Part 25
(47) Jemu připadá vědomost
o hodině (soudu):
a není ovoce, jež vzešlo by ze sémě svého, aniž
počne, neb porodí samice, bez vědomí jeho. A v den, kdy
(Bůh)
zavolá na ně: „Kde jsou ti společníci moji?“,
řeknou: „Ujišťujeme tě, že není mezi
námi nikoho, kdo dosvědčil by (to).“
(48) A ztratí se jim ti, které
vzývali před tím; oni pak dovtípí se, že
není pro ně útulku.
(49) Neunavuje se člověk
prosením o dobro; však když dotkne se jej zlo, tu
zoufalý jest, malomyslný.
(50) A když okusiti dáme mu
milosrdenství svého po protivenství, jimiž dotčen byl,
říká jistě: „To (právem) patří mi, a nemyslím, že
hodina (soudu)
přijde; a i kdybych navrácen byl k Pánu svému, dostane se mi
u něho krásného (úděle).“ Však my dojista zpravíme ty,
kdož neuvěřili, ohledně skutků jejich; a dojista
okusiti dáme jim trestu přísného.
(51) A když milosti své
popřáli jsme člověku, odvrací se a vzdaluje se
stranou: když pak dotkne se jej zlo, modlitba jeho široká jest
(a dlouhá).
(52) Rci: „Co míníte? Je-li
tato Kniha od Boha a neuvěříte-li v ni, kdo
zbloudilejším jest onoho, jenž v rozkolu jest dalekém?“
(53) Ukážeme jim znamení
svá v končinách různých a na nich samých,
až jasně ukázáno jim bude, že (tato Kniha) jest
pravdou. Což nepostačilo (říci), že Pán tvůj jest svědkem
věcí všechněch?“
(54) Ó zajisté v pochybnosti jsou
ohledně setkání s Pánem svým! Ó zajisté
on obklopuje (věděním) věci všechny!
Ash-Shura
Makkan
Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.
(1) Há. Mím.
(2) 'Ain. Qáf.
(3) Takto vnuká tobě (zjevení)
a těm, kdož před tebou byli, Bůh. Mocný.
Moudrý.
(4) Jemu
přináleží, cožkoli na nebi jest i na zemi: a on
nejvyšší jest, velký!
(5) Pukají téměř nebesa s
hůry — a andělé vyvyšují Pána svého ve
chvále jeho a prosí za odpustění pro ty, kdož na
zemi jsou. Ó zajisté Bůh velkým jest v odpoustění,
slitovným!
(6) Ony pak, kdož vzali si vedle Boha
ochránce, střeže Bůh, a ty nejsi nad nimi
poručníkem!
(7) Takto tedy vnuknuli jsme ti
Korán a arabský, abys varoval jím matku měst a ty,
kdož kolem jsou; a abys varoval je přede dnem
shromáždění, o němž není pochyby: kdy
jedni budou v zahradě (rajské) a druzí v plamenech.
(8) Kdyby Bůh byl chtěl, byl by
učinil je lidem jedním; však on, uvádí, koho
chce, v milosrdenství své, a nepravostným nebude ochránce,
ni pomocníka!
(9) Či vzali si vedle něho
ochránce? Právě Bůh jest (oním) ochráncem; on křísí
mrtvé; a on nade všemi věcmi moc má.
(10) V čemkoli pak rozešli jste
se v mínění, rozsouzení toho
přináleží Bohu. Totoť jest Bůh, Pán
můj; na něho spoléhám a k němu kajícně obracím
se!
(11) Stvořitel nebes i země:
učinil vám z vás samých družky a dobytčata (stvořil) v
párech; tím rozmnožuje vás. Není ničeho
jemu podobného — a on všeslyšící jest,
vševědoucí.
(12) Jemu patří
klíče k nebi a zemi: hojně obdarovává
výživou koho chce, aneb odměřuje (ji); neb zajisté on o všech věcech
má vědomost.
(13) Zákonem učinil vám
náboženství, jež byl doporučil Noemovi, a jež
vnuknuli jsme i tobě; a jež doporučili jsme Abrahamovi, a
Mojžíšovi, a Ježíšovi, (řkouce jim):
„Zachovávejte (toto) náboženství a
nerozštěpujte je!“ Jest protivno mnohobožcům to, k
čemu zveš je: Bůh pak vybéře si, koho chtíti bude,
pro (náboženství) toto, a Bůh povede k němu ty, kdož
kajícně k němu obrátí se.
(14) A rozštěpili se jen poté,
když přišlo jim vědění, ze vzájemné
svévole; a nebýti slova Pána tvého, jež
předcházelo, stanovíc lhůtu předurčenou, bylo
by již bývalo rozsouzeno mezi nimi. Zajisté pak ti, kdož
zdědili Knihu po nich, jsou v pochybnosti o ní váhavé.
(15) Proto tedy zvi (je) a jdi
přímým směrem, jakž nakázáno bylo
ti, a nenásleduj choutek jejich, a rci: „Uvěřil jsem v Knihu,
kterou seslal Bůh a nakázáno bylo mi, abych hlásal
spravedlnost mezi vámi. Bůh jest Pánem naším i
Pánem vaším: nám patří skutky naše a
vám skutky vaše: není důvodu (k
rozepři) mezi námi a vámi.
Bůh shromáždí nás všechny a k němu
vede (cesta)
návratu.“
(16) Pokud se týče těch,
kteří přou se ohledně Boha poté, když byl
vyslyšel (proroka), důvody jejich zavrženy budou Bohem, a nad nimi bude
hněv jeho, a (schystán jest) jim trest přísný.
(17) Bůh to jest, jenž seslal
Knihu v pravdě, jakož i váhu; a kdo může tě
zpraviti? Dost možná, hodina (soudu) blízka jest.
(18) Uspíšiti
chtějí ji ti, kdož nevěří v ni; však ti,
kdož uvěřili, chvějí se bázní
před ní, vědouce, že jest pravdiva. Ó zajisté ti,
kdož pochybují o hodině (soudu), v bloudění jsou dalekém.
(19) Bůh dobrotivý jest
vůči služebníkům svým: hojně
obdarovává, koho chce, a on silní jest, mocný.
(20) Kdokoliv žádá si
pěstění pole života budoucího,
rozmnožíme mu pole jeho: a kdokoliv žádá si
pěstění pole života pozemského, dáme mu je,
však nebude mu v životě budoucím podílu.
(21) Či mají snad
společníky, kteří zákonem stanovili jim
náboženství, jež nebyl dovolil Bůh? Však
nebýti slova rozhodnutí, bylo by již bývalo
rozsouzeno mezi nimi! Zajisté pak nepravostným schystán jest
trest bolestný.
(22) (Tehdy) spatříš nepravostné
chvějící se bázní před tím, co si
vydobyli, an (trest)
nezvratně padati bude na ně: však ti, kdož
uvěřili a konali dobré skutky, budou v květnatých
luzích zahrady (ráje); tam míti budou, cokoliv si
přáti budou, u Pána svého — totoť milost bude
velká!
(23) Toto jest, co zvěstuje Bůh
služebníkům svým, kteří uvěřili a
konali dobré skutky. Rci: „Nežádám si od vás za to
odměny, vyjma lásky k příbuzným. A kdokoli
dobude si (zásluhy) dobrým skutkem, rozmnožíme mu
jím dobro; neb zajisté Bůh jest velkým v odpouštění,
vděčným.“
(24) Či říkají: „On
vymyslil si lež o Bohu?“ Však kdyby Bůh chtěl, dojista mohl
by zapečetiti srdce tvé! Ale Bůh zahladí marnost a
utvrdí pravdu slovy svými, neb zajisté dobře ví o
tom, co skrývají nitra.
(25) Onť to jest, jenž
přijímá pokání od služebníků
svých a promíjí jim hříchy a ví, co
činíte.
(26) A vyslyší ty, kdož
uvěřili a konali dobré skutky a rozmnoží nad nimi milost
svou: však pro nevěřící (schystán
jest) trest přísný.
(27) Kdyby Bůh v hojnosti
rozdělával dary své služebníkům svým,
svévoli tropili by v zemi; však on sesílá dle míry,
cokoliv chce, neboť on (dobře) zpraven jest o služebnících
svých a (dobře) je obzírá.
(28) Onť to jest, jenž
sesílá déšť hojný poté, když lidé byli
ztratili naději, a šíří tak milosrdenství
své: onť Ochránce jest, Chvályhodný!
(29) Ze znamení jeho pak jest
stvoření nebes i země a cokoliv rozptýlil po ní
ze živočichů: a on ke shromáždění (všech)
jich, kdykoli zachce, moc má.
(30) Nepostihne vás nijaké
neštěstí, jež nebylo by výsledkem skutků
rukou vašich: a on promíjí (tak) mnohé!
(31) Vám pak nelze znemožniti (jeho vůli)
na zemi, a vedle něho nemáte ochránce, ni pomocníka.
(32) A ze znamení jeho jsou též
moře brázdící lodi, podobné horám:
(33) kdyby chtěl, dal by ztichnouti
větrům a zůstaly by nehybné na hřbetech (vln): zajisté v
tomto znamení jsou všem trpělivě
vyčkávajícím, vděčným.
(34) Anebo dal by jim ztroskotati (za trest) za
skutky jejich: však on promíjí (tak) mnohé!
(35) Seznají pak ti, kdož
hádají se ohledně znamení našich, že nebude
jim útočiště.
(36) Cožkoliv dáno bylo
vám, jest pouze (dočasný) požitek života pozemského: a co u Boha
jest, bude lepším a trvalejším pro ty kdož
uvěřili a spoléhají na Pána svého;
(37) a ty, kdož vzdalují se
velkých hříchů a smilstev, a kdykoliv rozzlobeni jsou,
odpouštějí;
(38) a ty, kdož
odpovídají na volání Pána svého, a
zachovávají modlitbu, a jichž věci (řízeny)
jsou PORADOU vzájemnou, a kteří z toho, čím
obdařili jsme je, štědře (almužnu) rozdávají;
(39) a ty, kdož postiženi
byvše bezprávím, sami sobě pomáhají;
(40) odplata pak špatnosti budiž
špatnost jí stejná; — vsak kdo promíjí (bezpráví)
a smiřuje se, odplata jeho (záleží) od Boha: neb Bůh nemiluje těch,
kdož utiskují.
(41) A proti tomu, jenž sám
sobě pomohl si poté, když učiněno bylo mu
bezpráví, nebude příčiny (k trestu):
(42) však bude
příčina (taková) vůči těm, kdož
utiskují lid a svévoli páší beze všeho
oprávnění: pro tyto (připraven) jest trest bolestný.
(43) Však kdo trpělivě
snáší a odpouští — toť zajisté
věcí jest povinnou.
(44) Tomu, jejž zavádí
Bůh v blud, nebude poté ochránce: a spatříš
nepravostné, když shlédnou trest svůj, řkoucí: „Jest
možnosti nějaké k návratu?“
(45) A spatříš je,
když předvedeni budou před trest, ponížené hanbou,
vrhati naň pokradmé pohledy. I řeknou ti, kdož uveřili: „Zajisté
záhubě propadli ti, kdož v záhubu přivedli sebe
samy a rodiny své v den zmrtvýchvstání! Ó zajisté,
nepravostní vrženi budou v trest trvalý!“
(46) A nebudou míti
ochránců, již pomohli by jim vedle Boha; a tomu, jejž
Bůh v blud zavádí, není cesty (pravé).
(47) Odpovězte tedy (na volání)
Pána svého před tím, než přijde den, jehož
příchodu nikdo nezabrání Bohu, (aby nenařídil):
nebude vám útulku v den onen, aniž bude možno
vám zapírati!
(48) A odvracejí-li se, věz,
že neposlali jsme tě jako strážce nad nimi: tvým
úkolem jest pouze hlásání. Zajisté, když
dáme okusiti člověku milosrdenství svého, raduje se z
něho; však když postihne jej cos špatného za
předešlé činy rukou jeho, zajisté člověk jest
zatvrzelcem.
(49) Bohu přináleží
panství nebes i země; tvoří, cokoliv chce:
dává, komu chce, dcery; a dává, komu chce, syny.
(50) Anebo dává je v
párech, syny i dcery: a činí, koho chce,
bezdětným: neboť on vševědoucí jest a
všemocný!
(51) A není dáno
člověku, aby mluvil s ním Bůh, vyjma vnuknutím,
nebo zpoza clony: aneb když posílá posla, aby vnuknul (lidem), z
dopuštění jeho, cokoliv on chce: onť zajisté
nejvyšší jest a moudrý.
(52) A takovýmto způsobem
poslali jsme ti s vnuknutím ducha z rozkazu svého: ty
nevěděl's, co jest Kniha, aniž co jest víra — však
my učinili jsme ji světlem, jímž vedeme, koho chceme ze
služebníků svých. Ty pak zajisté vedeš ke stezce
přímé,
(53) ke stezce Boha, jemuž
přináleží, cožkoliv jest na nebi a na zemi.
Ó zajisté, k Bohu navracejí se věci všechny!
Az-Zukhruf
Makkan
Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.
(1) Há. Mím.
(2) Při Knize zjevné!
(3) Zajisté učinili jsme ji
Koránem arabským, abyste pochopili!
(4) Onať pak nalézá se v Knize
prvotní u nás: (Korán
jest to) vznesený, plný
moudrosti.
(5) Zdaž odmrštíme od
vás Napomenutí proto, že lid jste
výstřednický?
(6) A kolik poslali jsme proroků mezi
(národy)
předešlé!
(7) A nebylo proroka, jenž
přišel k nim, z něhož by si nebyli šašky tropili!
(8) Pročež zahladili jsme (národy)
silnější těchto mocí: a před nimi
stojí příklad předešlých!
(9) A tážeš-li se jich:
„Kdo stvořil nebe a zemi?“ jistě řeknou: „Stvořil je
Mocný, Vševědoucí.“
(10) (Ano) ten, jenž učinil vám zemi
kolébkou a učinil vám na ní stezky, abyste jimi vedeni byli;
(11) a jenž seslal vám s nebe
vodu, dle odměření: i vzkříjsme jí
končinu zmrtvělou. Stejně tak (z
hrobů) vyvedeni budete.
(12) A jenž stvořil všechno (tvorstvo) v
párech, a dal vám v lodích a dobytčatech
prostředky k ježdění,
(13) abyste seděli v rovnováze
na hřbetech jejich a vzpomínali, když tak v rovnováze
na nich sedíte, dobrodiní Pána svého, řkouce:
„Chválen budiž ten, jenž podmanil nám toto!
(14) a zajisté my k Pánu svému
navrátíme se.“
(15) Však přece učinili mu
ze služebníků jeho děti! Zajisté člověk jest
velký zatvrzelec zjevný!
(16) Či Bůh by si byl vzal dcery
z toho, co stvořil, a syny vybral pro vás?
(17) A přec když oznámeno
jest jednomu z nich narození toho, o čem podobenství
činí ohledně Milosrdného, zasmuší se temným
stínem tvář jeho a jest jako zařezaný!
(18) Zdaž (dávati
budou Bohu za děti tvory), již
vychováni jsou v ozdůbkách a sklonni jsou k
hádkám bez zjevných důvodů?
(19) A učinili z andělů,
kteří jsou služebníci Milosrdného, ženy. Což
byli svědky stvoření jejich? Zapsáno bude jim toto
dosvědčování jich a tázáni (ohledně toho)
budou.
(20) A říkají: „Kdyby
byl chtěl Milosrdný, nebyli bychom jich nikdy uctívali.“
Nijakého vědění nemají o tom: a pouze lhou!
(21) Či snad dali jsme jim Knihu
nějakou předtím, jíž přidržují
se?
(22) Naopak; ale říkají:
„Shledali jsme otce naše v (jistém) náboženství: a my
šlépějemi jejich vedeni jsme.“
(23) A stejně tak, pokaždé,
když poslali jsme před tebou varovatele některému městu,
říkali bohatci jeho: „Zajisté shledali jsme otce své v (jistém)
náboženství a my pokračujeme v
šlépějích jejich.“
(24) Řekli (jim): „A i kdyby dáno vám bylo cos
správnějšího toho, co nalezli jste u otců
svých?“ I řekli: „Myť zajisté v to, s čím
posláni jste byli, nevěříme!“
(25) Pročež pomstili jsme se na
nich a viz, jaký byl konec těch, kdož lháři
nazývali (proroky)!
(26) A (vzpomeň), když řekl Abraham otci svému a lidu
svému: „Jáť prost jsem viny na tom, co uctíváte,
(27) vyjma (uctívání) toho, jenž stvořil mne a jenž
povede mne (stezkou pravou).“
(28) A toto učinil slovem
trvalým v potomstvu svém, aby (k Bohu) navraceli se.
(29) Ale popřál jsem
tímto i otcům jejich požitků (pozemských), až do dne, kdy přišla jim pravda,
a prorok zjevný.
(30) A když přišla jim
pravda, řekli: „Totoť kouzelnictví jest: my zajisté v ně
nevěříme!“
(31) A říkají:
„Ledaže by byl býval seslán tento Korán muži z
obou měst znamenitému, (byli bychom
uvěřili).“
(32) Zdaž oni jsou rozdělovateli
milosrdenství Pána tvého? My rozdělujeme mezi ně
živo bytí jejich v životě pozemském: a
povznášíme jedny nad druhé v různých
stupních, aby vzíti si mohli někteří jiné do
poddanství. Však milosrdenství Pána tvého
lepším jest toho, co shromažďují!
(33) A nebýti toho, že lidé
byli by se stali jedním národem (nevěřících) byli bychom dali domům těm, kdož
nevěří v Milosrdného, střechy stříbrné a
schodiště, po nichž by k nim vzestupovali:
(34) a domům jich brány (ze stříbra),
a lehátka, na nichž by spočívali:
(35) a ZLATÉ OZDOBY; neb vše
toto jest rozkoší života pozemského: však (lepší)
život budoucí (schystán
jest) u Pána tvého bohabojným.
(36) A k tomu, jenž straniti bude se
napomenutí Milosrdného, připneme řetězem Satana,
jenž bude mu pak druhem (věrným):
(37) a budou odvraceti (lidi) od stezky
Páně; tito pak budou míti za to, ze (správně) jsou vedeni.
(38) Až když pak přijde (člověk takový) před nás, řekne: „Kéž by
mezi mnou a tebou byla vzdálenost obou východů! Jak
špatný jsi to druh!“
(39) Však toto neprospěje
vám již v den onen, neb nepravostnými jste byli;
družně budete sdíleti pak trest!
(40) Zdaž dokážeš,
abys sluch dal hluchým a správně vedl slepé a ty, kdož
v bloudění jsou zjevném?
(41) A ať již dojista odejmeme
tě ze středu jejich, zajisté že pomstu na nich vykonáme;
(42) nebo ať již
ukážeme ti to, co slíbili jsme jim, my zajisté
zmůžeme je!
(43) I přidrž se toho, co vnuknuto
ti bylo, neb zajisté jsi na stezce přímé!
(44) A (Korán) dojista napomenutím jest tobě i lidu
tvému: a dotazováni (ohledni něho) budete;
(45) i taž se oněch proroků,
jež před tebou poslali jsme, zda učinili jsme jim vedle
Milosrdného božstva, která měli by uctívati.
(46) Kdys již poslali jsme
Mojžíše s jasnými důkazy svými k Faraonovi
a předním lidu jeho, i řekl: „Jáť poslem jsem
Pána veškerenstva.“
(47) A když předvedl jim
znamení naše, hle, smáli se jim!
(48) A nebylo znamení, jež
ukázali jsme jim, jež nebylo by bývalo
větší předešlého: a stíhali jsme je tresty,
aby k nám snad i obrátili se.
(49) I řekli: „Ó
kouzelníče, popros pro nás Pána svého, aby
učinil to, čím zavázal se tobě, neb my zajisté
jsme (již)
na cestě správné.“
(50) A když odejmuli jsme od nich
trest, hle, porušili slib.
(51) A dal Farao provolání
lidu svému, řka: „Lide můj, což
nepřináleží mne panství Egypta, jakož i
řek těchto, jež pode mnou tekou? Což nevidíte?
(52) Nejsem-liž lepším
tohoto opovržence, jenž stěží dovede se
vyjádřiti?
(53) Kdyby (aspoň) měl na sobě zlaté náramky a
kdyby byli přišli s ním andělé v družině!“
(54) Takto lehkovážným
učinil lid svůj a poslechli jej, neb byli lidem
prostopášným:
(55) a když rozhněvali
nás, pomstili jsme se na nich a všechny utopili je,
(56) a učinili jsme je prvním
příkladem pro (národy) budoucí.
(57) A když syn Mariin dán jest
za příklad, hle, lid tvůj od něho odvrací se,
(58) a říkají:
„Zdaž božstva naše lepšími jsou, či on?“
Učinili ti jej tedy příkladem jen z chuti po sporu, neb
věru lidem jsou hádkymilovným.
(59) Onť pouze jest
služebníkem (naším), jemuž popřáli jsme milosti své
a příkladem učinili jej synům Israele.
(60) A kdybychom chtěli, mohli bychom
z vás učiniti anděly, aby nástupci vašimi byli na
zemi.
(61) Onť pak zajisté bude poznáním
hodiny (soudu):
pročež nepochybujte nijak o ní a následujte mne:
totoť jest stezka přímá!
(62) A nechť neodvrátí
vás nijak od ní Satan; onť zajisté jest vám
nepřítelem zjevným.
(63) A když přišel
Ježíš s jasnými důkazy, řekl:
„Přišel jsem k vám s moudrostí a abych vysvětlil
vám něco z toho, o čem rozcházíte se (v mínění): pročež bojte se Boha a poslechněte mne!
(64) Bůh zajisté jest Pánem
mým a Pánem vaším, pročež uctívejte
jej: totoť jest stezka přímá!“
(65) I rozešly se (v mínění různé) strany mezi sebou: a běda těm,
kdož nepravostni byli, před trestem dne bolestiplného!
(66) Což jiného
očekávají, než aby hodina (soudu) přišla na ně, aniž by toho
tušili, znenadání?
(67) A nejlepší
přátelé v den onen stanou se navzájem sobě
nepřáteli; vyjma bohabojných:
(68) „Ó služebníci moji,
vám netřeba se báti dnes, aniž rmoutiti se,
(69) vám, kteříž
uvěřili jste ve znamení naše a do vůle mé jste byli
odevzdáni.
(70) Vstupte v zahrady (ráje),
vy, i manželky vaše, v radování!“
(71) Obcházeni budou s mísami
zlatými a číšemi, v nichž bude cokoliv
přáti si budou duše a co lahoditi bude zrakům; a tam
přebývati budete věčně.
(72) Toto jest zahrada (ráje),
již dědictvím učinili jsme vám v odměnu za
skutky vaše.
(73) V ní bude pro vás ovoce
v hojnosti, z něhož požívati budete.
(74) Zajisté pak provinilci budou na
věk přebývati v trestu pekelném:
(75) jenž nebude jim
přerušen, a v úzkosti tam setrvají!
(76) My pak neukřivdili jsme jim,
nýbrž oni sobě samým ukřivdili.
(77) A volati budou: „Ó
Máliku! Nechť skončí s námi Pán
tvůj!“ Řekne: „Nikoli, zde zajisté zůstanete!“
(78) Nyní pak přinesli jsme
vám pravdu; však většině vás pravda jest
odporná.
(79) Že pevně upletli svou
léčku? Však i my svoji pevně upleteme.
(80) Či domnívají se,
že neslyšíme tajný (hovor) jejich a jejich šeptání?
Zajisté, a poslové naši vedle nich (stojící), vše spisují.
(81) Rci: „Kdyby Milosrdný měl
syna, jáť první byl bych z jej
uctívajících:
(82) (však) chválen budiž Pán nebes a
země, Pán trůnu, nade (vše) to, co (o
něm) vykládají!
(83) I ponech je, ať jen
žvaní a zahrávají si, až setkají se s
oním dnem (soudu) svého, jenž slibován jest jim.
(84) Neb on jest ten, jenž na nebi
Bohem jest a na zemi Bohem jest: a on moudrý jest a
vševědoucí.
(85) I požehnán budiž ten,
jemuž přináleží panství nebes a země a
všeho, což mezi nimi jest: on má vědomost o hodině (soudu) a k
němu navráceni budete.
(86) A nebudou moci ti, které oni
vzývají vedle Boha, přimluviti se (za
ně), vyjma těch, kdož
svědectví vydali o pravdě: a oni dobře to
zvědí!“
(87) A tážeš-li se jich,
kdo stvořil je, jistě řeknou: „Bůh.“ Jak tedy mohou tak
lháti?
(88) A na rčení jeho: „Pane
můj, tito zajisté jsou lidem nevěřícím,“
(89) (řekl
Bůh): „Odvrať se tedy od nich a
rci: ‚Pokoj vám!‘ Však oni zvědí!“
Ad-Dukhaan
Makkan
Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.
(1) Há. Mím.
(2) Při knize zjevné!
(3) Zajisté seslali jsme ji, abychom
varovali jí, v noci požehnané:
(4) v noci té ustanoveno jest veškeré
nakázání moudré,
(5) rozkazem od nás. Myť
zajisté vysíláme (posly),
(6) jako milosrdenství od
Pána svého: onť zajisté všeslyšící jest,
vševědoucí,
(7) Pán nebes i země a
všeho, což mezi oběma jest, pevně-li
věříte.
(8) Není Boha, kromě
něho; obživuje i umrtvuje: Pán váš i Pán
otců vašich předešlých.
(9) A přec ještě v pochybnosti
zahrávají si.
(10) Však pozoruj je v den, kdy
vydají nebesa DÝM zjevný,
(11) jenž zahalí lidstvo: to
trest bude bolestný!
(12) (Volati
budou): „Pane náš, odejmi od
nás trest, my již věříme!“
(13) Jak mohlo by nyní býti
jim dáno Napomenutí? Vždyť již byl
přišel jim prorok zjevný,
(14) však odvrátili se od
něho a řekli: „Posedlý, (jinými) naučený!“
(15) Kdybychom odejmuli od vás trest
jen maličko, (k nevíře) vrátili byste se.
(16) V den, kdy udeříme
úderem velkým, tehdy pomstíme se!
(17) Však již před nimi na
zkoušku postavili jsme lid Faraonův, a přišel jim posel
vzácný,
(18) (řka): „Vraťte se mnou služebníky
boží: jáť jsem vám poslem
důvěryhodným;
(19) a nepovyšujte se nad Boha, neb
přicházím k vám s mocí zjevnou;
(20) a útočiště
béřu u Pána svého i Pána vašeho, abyste nekamenovali
mne.
(21) A jest-li neuvěřili jste
jim, oddalte se ode mne.“
(22) Vzýval pak Pána svého:
„Titoť zajisté jsou lidem provinilým!“
(23) „Vyjdi se služebníky
mými za noci, neb pronásledováni budete.
(24) A zanech za sebou moře zklidněné,
neboť voje jejich potopeny budou.“
(25) Kolik zahrad pak opustili a
pramenů!
(26) A polí obilných a
přebývání vzácných!
(27) A slastí, v nichž
rozkoš mívali!
(28) Tak (stalo
se): a dědici jich lid jiný jsme
učinili.
(29) A nelkalo nad nimi nebe, ni země,
a nebylo jim poshověno.
(30) I zachránili jsme syny Israele
od muk potupných:
(31) od Faraona, jenž zajisté
zpupným byl, a (jedním z
výstředníků,
(32) a vyvolili jsme je, vědomě,
nad lidstvo veškeré:
(33) a předvedli jsme jim
znamení, v nichž zkouška byla zjevná.
(34) Nicméně tito zde
říkají:
(35) „Není jiné smrti nám,
vyjma první, a nebudeme pak vzkříšeni:
(36) i přiveďte nám sem
otce naše, jste-li pravdomluvnými!“
(37) Zdaž lepšími jsou
lidu Tubba' a těch, kdož před nimi byli? Zahladili jsme je, neb
byli provinilými!
(38) A nestvořili jsme nebe a zemi a
což mezi oběma jest z kratochvíle;
(39) nýbrž stvořili jsme
je jen v opravdovosti! Však většina jich není si toho -
vědoma.
(40) Zajisté pak den rozdělení
bude místem schůzky pro všechny:
(41) den, kdy neprospěje pán
sluhovi svému pranic, aniž bude jim pomoženo,
(42) vyjma těch, nad nimiž
slituje se Bůh: neb on zajisté mocný jest, moudrý!
(43) Zajisté pak strom Az-Zaqqúm
(44) pokrmem bude
hříšného:
(45) jak olej rozhřátý
vříti bude v břiších,
(46) vřením vody vroucí.
(47) „Chopte se ho i dovlečte jej
doprostřed plamenů;
(48) pak na hlavu jeho lijte muka vody
vroucí.
(49) Okus tohoto, neb tys zajisté
mocný, vzácný.
(50) Totoť jest, o čem
pochybovali jste!“
(51) Zajisté pak bohabojní budou v
přebývání bezpečném,
(52) v zahradách a u pramenů:
(53) oděni hávy z
hedvábí a kmentu, proti sobě sedíce.
(54) Tak (tomu
bude): za manželky pak dáme jim
děvy černooké, velkooké;
(55) tam objednávati budou si
všeho (druhu)
ovoce v bezpečí:
(56) neokusí tam jiné smrti, vyjma
prvního zemření; a ochrání je Bůh
před mukami plamene.
(57) Milostí to bude od Pána
a blaženost bude to velká.
(58) Snadným pak učinili jsme (tento Korán)
v jazyku tvém, aby snad byli toho pamětlivi.
(59) I dávej pozor: neb oni též
pozor dávají.
Al-Jaathiya
Makkan
Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.
(1) Há. Mím.
(2) Seslání Knihy od Boha,
Mocného, Moudrého!
(3) Zajisté v nebi a v zemi znamení
jsou věřícím;
(4) jakož i ve stvoření
vás a v živočiších rozptýlených po
zemi, znamení jsou lidu víry pevné;
(5) a ve střídaní noci
se dnem, a v tom, co Bůh seslal s nebe výživou,
jíž oživuje zemi zmrtvělou; a v přeměně
větrů, znamení jsou lidu chápavému.
(6) Tato jsou znamení
boží, jež předčítáme ti v opravdovosti:
a v jakou rozpravu uvěří (tito
lidé) po (zamítnutí) Boha a znamení jeho?
(7) Běda každému (velkému)
lháři hříšnému,
(8) jenž naslouchá
znamením božím, ana předčítána jsou
mu, a pak setrvává v pýše své, jako by jich
neslyšel: tomuto věstiž trest bolestný!
(9) A naučil-li se čemu ze
znamení našich, tropí si z nich šprým:
těmto všem (schystán) jest trest potupný!
(10) S zadu jich bude peklo: a
neprospěje jim pranic to, čeho si byli dobyli, aniž ti, jež
brali si za ochránce vedle Boha; jim (schystán) jest trest velký!
(11) Toto jest (pravé) Vedení; a těm, kdož
neuvěřili ve znamení Pána svého, (schystán)
jest trest útrap bolestných.
(12) Bůh to byl, jenž podrobil
vám moře, aby
(13) A podrobil vám, což na
nebi jest i na zemi: vše to jest od něho. Zajisté pak v tomto (všem)
znamení jsou lidu přemýšlivému.
(14) Rci těm, kdož
uvěřili, aby odpustili těm, kteří nedoufají
ve dny boží, jež stanovil, aby odměnil lid dle
konání jejich.
(15) Kdožkoli pak koná dobro,
koná je ve svůj vlastní prospěch; a kdožkoli
koná zlo, koná je proti sobě samému. Pak k Pánu svému
navráceni budete.
(16) Kdysi již dali jsme synům
Israele Knihu a soudnost, a proroctví: a výživou dali jsme
jim věci dobré, a vyznamenali je nad lidstvo veškeré.
(17) A dali jsme jim jasné důkazy pro (naše)
nařízení: a rozešli se (v
mínění o nich) pouze poté,
když přišlo jim vědění, ze vzájemné
svévole. Zajisté pak Pán tvůj rozsoudí mezi nimi v den
zmrtvýchvstání ohledně toho, v čem
rozcházeli se.
(18) Poté pak ustanovili jsme tebe nad
zákonem ohledně nařízení našich: i
následuj jej a nenásleduj choutek těch, kdož
nevědí.
(19)
(20) Tato (Kniha) jest prohlédnutím lidstvu a (pravým)
vedením a milosrdenstvím lidu pevně
věřícímu.
(21) Či domnívají se ti,
kdož pášou špatnosti, že učiníme je
rovnými těm, kteří uvěřili a konají
dobré skutky, takže stejné bude jich žití a jich
umírání? Jak špatně usuzují!
(22) Stvořilť pak Bůh nebesa
i zemi v pravdě; aby odměniti mohl každou duši po
zásluze její: a nebude jim ukřivděno.
(23) Co míníš? Ten, kdo
vzal si za Boha choutku svou, a jejž Bůh zavedl vědomě, a
pečeť vložil na sluch jeho a srdce jeho, a zastřel zrak
jeho clonou — kdo uvede jej (na cestu pravou) poté, když Bůh (byl
zavedl jej)? Což nebudete toho
pamětlivi?
(24) A říkají:
„Není nám jiného života, vyjma života našeho
pozemského; umíráme a žijeme a pouze čas hubí
nás.“ Však nemají o tom nijakého vědění:
pouze tak domnívají se.
(25) A když
předčítána jsou jim znamení naše
jasná, jediný důvod jejich (proti
nim) jest, že říkají:
„Přiveďte nám sem tedy (zemřelé) předky naše, jste-li
pravdomluvnými!“
(26) Rci: „Bůh vzbouzí
vás k životu, pak dá vám zemříti: a pak
shromáždí vás ke dni
zmrtvýchvstání, o němž není pochybnosti;
však většina lidí není si toho vědoma.
(27) Bohu přináleží
panství nebes a země: a v den, kdy nadejde hodina (soudu), v den
onen záhubě propadnou ti, kdož (pravdu) popírají.“
(28) A spatříš
všechny národy KLEČÍCÍ; každý
národ zavolán bude ke Knize své: v den ten odměněni
budete dle skutků svých.
(29) Tato Kniha naše vyjadřuje se
o vás dle pravdy, neb my zanášeli jsme v ní vše,
což konali jste.
(30) A pokud se týče těch,
kdož uvěřili a konali dobré skutky, uvede je Pán jejich v
milosrdenství své: toť blaženost bude zjevná.
(31) A pokud se týče těch,
kdož neuvěřili, (řekne se
jim): „Což nebyla vám předčítána
znamení naše? Však pyšně chovali jste se a byli jste
lidem Provinilým!
(32) A když řeklo se (vám):
‚Slib boží pravdivý jest: a není pochybnosti o
hodině (soudu),‘
říkali jste: ‚Nevíme co hodina (soudu) jest: máme ji za pouhou domněnku a
nejsme o ní nijak ujištěni.‘“
(33) Tehdy zjeví se jim
špatnost skutků jejich a obklopí je to, čemu se byli
posmívali.
(34) A bude řečeno (jim), „Dnes
zapomeneme na vás, jakož i vy zapomněli jste na
setkání se (s námi) v den tento: a obydlím vašim bude
oheň a nebude vám pomocníků.
(35) To za to, že za žert
měli jste znamení boží a že zmámil
vás život pozemský.“ Pročež v den ten nebudou
již vyvedeni z ohně a nebude popřáno jim prominutí.
(36) Bohu tedy budiž chvála,
Pánu nebes a Pánu země, Pánu veškerenstva!
(37) Jemuť přináleží
velikost na nebi a na zemi a on mocný jest, moudrý.