vám, aneb pomoci sobě samým?
(94) A vmeteni budou v ně oni i (jimi)
svedení,
(95) a vojska Iblísova
veškerá.
(96) Řeknou, odporujíce si v
pekle navzájem:
(97) „Při Bohu. zajisté byli jsme v
bludu zjevném,
(98) když stavěli jsme vás
na roveň Pánu veškerenstva:
(99) kdo jiný svedl nás,
než provinilci?
(100) A není nám
přímluvců,
(101) aniž přítele
účinlivého:
(102) a kdyby bylo nám
návratu, tehdy jistě byli bychom z
věřících!“
(103) Zajisté, v tomto jsou znamení:
však většina jich nevěří;
(104) ale Pán tvůj zajisté
mocný jest a slitovný.
(105) Lid Noemův též nazval
lháři posly své,
(106) když řekl jim bratr jejich
Noe: „Což nebudete báti se Boha?
(107) Jáť pak jsem vám
poslem důvěryhodným:
(108) pročež bojte se Boha a poslechněte
mne.
(109) Nežádám si za to od
vás odměny, neboť odměna má
záleží jen od Pána veškerenstva;
(110) pročež bojte se Boha a
poslechněte mne.“
(111) Řekli: „Zdaž věřit
tobě budeme, když následují tě jen
nejsprostší?“
(112) Řekl: „Co vím o tom, co oni
dělali?
(113) Súčtování s
nimi jest na Pánu mém — kéž byste tomu rozuměli!
(114) Já přece
neodstrčím těch, kdož věří,
(115) neb jsem jen varovatelem
zjevným.“
(116) Řekli: „Nepřestaneš-li,
Noe, dojista budeš jedním z ukamenovaných.“
(117) Řekl: „Pane můj, věru
lid můj lhářem nazval mne.
(118) Rozhodni tedy mezi mnou a jimi
jasným rozhodnutím a zachraň mne, jakož i ty, kdož
se mnou jsou z věřících.“
(119) I zachránili jsme jej a
kdož byli s ním, v arše přeplněné,
(120) poté pak potopili jsme všechny
zůstavší.
(121) Zajisté v tomto jest znamení;
však většina jich nevěří,
(122) ale Pán tvůj zajisté
mocný jest a slitovný.
(123) Též (kmen) 'Ád lháři nazval posly své,
(124) když řekl jim bratr jejich
Húd: „Což nebudete báti se Boha?
(125) Jáť pak jsem vám poslem
důvěryhodným:
(126) ať pročež bojte se Boha
a poslechněte mne.
(127) Nežádám si za to od
vás odměny, neboť odměna má
záleží jen od Pána veškerenstva.
(128) Zdaž stavěti budete na
všech pahrbcích znamení pro kratochvíli?
(129) A činiti si budete stavby jako by
pro věčné obývání?
(130) A když vládnete,
vládnete jako utiskovatelé?
(131) I bojte se Boha a poslechněte
mne.
(132) A bojte se toho, jenž rozhojnil
vás v tom, co víte:
(133) a rozhojnil vás v
dobytčatech a dětech:
(134) a v zahradách a pramenech
(135) jáť bojím se pro
vás trestu dne velkého.“
(136) Řekli: „Nám jedno jest,
varuješ-li nás, aneb nejsi-li varovatelem:
(137) toto jsou pouze báchorky
starých,
(138) a my nebudeme ztrestáni.“
(139) A lhářem nazvali jej i
zahladili jsme je: zajisté v tomto jest znamení; však
většina jich nevěří;
(140) ale Pán tvůj zajisté
mocný jest a slitovný.
(141) Též (kmen) Tsemúd lháři posly nazval,
(142) když řekl jim bratr jejich
Sálih: „Což nebudete báti se Boha“
(143) Jáť zajisté jsem
vám poslem důvěryhodným:
(144) pročež bojte se Boha a
poslechněte mne.
(145) A nežádám si za to
od vás odměny, neboť odměna má
záleží jen od Pána veškerenstva?
(146) Zdaž ponecháni budete v
tom, co máte zde, v bezpečí?
(147) V zahradách a u
zřídel,
(148) a polností a
datlovníků, větví, štíhlých:
(149) a vytesávati budete si v
horách domy dovedně?
(150) I bojte se Boha a poslechněte
mne;
(151) a neposlouchejte
nařízení výstředníků,
(152) kteří
pohoršují zemi a nepolepšují ji.“
(153) Řekli: „Tys pouze jedním z
očarovaných:
(154) jsi pouze člověk, jako my:
pročež předveď nám znamení, jsi-li z
pravdomluvných.“
(155) Řekl: „Tato velbloudice (bude jím):
jí patřiti bude napití a vám patřiti bude
napití ob den určený.
(156) Však nepřičiňte
jí zlého, jinak zachvátí vás trest dne velkého.“
(157) Nicméně přeřezali
žíly jí a litovali toho zrána,
(158) neboť zachvátil je trest.
Zajisté v tomto jest znamení: však většina jich
nevěří;
(159) ale Pán tvůj mocný
jest a slitovný.
(160) Lháři nazval lid
Lotův posly své,
(161) když řekl jim bratr jejich
Lot: „Což nebudete báti se Boha?
(162) Jáť jsem vám poslem
důvěryhodným:
(163) pročež bojte se Boha a
poslechněte mne.
(164) A nežádám si za to
od vás odměny, neboť odměna má
záleží jen od Pána veškerenstva.
(165) Zdaž vcházeti budete k
mužům, z tvorstva veškerého?
(166) A zanecháte, co Bůh
stvořil vám za manželky? Opravdu jste lidem
chybujícím!“
(167) Řekli: „Nezanecháš-li
této řeči, Lote, zajisté budeš jedním z vyhnanců.“
(168) Řekl: „Jáť
činů vašich hrozím se:
(169) Pane můj, spas mne a rodinu mou od
toho, co činí tito:“
(170) I zachránili jsme jej a rodinu
jeho veškerou,
(171) vyjma stařeny, jež
omeškala se,
(172) a pak zahubili jsme všechny
ostatní.
(173) A dštili jsme na ně
deštěm, a špatný to byl déšť pro ty, jež
varovali jsme!
(174) Zajisté znamení jest v tomto:
však většina jich nevěří;
(175) ale Pán tvůj zajisté
mocný jest a slitovný.
(176) Též obyvatelé hvozdu (Madianského)
lháři nazvali posly své,
(177) když řekl jim Šu'ejb:
„Což nebudete báti se Boha?
(178) Jáť jsem vám poslem
důvěryhodným:
(179) pročež bojte se Boha a
poslechněte mne.
(180) A nežádám si za to
od vás odměny, neboť odměna má
záleží jen od Pána veškerenstva.
(181) Dodržujte správnou
míru a nebuďte z těch, kdož na ní utrhují:
(182) važte dle spravedlnosti
přímé:
(183) a neokrádejte lidi o věci
jejich, aniž prostopášnostmi pohoršujte zemi:
(184) a bojte se toho, jenž
stvořil vás i pokolení předešlá.“
(185) Řekli: „Ty zajisté's jen
jedním z očarovaných.
(186) A tys jen člověk, jako my; a
my považujeme tě za jednoho z prolhaných:
(187) dej spadnouti na nás kus nebe,
jsi-li pravdomluvným.“
(188) Řekl: „Pán můj
nejlépe ví o tom, co činíte.“
(189) Tak lhářem nazvali jej: i
zachvátil je trest dne mračného: zajistéť byl to trest dne
velkého!
(190) Zajisté znamení jest v tomto,
však většina jich nevěří,
(191) ale Pán tvůj zajisté
mocný jest a slitovný.
(192) A tento (Korán) zajisté jest sesláním od
Pána veškerenstva:
(193) sestoupil s ním dolů duch
věrný
(194) na srdce tvé, abys byl jedním z
varovatelů,
(195) v jazyku jasném arabském.
(196) Onť zajisté
předpověděn jest v Písmech předešlých:
(197) což není to
znamením pro ně, že věděli o něm již
učení ze synů Israele?
(198) A kdybychom byli seslali jej na
některého z cizinců,
(199) a byl by četl jim jej, nebyli by
bývali v něj věřili.
(200) A takovýmto způsobem
uvedli jsme jej do srdcí provinilců:
(201) že neuvěří v
něj, dokud neshlédnou trest svůj bolestný;
(202) a přijde na ně
znenadání, aniž by tušili.
(203) Tehdy řeknou: „Může
nám býti poshověno?“
(204) Zdaž tedy budou chtíti (nyní),
aby uspíšen byl trest náš?
(205) Co míníš?
Popřejeme-li jim radostí světa po léta
(206) a pak přijde na ně, co bylo
jim slíbeno,
(207) co prospěje jim to, z čeho
se byli radovali?
(208) Ale nezahladili jsme města,
aniž by bylo mělo své varovatele
(209) k napomenutí: myť zajisté
nebyli jsme křivditeli.
(210) Nesestoupili pak (s Koránem)
zlí duchové;
(211) a nepříslušelo jim
to, aniž byli s to tak učiniti,
(212) neb oni od slyšení jeho
jsou vzdáleni.
(213) I nevzývej spolu s Bohem boha jiného,
abys nebyl jedním z trestaných,
(214) a varuj příbuzné své
nejbližší,
(215) a stři křídlo své
ochrany nad těmi, již následují tě z
věřících.
(216) A když neposlechnou tě, rci:
„Jáť zajisté prost jsem viny na tom, co činíte,“
(217) spoléhej na Mocného, Slitovného,
(218) jenž vidí tě,
když vstáváš k modlitbě,
(219) jakož i chování tvé
mezi těmi, kdož uctívají jej,
(220) neboť on
všeslyšící a vševědoucí jest.
(221) Oznámím vám, na
koho sestupují zlí duchové?
(222) Sestupují na všechny
prolhance hříšné,
(223) kteří házejí
(do vzduchu věci)
z doslechu a vět šina jich lháři jsou;
(224) a BÁSNÍCI, jež
následují (jimi) zvábení:
(225) zdaž nevidíš, že
bloudí po všech údolích?
(226) A že říkají,
co nečiní?
(227) Vyjma těch, kteří
uvěřili a konají dobré skutky a vzpomínají
často Boha a hájí se poté, když bylo jim
ukřivděno: a seznají křivditelé, jakým
zvrácením budou zvráceni.
An-Naml
Makkan
Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.
(1) Tá. Sín. Tato jsou
znamení Koránu a Knihy zjevné,
(2) (dobré) vedení a radostná zvěst
věřícím,
(3) kteří
zachovávají modlitbu a dávají (povinnou)
almužnu a pevně věří v život budoucí.
(4) Zajisté pak těm, kdož
nevěří v život budoucí, zkrášlili jsme
skutky jejich, takže (bez vodítka) bloudí.
(5) Těmto schystán jest trest
nejhorší a tito největší utrpí v
životě budoucím ztrátu.
(6) Zajisté pak obdržel's
Korán od Moudrého, Vševědoucího.
(7) (Pomni), když řekl Mojžíš
rodině své: „Zajistéť shlédl jsem oheň; půjdu a
přinesu vám o něm zprávu a přinesu vám
louč planoucí, abyste se možná od ní
ohřáli.“
(8) A když přišel k ohni,
bylo naň zavoláno: Požehnán jest ten, jenž v ohni
jest a jenž kol něho jest: a chvála budiž Bohu,
Pánu veškerenstva!
(9) Ó Mojžíši, to
jsem já Bůh, Mocný, Moudrý
(10) Vrhni hůl svou na zem!“ A
když Mojžíš viděl, že hýbala se, jako by
byla hadem, obrátil se zády úprkem a nevracel se. „Neboj
se, Mojžíši, není čeho báti se u mne
poslům mým,
(11) vyjma těm, již
spáchali nepravost, ale pak zaměnili zlo dobrem — jáť
pak velký jsem v odpouštění, slitovný.
(12) Vlož ruku svou za ňadra
svá a vytáhneš ji bílou, aniž by byla
stižena nemocí. Toto bude jedním z devíti
znamení pro Faraona a lid jeho, neboť v pravdě lid jest to
pohoršlivý.“
(13) A když předvedena byla jim
znamení naše jasně před zraky jejich, řekli:
„Totoť jest kouzelnictví zjevné.“
(14) A odmítali je ač v
duších svých seznali pravdivost jich, z nepravosti a
pýchy. A hle, jaký byl konec pohoršlivců!
(15) A (pomni,
jak) když dali jsme Davidovi a
Šalamounovi vědění, řekli: „Chvála budiž
tomu, jenž vyznamenal nás nad mnohé ze služebníků
svých věřících!“
(16) A dědil Šalamoun po Davidovi
a řekl: „Ó lidé, byli jsme naučeni výřečnosti
ptactva, a byli jsme obdařeni (podílem) ze všech věcí: totoť
zajisté jest milost zjevná.“
(17) I shromážděna byla
kol Šalamouna vojska jeho, sestávající z
Džinnů a lidí, jakož i ptactva a kráčela v
oddílech,
(18) až došla do
údolí MRAVENCŮ: i řekl jeden mravenec: „Ó
mravenci, vstupte do obydlí svých, aby nezdeptal vás
dojista Šalamoun s vojsky svými, aniž by toho tušili.“
(19) A usmál se vesele Šalamoun
nad řečí jeho a řekl: „Pane můj, ponukni mne, abych
byl vděčným za dobrodiní tvé, kterým's
požehnal mi a otci mému, a abych konal dobré skutky, v nichž měl
bys zalíbení, a uveď mne z milosrdenství svého mezi
služebníky svoje spravedlivé.“
(20) A přehlížel ptactvo a
řekl: „Jak to přijde, že nevidím dudka? Což jest
nepřítomen?
(21) Dojista ztrestám jej trestem
přísným, aneb dojista zabiji jej, leda že by
předvedl mi zmocnění zjevné.“
(22) Však neomeškal se (dudek) na dlouho
a přišel, řka: „Zvěděl jsem, co tys dosud
nezvěděl: a přinesl jsem ti ze Saby novinu jistou.
(23) V pravdě nalezl jsem tam
ženu vládnoucí jim, obdařenou podílem ze
všech věcí, majitelku trůnu velkého.
(24) Shledal jsem, že ona i lid
její klaní se slunci místo Bohu: neb Satan zkrášlil
jim skutky jejich, a odvrátil je od stezky (pravé), takže nejsou (správně) vedeni;
(25) takže neklaní se Bohu,
jenž na světlo přivádí tajnosti nebes i země
a ví, co skrýváte i co veřejně
přiznáváte:
(26) Bůh, není Boha kromě
něho, jenž pánem jest trůnu velkého.“
(27) Řekl (Šalamoun): „Uvidíme, mluvil-lis pravdu, anebo byl's
jedním z prolhaných.
(28) Jdi s tímto listem mým a
hoď jim jej dolů: pak odvrať se od nich a vyčkej, co
odvětí.“
(29) Řekla (královna
k předním lidu svého):
„Pánové, byl mi hozen list vzácný.
(30) Jestiť od Šalamouna a
zní: ‚Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.
(31) Nezdvihejte se proti mně,
však přijďte ke mně, odevzdáni plně do
vůle boží.‘“
(32) Řekla (dále): „Pánové, poraďte mi v mé věci:
nerozhodnu ničeho ve věci, bez vašeho dosvědčení.“
(33) Řekli: „Myť zajisté jsme
obdařeni silou a udatenstvím mocným: však
rozhodnutí věci jest na tobě, i viz sama, jak
rozkážeš.“
(34) Řekla: „Zajisté králové,
když vstupují do města, ztropí spoušť v
něm a činí nejmocnější lidu jeho
nejbídnějšími: takto jednají.
(35) Pročež pošlu k
těmto lidem dary a uvidím, s čím navrátí
se poslové.“
(36) A když přišel (posel) k
Šalamounovi, řekl tento: „Vy tedy chcete rozhojniti mne ve
jmění, když co Bůh dal mi lepší jest toho, co
dal vám? Nicméně vy v darech svých shledáváte
velkou radost!
(37) Vrať se ke svým: myť
pak dojista přijdeme na ně s vojsky, jimž nebudou moci postavit
se na odpor a dojista vypudíme je ze země jejich zbědnělé
a ponížené.“
(38) Řekl pak: „Pánové,
který z vás přinese mi trůn její,
dříve než lid její přijde ke mně,
odevzdán do vůle boží?“
(39) Řekl 'Ifrít, jeden z
Džinnů: „Já přinesu ti jej dříve, než
zdvihneš se s místa svého: jáť jistě k tomu jsem
dosti silný a spolehlivý.“
(40) Řekl ten, jenž měl
znalost Knihy: „Já přinesu ti jej dříve, než v
mrknutí setkají a rozevřou se víčka tvá.“
A když (Šalamoun) viděl trůn postavený před
sebou, řekl: „Totoť jest z milosti Pána mého, aby
vyzkoušel mne, jsem-li vděčný, aneb vzdorný: a kdo
jest vděčný, jest jím ve prospěch vlastní
duše. a kdo jest vzdorný — však Pán můj (dost)
bohatý jest a štědrý!“
(41) Řekl (dále): „Učiň jí nepoznatelným
trůn její: uvidíme, je-li na stezce (pravé), aneb jest z těch, kteří nejsou
vedeni stezkou (pravou).“
(42) A když přišla (královna k němu) bylo jí řečeno: „Jest toto trůn
tvůj?“ Řekla: „Vypadá jako on.“ Nám tedy dáno
bylo vědění dříve, než jí a my
patřili jsme k těm, kdož do vůle boží jsou
odevzdáni.
(43) Však odvrátilo ji od pravé
cesty to, co uctívala na místě Boha, neboť byla z lidu
nevěřícího.
(44) Bylo jí řečeno:
„Vejdi do paláce“ — a když viděla jej, domnívala se,
že jest to jezero, i vykasala oděv na nohou svých. Řekl
Šalamoun: „Jest to pouze palác vyložený křišťálem.“
Řekla: „Pane můj, křivdila jsem své vlastní duši:
nyní pak jako Šalamoun, odevzdávám se do vůle
Boha, Pána veškerenstva.“
(45) A (kdysi) poslali jsme ke kmeni Tsemúd bratra jejich
Sáliha, (aby hlásal): „Uctívejte Boha“ — a tu rozdělili se
na dva tábory navzájem si odporující.
(46) Řekl Sálih: „Lide
můj, proč uspěšujete na sebe (příchod) zlého, raději než dobrého? Proč
neprosíte za odpuštění Boha, abyste možná
došli slitování?“
(47) Řekli: „Ptakověštbou
zkoumali jsme tebe, jakož i stoupence tvoje.“ Řekl: „Věštba
osudu vašeho jest pouze u Boha: ano, vy jste lid, jenž má
býti na zkoušku postaven.“
(48) A bylo ve městě devět
lidí, již pohoršení páchali v zemi a nejednali
spravedlivě.
(49) Řekli:
„Přisáhněte si navzájem při Bohu, že dojista
přepadneme v noci jej a rodinu jeho a dojista pak řekneme mstiteli
jeho: ‚Nebyli jsme svědky záhuby rodiny jeho a zajisté, že
pravdu mluvíme.‘“
(50) A kuli lest, však i my kuli jsme
lest, aniž by toho byli tušili,
(51) a hle, jaký byl konec jejich,
myť zahubili jsme je, jakož i lid jejich veškeren.
(52) A domy jejich nyní
zpustošeni jsou za to, že nespravedlivě jednali: zajisté,
že v tomto znamení jest pro lid rozumný.
(53) A zachránili jsme ty, kdož
byli uvěřili a báli se Boha.
(54) A (poslali
jsme) Lota tehdy, když řekl lidu
svému: „Zdaž páchati budete smilstvo sami k tomu
přihlížejíce?
(55) A vcházeti k mužům z
vášně, raději než k ženám? Ano, sbor
jste nevědomců!“