Part 23
(28) A neseslali jsme na lid jeho poté
vojska s nebe, aniž co jiného seslali jsme.
(29) Pouze jedno vzkřiknutí
zaznělo a hle, byli zhubeni!
(30) Běda služebníkům
mým! Žádný nepřišel jim prorok, aniž
by si nebyli smích z něho tropili.
(31) Což neviděli, kolik
zahladili jsme pokolení před nimi a že zajisté k nim se
nenavrátí?
(32) Nýbrž že všichni
dohromady nám budou předvedeni.
(33) Znamením jim jest země
zmrtvělá, již křísíme a
dáváme vycházeti z ní zrnům (obilným),
z nichž pojídají.
(34) A učinili jsme na ní
zahrady datlovníků a révy vinné, a dali vyvříti na
ní pramenům:
(35) aby pojídati mohli z plodů
(všeho)
toho, ač nevytvořily jich ruce jejich. Což nebudou
vděčni?
(36) Chválen budiž ten,
jenž stvořil druhy všechny, ve všem, co
vydává země, v nich samých, a v tom, o čem
nevědí!
(37) Znamením jim jest noc:
svlékneme s ní den a hle, v temnotách jsou!
(38) A slunce,
běžící k sídlu svému: takové jest
určení Mocného, Vševědoucího!
(39) A měsíc: určili jsme
mu období, dokud nezmění se v podobu starého listu
palmového.
(40) A slunci není dovoleno, aby
dostihlo měsíce; aniž noc předstihne den; však oba
svou drahou po obloze jdou.
(41) A znamením jest jim, že
nesli jsme potomstvo jejich v arše přeplněné,
(42) a stvořili jsme pro ně (lodi) jí
podobné, na nichž plují:
(43) a chceme-li, utápíme je,
a není vysvoboditele jim, aniž jsou spaseni,
(44) leda z milosrdenství
našeho, pro těšení se (světu) dočasné.
(45) A když řečeno jest jim:
„Bojte se toho, co před vámi jest i toho, co jest za vámi,
abyste slitování dosáhli,“ (nedbají).
(46) A nepřijde jim znamení ze
znamení Pána jejich, aniž by se od něho neodvraceli.
(47) A když řečeno jest jim:
„Rozdávejte (almužnu) z toho, čímž obdařil
vás Bůh,“ říkají ti, kdož
neuvěřili, k těm, kteří uvěřili:
„Zdaž krmiti budeme ty, jež nakrmil by Bůh, kdyby chtěl?
Vyť pouze jste v bludu zjevném.“
(48) A říkají: „Kdy
naplní se onen slib, jste-li pravdomluvnými?“
(49) Co čekají jiného, než
vzkřiknutí jediné, jež přikvačí na ně,
mezitím, co hašteří se?
(50) A nebudou s to, aby učinili
závěť, aniž k rodině své se navrátí.
(51) A zatroubeno bude na roh, a hle, z
hrobů svých k Pánu svému vylézati budou.
(52) Řeknou: „Běda nám!
Kdo vzbudil nás z našeho místa spánku? Totoť
jest, co slíbil nám Milosrdný a pravdu měli poslové.“
(53) Pouze jedno vzkřiknutí
bude a hle, všichni budou nám předvedeni.
(54) A v onen den nebude
ukřivděno žádné duši a odměněni budete jen
dle toho, co činili jste.
(55) V den onen obyvatelé zahrady (rajské) budou
zaměstnáni radováním se.
(56) Oni a manželky jejich, ve stinném
(loubí)
na pohovkách odpočívati budou.
(57) Tam ovoce budou míti a
vše, oč požádají.
(58) „Pokoj vám!“ bude pozdrav jim
od Pána jejich slitovného.
(59) Buďte pak odděleni dnes,
ó provinilci!
(60) Neučinil jsem s vámi
úmluvu, synové Adamovi: „Neuctívejte Satana, neb
nepřítelem jest vám zjevným?
(61) Nýbrž uctívejte
mne: totoť jest stezka přímá!
(62) Však on již zavedl v blud
vás počet velký: což nepochopili jste toho?
(63) Totoť jest peklo, jež
slíbeno bylo vám:
(64) pecte se v něm dnes za to,
že nevěřili jste!“
(65) V den onen zapečetíme
ústa jejich: a mluviti budou k nám ruce jejich a
dosvědčí nohy jejich to, co konali.
(66) A kdybychom chtěli, zaclonili
bychom oči jejich; pak o překot pádili by po stezce, však
jak viděli by ji?
(67) A kdybychom chtěli, dali bychom
ztrnouti jim na místech jejich, takže by nebylo lze jim jíti
vpřed, aniž vrátiti se.
(68) A tomu, jemuž
prodloužíme věk, ohneme tělo stářím:
což toho nepochopí?
(69) A nenaučili jsme jej
básnění, aniž jest mu ho třeba. Neb toto jest
pouze Napomenutí a Čtení zjevné,
(70) aby varován byl jím,
kdožkoli živ jest, a aby pronesen jím byl rozsudek nad
nevěřícími.
(71) Což neviděli, ze
stvořili jsme pro ně mezi věcmi, jež urobily ruce
naše, dobytčata, nad nimiž vládci jsou?
(72) A podrobili jsme jim je: na nich pak
jezdí a z nich požívají:
(73) a z nich mají užitek (mnohý) a
nápoje — což nebudou, nám vděčni?
(74) Nicméně vzali si vedle Boha
božstva (jiná), aby snad měli pomocníky.
(75) (Tato) nejsou s to, aby pomohla jim: a oni jsou jen
vojem (pro ně)
pohotovým.
(76) Nermutiž tě nijak
řeč jejich: myť zajisté víme, co tají, i co
veřejně přiznávají.
(77) Což neviděl
člověk, že stvořili jsme jej z kapky (semene): a hle,
on protivníkem jest (nám) zjevným!
(78) A činí nám podobenství,
zapomenuv stvoření své, řka: „Kdo vzkřísí
kosti zetlelé?“
(79) Rci: „Vzkřísí je
ten, jenž stvořil je po prvé, neb on v tvoření
veškerém jest učený:
(80) ten, jenž učinil vám
ze stromu zeleného oheň: a hle, z něho zapalujete si!“
(81) Což nemá ten, jenž
stvořil nebe i zemi, moci, aby stvořil jim podobné? Věru,
že ano: onť Stvořitelem jest učeným!
(82) Rozkaz jeho, když chce, aby co
bylo, jest jen: „Staň se!“ a stane se.
(83) Chválen budiž (tedy) ten, v
jehož ruce jest vláda nad věcmi všemi a k němuž
navráceni budete!
As-Saaffaat
Makkan
Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.
(1) Při oněch, v
řadách SEŘAZENÝCH.
(2) a odháněním
odhánějících,
(3) a Napomenutí
Čtoucích,
(4) přisahám: zajisté Bůh
jest jeden,
(5) Pán nebes i země a
všeho, což mezi nimi jest a Pán východů.
(6) Zajisté pak ozdobili jsme
nejspodnější nebe zdobou hvězd:
(7) též na ochranu proti všem
zlým duchům odbojným,
(8) (aby) nenaslouchali tomu, co děje se ve
shromáždění nejvyšším, neb
metáno jest na ně se všech stran,
(9) odháněni jsou a (schystán)
jest jim trest trvalý:
(10) a který z nich pochytí
úryvek z porady, pronásledován jest šlehem
plamenným.
(11) Vyptej se jich, kdo
silnějšího jest stvoření; zda oni neb ti, jež
stvořili jsme? Zajisté přec stvořili jsme je z hlíny
tvárné!
(12) Ano, ty divíš se, a oni
žert si tropí:
(13) neb když napomínáni
jsou, nejsou si toho pamětlivi:
(14) a když vidí
znamení, jen vysmívají se,
(15) řkouce: „Totoť jest pouze
kouzlo zjevné:
(16) Zdaž, když zemřeme, v
prach a kosti byvše obráceni, opět že budeme
vzkříšeni?
(17) A taktéž otcové naši
předešlí?“
(18) Rci: „Ano, a poníženi
budete!“
(19) Pouze jednou zazní
vřesknutí (trouby) a hle, prohlédnou!
(20) A řeknou: „Běda nám,
totoť den jest odplaty:
(21) totoť den jest rozsouzení,
jejž vylhaným nazývali jste.“
(22) (Řekne
Bůh): „Shromážděte
nepravostné i ženy jejich a to, co uctívali
(23) vedle Boha: a uveďte je na stezku
k peklu:
(24) pak zastavte je, neb
vyslýcháni budou.
(25) Proč tedy
nepomáháte si navzájem?“
(26) Naopak, v den onen poddají se (Bohu)
(27) a přiblíživše se
k sobě navzájem, budou činiti si vzájemné dotazy,
(28) řkouce (jedni): „Vyť zajisté přicházeli jste k
nám se strany pravé,“
(29) však řeknou (druzí):
„Nikoliv, vy nevěřili jste v nás,
(30) a my neměli jsme moci nad
vámi: naopak, vy byli jste lidem svévolným —
(31) i splnil se nad námi rozsudek
Pána našeho: myť zajisté okusíme (jej).
(32) Zlákali jsme vás, neb i
my byli jsme zlákáni.“
(33) V den onen budou (tedy) v trestu
spolčeni!
(34) Zajisté pak takto naložíme
s provinilci,
(35) neboť byli, když
řečeno jim bylo: „Není boha, kromě Boha,“ pýchou
naduti,
(36) a říkali: „Zdaž
opustíme bohy své pro básníře bláznivého?“
(37) Naopak, on s pravdou přišel
a potvrdil posly předešlé:
(38) vy pak dojista okusíte trestu
bolestného:
(39) a nebudete odměněni jinak,
než dle skutků svých —
(40) vyjma služebníků
božích upřímných!
(41) Těm dostane se darů již
řečených:
(42) (chutného) ovoce; a budou poctěni
(43) v zahradách (rajských)
rozkošných,
(44) na pohovkách proti sobě
sedíce.
(45) Obcházeni budou s
číší (pití) z pramene:
(46) (pití) čistého a příjemného
pijícím:
(47) v něm tíhy nebude,
aniž se jím opojí.
(48) Vedle nich (děvy) budou velkých očí, zrak (cudně)
klopící,
(49) (s
líčky bílými) jak
vejce chráněná.
(50) I přiblíživše se
k sobě navzájem, budou činiti si dotazy vzájemné.
(51) „Řekne jeden z nich:
„Jáť měl jsem druha (věrného),
(52) jenž říkával
mi: ‚Jsi jedním z těch, kdož věří v to?
(53) Že až zemřeme, prach
jsouce a kosti, budeme souzeni?‘“
(54) Řekne pak: „Zdaž chcete (tamto) pohlédnout?“
(55) I (sám) pohlédne a uprostřed pekla
spatří jej.
(56) Tehdy řekne mu: „Při Bohu,
málem byl bys zničil mne:
(57) a nebýti milosti Pána
mého, byl bych jedním z jemu předvedených.
(58) Tedy (vskutku) již po druhé nezemřeme,
(59) vyjma zemření našeho
prvého? A (vskutku tedy) nebudeme ztrestáni?
(60) Totoť zajisté velká jest
blaženost!“
(61) Pro podobného cos nechť
pracují pracující!
(62) Zdaž není toto
lepším příbytkem, než strom Az-zaqqúm?
(63) Učinili jsme jej
předmětem rozkolů mezi nepravostnými:
(64) jest to strom, jenž
vyrůstá ze dna pekla:
(65) plody jeho jsou jako hlavy duchů
zlých:
(66) však oni pojídati budou z
nich a plnit jimi břicha svá:
(67) poté pak píti na ně budou
vodu vařící:
(68) a nato navrátí se v
pekla hloub:
(69) Viděli své otce
bloudící
(70) a do šlépějí jejich
vrhli se!
(71) Před nimi již byla zbloudila
většina (národů) předešlých,
(72) ač poslali jsme k nim varovatele:
(73) a pohleď, jak (zlý) byl
konec varovaných,
(74) vyjma služebníků
božích upřímných!
(75) Kdysi volal k nám Noe — a my
nejlepší jsme z vyslyšujících —
(76) i zachránili jsme jej a rodinu
jeho z velké úzkosti:
(77) a učinili jsme potomstvo jeho (jedinými)
pozůstalými,
(78) a zůstavili jsme proň v
potomstvu
(79) pozdrav: „Pokoj budiž Noemovi ve
světech veškerých!“
(80) Takto zajisté odměňujeme (lid)
dobřečinící;
(81) onť byl pak jedním ze
služebníků našich věřících.
(82) Poté jsme utopili všechny
ostatní.
(83) Zajisté pak jeho víry byl (též)
Abraham,
(84) když přinesl Pánu
svému srdce celistvé,
(85) když, řekl otci a lidu
svému: „Co vlastně uctíváte?
(86) Zdaž lživě božstva
vedle Boha chcete mít?
(87) A co mníte tedy o Pánu
světů všech?“
(88) I vrhl pohled jeden ke
hvězdám,
(89) a řekl: „V pravdě jsem
nemocen.“
(90) I odvrátili se od něho a
odešli.
(91) Poodešel pak k božstvům
jejich, řka: „Což nejíte?
(92) Proč nepromluvíte?“
(93) Poodešel pak k nim a udeřil
je pravicí.
(94) I přiběhli k němu
úprkem.
(95) Řekl: „Zdaž uctívati
budete, co sami tesáte?
(96) A přec Bůh vás
stvořil, i to, co děláte!
(97) Řekli: „Postavte proň
hranici a v plamen žhoucí vrzte jej.“
(98) Tak léčku chtěli nastrojiti
mu, však ponížili jsme je.
(99) Řekl Abraham: „Já
utíkám se k Pánu svému, jenž (správně) povede mne:
(100) Pane můj, dej mi (syna), jednoho
ze spravedlivých.“
(101) I zvěstovali jsme mu
mládence povahy laskavé:
(102) a když dospěl věku, v
němž pracovati mohl s ním, řekl: „Synáčku
můj, zajisté viděl jsem ve snu, že mám tě
obětovati: hle, co mníš?“ Řekl (syn): „Otče můj, učiň to, což
nakázáno bylo ti: shledáš, bude-li chtíti
Bůh, že jsem z trpělivých.“
(103) A když oba odevzdali se do
vůle boží, a položil jej čelem dolů,
(104) zavolali jsme naň: „Ó
Abrahame!
(105) Tys uvěřil svému
vidění: zajisté takto odměňujeme (lid) dobře činící.
(106) V pravdě byla to (jen)
zkouška zjevná.“
(107) I vykoupili jsme (syna jeho)
obětí velkou,
(108) a zůstavili jsme proň v
potomstvu
(109) (pozdrav): „Pokoj budiž Abrahamovi!“
(110) Tak odměnujeme (lid) dobře
činící,
(111) neb byltě ze
služebníků našich věřících.
(112) I zvěstovali jsme mu
Isáka, proroka ze spravedlivých.
(113) A požehnali jsme mu a
Isákovi: mezi potomstvem jich pak někteří dobře
činí, jiní zas zjevně prohřešují se
proti sobě samým.
(114) A kdysi dobrodiním zahrnuli
jsme Mojžíše a Árona,
(115) a zachránili jsme je oba i lid
jejich z trýzně převelké:
(116) a pomohli jsme jim i byli
vítězni:
(117) a dali jsme jim Písmo
přejasné:
(118) a vedli jsme je ke stezce
přímé:
(119) a zůstavili jsme jim v potomstvu
(120) (pozdrav): „Pokoj budu Mojžíšovi a
Áronovi!“
(121) Takto pak odměnujeme (lid) dobře
činící,
(122) neb oba byli ze
služebníků našich věřících.
(123) Též Eliáš byl
jedním z našich poslaných,
(124) když řekl lidu svému:
„Což nebudete báti se?
(125) Zdaž uctívati budete Ba'la
a zanecháte nejlepšího ze stvořitelů?
(126) Boha, Pána svého a Pána
otců vašich předešlých?“
(127) Však lhářem nazvali
jej a (před nás) jistě předvedeni budou,
(128) vyjma služebníků
božích upřímných.
(129) A zůstavili jsme proň v
potomstvu
(130) (pozdrav): „Pokoj budiž Eliášovi!“
(131) Tak v pravdě odměňujeme
(lid)
dobře činící,
(132) neb on byl ze
služebníků našich věřících.
(133) Též Lot byl jedním z
našich poslaných,
(134) když zachránili jsme jej a
rodinu jeho veškerou,
(135) vyjma stařeny, jež
omeškala se.
(136) Pak zhubili jsme (všechny)
ostatní.
(137) V pravdě kol obydlí jich
za jitra chodíte
(138) i za večera: což
nepochopíte?
(139) Též Jonáš byl
jedním z našich poslaných,
(140) když uchýlil se na
loď přeplněnou
(141) a vrhl los a byl jím odsouzen:
(142) a ryba shltla jej, neb vinu měl.
(143) A kdyby nebyl býval z
těch, kdož chvály pějí nám,
(144) byl by dlel v břiše
jejím až do dne vzkříšení.
(145) Vyvrhli jsme jej pak na pustý
břeh, chorého:
(146) a dali jsme vzrůsti nad
ním keři tykvovému.
(147) Pak poslali jsme jej ke stu
tisícům, neb více snad:
(148) i uvěřili: a
popřáli jsme (radosti života) jim dočasně.
(149) Vyptej se jich, zda má
Pán tvůj dcery, neb zda syny má?
(150) A stvořili-li jsme anděly
ženami? A svědky toho byli-li?
(151) Což neříkají
jen ze své lživosti,
(152) že Bůh děti zplodil?
Zajisté lháři jsou!
(153) Byl by dal přednost dcerám
před syny?
(154) Jak přijde to, že takto
soudíte?
(155) Což si toho
nerozvážíte?
(156) Neb máte k tomu zjevné
zmocnění?
(157) Přineste tedy Knihu svou, jste-li
pravdomluvnými!
(158) A učinili Boha
spříbuzněným s Džinny: nicméně dobře
vědí Džinnové, že sami budou (Bohu) předvedeni.
(159) Chválen budiž Bůh (daleko) nad to,
co o něm vykládají,
(160) kromě služebníků
božích upřímných.
(161) Však zajisté vy a to, co
uctíváte,
(162) nebudete s to, abyste se proti
němu vzbouřili,
(163) vyjma toho, jenž hřát
bude se v žárném plameni.
(164) Není nikoho mezi námi,
jenž neměl by místo určené;
(165) zajisté my pak SEŘAZUJEM' SE;
(166) zajisté my pak chvály
pějeme.“
(167) A přece ještě oni
říkají:
(168) „Kdybychom byli měli
Napomenutí od předků svých,
(169) byli bychom služebníky
Boha upřímnými.“
(170) A přece v ně
nevěří! Však (dobře) zvědí!
(171) Již dříve dali jsme
slovo své služebníkům námi poslaným,
(172) že pomoc svoji dáme jim,
(173) a že voje naše pro ně
zvítězí.
(174) Odvrať se tedy od nich
dočasně
(175) a pozoruj je: též oni
spozorují!
(176) Chtějí snad
uspíšiti (na se) trest náš?
(177) Když spadne na ně v jejich
ohradách, špatné to bude jitro pro varované!
(178) Odvrať se tedy od nich
dočasně,
(179) a pozoruj: též oni
spozorují!
(180) Chválen budiž Pán
tvůj, Pán moci (vší), nade vše, co o něm
vykládají,
(181) a pokoj budiž jeho
poslaným:
(182) a chvála Bohu, Pánu
světů veškerých!
Saad
Makkan
Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.
(1) SÁD. Při Koránu, v
němž jest napomenutí,
(2) věru ti, kdož
neuvěřili, jednají zpupně a odbojně!
(3) Kolik zahladili jsme pokolení
před nimi! Volali sice (o
slitování), však nebyla to
již doba k uniknutí.
(4) Diví se, že
přišel jim varovatel ze středu jejich; a
říkají nevěřící: „Toť
kouzelník jest, velký lhář!
(5) Cože? On činí
božstva Bohem Jediným? Toť věru věc jest
údivná!“
(6) A oddálili se
předáci jejich, (řkouce): „Jděte a vytrvejte trpělivě
při božstvech svých! Toť věru věc jest
vyžadovaná.
(7) Neslyšeli jsme ničeho
podobného v náboženství předešlém: Toť
věru jest jen šejdířství!
(8) Jemu (jedinému) mezi námi že bylo sesláno
Napomenutí?“ Ano, oni pochybují ohledně Napomenutí
mého: ano, uvěří, až okusí trestu mého!
(9) Což oni mají pokladnice milosrdenství
Pána svého, Mocného, Obdarovatele?
(10) Což jim
přináleží panství nebes a země a
všeho, což mezi oběma jest? Nechť tedy vystoupí
vzhůru po provazech!
(11) Vojsko jakékoliv tam poraženo
bude spojenců.
(12) Před nimi již
lháři nazvali proroky lid Noemův, a (kmen) 'Ád, a Farao, jenž kůly
měl!
(13) A (kmen) Tsemúd, a lid Lotův, a obyvatelé
Al-Aika tito (všichni) spojenci byli;
(14) všichni jen lháři
zvali proroky: a trest po právu byl vykonán!
(15) A nač tito zde čekají
než na zavřesknutí jediné, jemuž nebude odkladu?
(16) A (přece
ještě) říkají:
„Pane náš, urychli nám podíl náš,
přede dnem súčtování!“
(17) Strp, co říkají, a
pomni služebníka našeho Davida, muže silného, jenž
často (kajícně k nám) obracel se:
(18) jak přiměli jsme hory, aby s
ním chválily nás s večerem i v zoře
východu:
(19) a ptactvo, jež
shromažďovalo se kol něho a všechno k němu navracelo
se.
(20) Jak upevnili jsme
království jeho a dali jsme mu moudrost a (bystré) sporů
rozsuzování.
(21) Zdaž došla tě
zpráva o sporu oněch dvou, když přelezli zeď
výklenku?
(22) Když objevili se před
Davidem a on lekl se jich, řekli: „Neboj se, jsme dva ve sporu, z
nichž jeden učinil příkoří druhému.
Rozsuď mezi námi dle pravdy, nejsa stranickým, a uveď nás
na stezku rovnou.
(23) Toto jest bratr můj; měl
devadesát devět ovcí, já pouze jedinou měl; i
řekl mi: ‚Dej mi ji v opatrování.‘ A nyní
přemohl mne ve sporu o ni.“
(24) Řekl David: „Onť
bezpráví ti učinil, žádaje tě o tvoji ovci,
aby připojil ji k ovcím svým. A v pravdě mnoho
společníků činí si navzájem
příkoří, vyjma těch, kdož uvěřili a
konali dobré skutky, však jak malý jest (počet) těchto!“ Dovtípil se pak David,
že zkoušeli jsme jej pouze tímto; i prosil za
odpuštění Pána svého, a padl na kolena svá a
kál se.
(25) I odpustili jsme mu to, a má u
nás místo blízké, a krásné
přebývání.
(26) Ó Davide, učinili jsme
tě náměstkem svým na zemi: pročež rozsuzuj
mezi lidmi dle pravdy, a nenásleduj choutek svých, neb (jinak) zavedou
tě od stezky boží. Těm pak, kdož zbloudí od
stezky boží, schystán jest trest přísný
za to, že zapomněli na den súčtování.
(27) A nestvořili jsme nebe a zemi a
cožkoli mezi nimi jest, zbytečně. Tak mní jen ti,
kdož neuvěřili: a běda těm, kdož
neuvěřili, před ohněm (pekelným)!
(28) Zdaž postavíme ty,
kdož uvěřili a konali dobré skutky, na roveň těm,
kteří spoušť tropí v zemi? Anebo
věřící postavíme na roveň
bezbožníkům?
(29) Kniha, již seslali jsme ti,
požehnána jest: aby přemítali o znameních
jejích a pamětlivi jich byli lidé (pronikavého) rozumu.
(30) A dali jsme Davidovi Šalamouna:
výborný to služebník (náš), jenž rád (k
nám) obracel se.
(31) (Pomni), když předvedeni mu byli jednoho
večera dva bujní ořové:
(32) i řekl: „V pravdě miloval
jsem milování statků (pozemských) nad vzpomínání na
Pána svého, až (slunce) zašlo za závoj (noci).
(33) Přiveďte je zpět
přede mne!“ I počal utínati jim nohy a šíje.
(34) Taktéž zkoušeli jsme
Šalamouna, vrhnuvše na trůn jeho mrtvolu: poté (kajícně k nám) obrátil se,
(35) řka: „Pane můj, odpusť
mi a dej mi království, jež nebude
příslušeti nikomu po mně; neb tys (štědrým)
obdarovatelem.“
(36) A podrobili jsme mu vítr, aby
vál dle rozkazu jeho, klidně kam on jej nařídil:
(37) a zlé duchy, stavitele a
potápěče;
(38) jakož i jiné, připoutané k
sobě řetězy.
(39) „Totoť jest dar náš: obdařuj,
neb odnímej, bez skládání účtů.“
(40) onť pak má u nás
místo blízké a krásné přebývání.
(41) A vzpomeň (též)
služebníka našeho Joba, když volal k Pánu svému:
„V pravdě stihl mne Satan (zlou) nemocí a mukami!“
(42) „Dupni nohou: toto jest ti k
omývání chladivému a k pití.“
(43) A dali jsme mu (zpět) rodinu jeho,
přidavše mu ještě jednou tolik z milosrdenství svého
a jako napomenutí pro lidi (pronikavého) rozumu.
(44) (Řekli
jsme mu): „Vezmi v ruku svou svazek (listů palmových) a udeř jím a neporuš přísahy
své.“ V pravdě Pak shledali jsme jej trpělivým;
výborný to služebník, jenž často (kajícně k nám) obracel se!
(45) Vzpomeň též
služebníka našeho Abrahama a Isáka a Jakuba,
mužů silných a prozíravých.
(46) Zajisté očistili jsme je
čistou (vlastností): připomínáním si
obydlí (věčného).
(47) Oni pak jsou u nás mezi
vyvolenými a dobrými.
(48) A vzpomeň Ismaele a Elisea a
Dzu-l-Kifla: ti všichni byli z dobrých.
(49) Totoť jest Napomenutí:
zajisté pak bohabojným dáno bude
přebývání krásné:
(50) zahrady Edenu, s
otevřenými jim branami:
(51) v nich spočívati budou (na pohovkách)
a objednávati si ovoce hojné i pití:
(52) a vedle nich budou děvy
velkých očí, zrak (cudně) klopící, stejného s nimi věku.
(53) „Toto jest, co slíbeno
vám bylo v den súčtování.“
(54) „Zajisté, totoť jest
výživa naše, jež nikdy se nevyčerpá.“
(55) Tak! Však svévolným
zajisté dáno bude obývání zlé:
(56) peklo, v němž péci budou se:
jak hrozné to (bude)
místo odpočinku!
(57) Tak! Nechť okusí jej: vody
vroucí a hnisu,
(58) a jiných věcí druhu
podobného.
(59) „Tento sbor dolů zajisté
vržen bude střemhlav s vámi. Nebude dáno jim
přivítání, neboť pečeni budou v ohni!“
(60) Řeknou: „Naopak, vám
nebude dáno přivítání! Vy předem
schystali jste toto nám: a bídné jest to
přebývání!“
(61) A řeknou pak: „Pane
náš, těm, již schystali nám toto, rozmnož
dvojnásob muka v ohni!“
(62) A řeknou: „Jak to přijde,
že nevidíme mužů, jež počítali jsme mezi
zlé,
(63) a z nichž šprým
tropili jsme si? Nebo snad, přehlédli je (naši) zrakové?“
(64) Ano, toto jest pravda: tak zajisté,
hádati se budou obyvatelé ohně.
(65) Rci: „Jáť pouze jsem
varovatelem: a není jiného Boha, kromě Boha Jediného,
Vítězného,
(66) Pána nebes i země, a
všeho, cožkoliv mezi nimi jest, Mocného,
Odpouštějícího!“
(67) Rci: „Totoť zvěst jest velká,
(68) a vy odvracíte se od ní!
(69) Neměl jsem nijaké vědomosti
o shromáždění nejvyšším, když
spor vedli v něm,
(70) však toto vnuknuto bylo mi jen
proto, že varovatelem jsem zjevným;
(71) když řekl Pán
tvůj k andělům: ‚Jáť stvořím
člověka z hlíny:
(72) a až urovnám jej a vdechnu
v něho z ducha svého, padněte před ním na
tváře své.‘
(73) I padli na tváře své
andělé, všichni vesměs,
(74) vyjma Iblíse, jenž
zpyšněl a stal se zatvrzelým. Řekl (Bůh):
‚Iblísi, co zabránilo ti, abys padl na tvář svou,
před tím, co stvořil jsem rukama svýma?
(75) Zpyšněl's, či z
vyšších jsi?‘
(76) Řekl: ‚Jsem lepším
jej: mne stvořil's z ohně a jej stvořil's z hlíny.‘
(77) Řekl (Bůh): ‚Vyjdi odsud: kamenován jsi
(78) a nad tebou stojí
zlořečení mé až do dne soudného.‘
(79) Řekl: ‚Pane můj, poshov mi,
až do dne, kdy vzkříšeni budou.‘
(80) Řekl (Bůh): ‚Budiž poshověno ti,
(81) až do dne doby určené.‘
(82) Řekl: ‚Při moci své (přisám),
že zavedu je veškeré,
(83) až na služebníky
tvoje mezi nimi upřímné!‘
(84) Řekl (Bůh): ‚Při pravdě, a pravdu
pronáším:
(85) dojista peklo tebou a těmi
naplním, již následovat budou tebe, všechněmi.‘
(86) Rci: ‚Nežádám si od
vás za to odměny, aniž jsem z těch, kdož béřou
na se (úkol)
přílišný.
(87) Tato (Kniha) pak napomenutím jest veškerenstvu:
(88) a dojista zvíte zvěst
její po čase!‘“
Az-Zumar
Makkan
Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.
(1) Seslání Knihy od Boha,
Mocného, Moudrého!
(2) Zajisté seslali jsme ti Knihu v
pravdě: i uctívej Boha, jsa upřímným k němu
ve víře.
(3) Což
nepřináleží Bohu víra
upřímná? A ti, kdož vzali si vedle něho
ochránce, (řkouce): „Uctíváme je pouze proto, aby
přiblížili nás výše k Bohu,“ (shledají, že)
Bůh zajisté rozsoudí mezi nimi ohledně toho, v čem
rozcházejí se (míněním): zajisté pak Bůh nevede (správně)
velkých lhářů a nevěřících.
(4) Kdyby Bůh byl chtěl
vzíti si syna, byl by vyvolil si, cokoliv byl by chtěl z toho, co
tvoří. Chválen budiž! Onť Bůh jest
Jediný, Vítězný!
(5) Stvořil nebesa i zemi v
pravdě: onť způsobuje, aby převalila se noc na den, a den
aby převalil se na noc: onť podřídil slunce i
měsíc (řádu), takže oba běží do
lhůty předurčené. Není tedy Mocným,
Odpouštějícím?
(6) Stvořil vás z duše
jedné, z níž byl potom učinil manželku její, a
seslal vám z dobytčat osmero v párech. Tvoří
vás v lůnech matek vašich v podobě za podobou, v
trojnásobném temnu: totoť jest Bůh. Pán
váš: jemu přináleží moc (všechna):
není Boha, kromě něho — jak tedy můžete vzdalovati
se jej?
(7) Jste-li zatvrzelými (vůči němu),
Bůh zajisté jest (dost) bohatým bez vás; však on
nemá zalíbení v zatvrzelosti služebníků
svých. Ale budete-li mu vděčni, nalezne proto
zalíbení ve vás. Nebude pak obtěžkána
duše nesoucí břímě břemenem duše druhé:
poté navrátíte se k Pánu svému všichni a on
poví vám o skutcích vašich. neb on dobře
ví, co skrývají
(8) Když protivenství stihne
člověka, volá k Pánu svému, kajícně
obraceje se k němu: poté pak, když byl zahrnul jej milostí
svou, zapomíná (člověk) to, co byl volal k němu předtím;
a činí Bohu rovné, aby zavedl (druhé) od stezky jeho. Rci: „Potěš se v
zatvrzelosti své na krátko: tyť zajisté budeš jedním z
obyvatelů ohně.“
(9) Zdaž ten, kdož ve
zbožnosti za doby noční padá na tvář svou,
aneb v stoje (koná modlitbu), střeže se před životem
budoucím a doufá v milosrdenství Pána svého — ?“ Rci
(v odvět):
„Budou rovni si ti, kdož vědí a ti, kdož
nevědí?“ Však pouze lidé (pronikavého) rozumu jsou toho pamětlivi.
(10) Rci: „Ó služebníci
moji, kteří uvěřili jste, bojte se Pána svého.
Těm, kdož dobře činili na tomto světě, bude
dán (podíl) dobrý. Země pak boží
prostorná jest — a v pravdě ti, kdož trpělivě
vyčkávají, vyplacenu dostanou odměnu svou bez
počtu!“
(11) Rci: „Bylo nakázáno mi,
abych uctíval Boha, upřímným jsa k němu ve
víře.
(12) A bylo nakázáno mi,
abych byl prvním z odevzdaných do vůle boží.“
(13) Rci: „V pravdě
obávám se, nebudu-li poslušen Pána svého, trestu dne
velkého!“
(14) Rci: „Pročež uctívati
budu Boha, upřímným jsa k němu ve víře své.
(15) Vy pak uctívejte si, co chcete,
vedle Boha!“ Rci: „Věru záhubě propadlí jsou ti,
kdož v záhubu uvedli sebe samy a rodiny své v den
zmrtvýchvstání: toť zajisté záhuba bude
zjevná!“
(16) Nad nimi clony budou ohnivé a pod nimi
rovněž; tímto straší Bůh
služebníky své: Ó služebníci moji, bojte se mne!
(17) Těm pak, kdož
vzdálili se (služby) Tághúta, a obrátili se
kajícně k Bohu, dána bude zvěst radostná: i
zvěstuj ji služebníkům mým,
(18) kteří
popřávají sluchu slovům mým a
následují nejlepší z nich. Tito jsou oni, jež
uvedl Bůh (na cestu pravou) a tito jsou lidé (pronikavého) rozumu.
(19) Zdaž toho, nad nímž
vynesen byl rozsudek trestu, zdaž takového spasíš od ohně
(pekelného)?
(20) Však těm, kdož
bojí se Pána svého, schystány jsou komnaty (povýšené)
nad nimiž jiné komnaty jsou postaveny; pod nimi řeky tekou. Slib jest
to Boha a Bůh nikdy nezruší slibů svých!
(21) Zdaž neviděl's jak Bůh
seslal s nebe vodu a zavedl ji ve zřídla (skrytá) v zemi? Poté pak vzrůsti dává
jí obilí různých barev: pak zvadne a
vidíš je sežloutlé: na to pak mění je v stébla
rozvátá? Zajisté v tomto napomenutí jest pro lidi (pronikavého)
rozumu.
(22) Zdaž ten, jehož nitro
Bůh otevřel Islámu a který následuje
světlo, přišlé od Pána jeho? — Však běda
těm, jichž srdce zatvrzelá jsou vůči vzpomínání
na Boha! Tito jsou v bloudění zjevném.
(23) Bůh seslal nejlepší
vyprávění — Knihu, jež podobá se sobě a
opakuje se (ve svých dílech): při (čtení) jejím naskakuje husí kůže
těm, kdož bojí se Pána svého: poté však měkne
kůže i srdce jejich při vzpomínání Boha.
Totoť Vedení jest Boha: jím vede Bůh, koho chce;
však koho Bůh zavádí, tomu není vůdce.
(24) Zdaž ten, jemuž bát
se bude, že tváří svou půjde vstříc
mukám trestu v den zmrtvýchvstání? — I
řečeno bude nepravostným: „Okuste toho, co zasloužili
jste si!“
(25) Lháři nazývali (proroky) ti,
kdož před nimi byli: a přikvačil na ně trest, zkad jej
netušili.
(26) A dal okusiti jim Bůh potupy v
životě pozemském: však trest v životě budoucím
větší bude: kdyby to jen věděli!
(27) Zajisté pak učinil Bůh lidem
v tomto Koránu podobenství všeho druhu, aby (toho) byli
pamětlivi:
(28) (učinil
jej) Koránem arabským, v
němž není zkřivení, aby báli se Boha.
(29) A učinil vám Bůh
podobenstvím muže, jenž patří (několika)
společníkům, tahajícím se (oň) mezi
sebou: a muže, jenž cele patří muži jednomu:
zdaž rovni jsou si tito dva podobou? Chvála Bohu, nikoliv! Však
většina jich není si toho vědoma.
(30) Zajisté, ty zemřeš a oni
též zemrou.
(31) Pak ty i oni, v den
zmrtvýchvstání, před Pánem svým spor
vésti budete.