Yusuf

Makkan

Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.

(1) Alif. Lám. Rá. Tato jsou znamení Knihy zjevné:

(2) seslali jsme tento Korán v mluvě arabské, abyste jej pochopili.

(3) Vyprávěti budeme ti jedno z nejkrásnějších vyprávění, která vnukli jsme ti v tomto Koránu, ač před tím byl's jedním z neznalých.

(4) Když řekl JOSEF k otci svému: „Otče můj, zajisté viděl jsem jedenácte hvězd a slunce a měsíc, mně klanících se.“

(5) Řekl otec: „Synáčku můj, nevyprávěj o vidění svém bratřím svým, neboť jinak úkladem o tebe ukládati budou: zajistéť Satan jest člověku nepřítelem zjevným.

(6) A takovýmto způsobem vyvolí tě Pán tvůj a naučí tě výkladu událostí a dovrší milosrdenství své na tobě a na rodu Jakubově, jakož kdysi dovršil je na obou předcích tvých, Abrahamu a Isákovi: zajisté Pán tvůj vševědoucí jest a moudrý.“

(7) V případe pak Josefa a bratří jeho znamení byla tazatelům:

(8) když řekli (bratří jeho): „Zajisté Josef a bratr jeho milejší jsou otci našemu nás, ač jedna jsme tlupa: dojista otec nás jest v bludu zjevném.

(9) Zabte Josefa, aneb zažeňte jej do nějaké země a zůstane pouze pro vás tvář otce vašeho: poté pak povedete život lidí spravedlivých.

(10) Řekl jeden z nich: „Nezabíjejte Josefa, nýbrž uvrcte jej do hlubin studna: vysvobodí jej z ní nějací pocestní, tak-li učiníte.“

(11) Řekli: „Otče náš, proč nesvěříš nám Josefa, ač jistě upřímně to s ním myslíme?

(12) Pošli jej zítra ráno s námi, ať popase si stáda a pohraje si: my bedlivě budeme jej střežiti.“

(13) Řekl Jakub: „Zajisté zarmoutí mne, odvedete-li mi jej a bojím se, že sežere jej vlk, když pozor naň nedáte.“

(14) Řekli: „Kdyby sežrati měl jej vlk, když jedna jsme tlupa, tu nechť záhubě propadneme!“

(15) A když odvedli jej, usnesli se vespolek, že uvrhnou jej do hlubin studnice; tehdy vnukli jsme mu: „Zajisté jednou povíš jim o tomto skutku jejich a oni nebudou věděti, oč jde.“

(16) I přišli s večerem k otci svému plačky,

(17) řkouce: „Otče nás, vzdálili jsme se poněkud, běžíce o závod, a ponechali jsme Josefa u šatstva našeho: i sežral jej vlk. Však ty neuvěříš nám i kdybychom pravdu mluvili.“

(18) Na to přinesli košili Josefovu, potřísněnou falešnou krví. Řekl Jakub: „Nikoliv, sami jste tuto věc navlekli, však trpělivost krásná jest a k Bohu nutno utéci se (o útěchu), abych snésti mohl zprávu vaši.“

(19) A přišli pocestní a poslali čerpače vody ke studnici: a když spustili okov svůj dolů, zvolali: „Jaké štěstí! Ve studnici jest mládec!“ A vzali jej do zajetí, jakožto zboží: a Bůh věděl o tom, co činili.

(20) A prodali jej za cenu nepatrnou, za několik penízů spočtěných, chtějíce se ho zbaviti.

(21) A řekl onen, jenž koupil jej, jistý Egypťan, k manželce své: „Zacházej s ním ctně a pohostinně: může nám býti prospěšným, anebo můžeme přijmouti jej za syna.“ Takovýmto způsobem usadili jsme Josefa v zemi a naučili jsme jej výkladu událostí: Bůh vítězným jest ve vyplnění účelů svých, však většina lidí není si toho vědoma.

(22) A když dospěl věku síly své, obdařili jsme jej soudností a věděním: takovýmto způsobem odměnujeme ty, kdož dobře činí.

(23) A pocítila vášeň k němu paní domu, v němž nalézal se. I zavřela (všechny) dvéře a řekla: „Pojď sem.“ Řekl: „Uchovejž Bůh: zajisté Pán můj poskytl mi nejkrásnější přebývání a nedobře vede se nepravostným.“

(24) Však ona mocně po něm toužila a i on sám byl by podlehl touze, kdyby nebylo bývalo důkazu od Pána jeho. Takovým způsobem odvrátili jsme od něho nepravost a smilstvo, ježto byl ze služebníků našich upřímných.

(25) Oba vrhli se o závod ke dveřím a roztrhla košili jeho ze zadu: u dveří pak setkali se s pánem jejím. Řekla: „Co odměnou má býti tomu, jenž chtěl prohřešiti se na tvé rodině, leda uvěznění, aneb trest bolestný?“

(26) Řekl Josef: „Ona vášní svou mne sváděla.“ A dosvědčoval svědek z rodiny její: „Je-li košile roztržena zpředu, mluvila pravdu ona a on jest lhářem,

(27) však je-li košile jeho roztržena ze zadu, lhala ona a on jest pravdomluvným.“

(28) A když viděl (manžel), že košile Josefova roztržena jest ze zadu, řekl: „Toto zajisté jest jedna ze lstí vašich, neboť lest vaše zajisté jest velká!

(29) Josefe, nedbej na to pranic a ty, (ženo), pros za odpuštění viny své, neboť byla's jednou z hřešících.“

(30) A rokovaly ženy v městě: „Žena knížete svádí z vášně mládce svého, neboť rozplamenil ji láskou šílenou: my zajisté shledáváme, že jest v poblouzení zjevném.“

(31) Když pak doslechla se o lstivých klepech jejich, poslala pro ně a schystala jim hostinu: davši pak každé z nich nůž, zvolala: „Ukaž se jim, (Josefe.)“ A když spatřily jej, byly jím nadšeny tak, že pořezaly si ruce a zvolaly: „Bůh uchovej! To není člověk: toť sám anděl jest ušlechtilý!“

(32) I řekla jim: „Toto jest mládec, pro kterého hanily jste mne: jej sváděla jsem z vášně své, však vzepřel se: a neučiní-li, co poručím mu, jistotně uvězněn bude a uvržen mezi zbědované.“

(33) Řekl (Josef): „Pane můj, milejší jest mi vězení než to, k čemu mne vyzývají, však neodvrátíš-li ode mne lest jejich, přemůže mne mládí mé a budu jedním z nerozumných.“

(34) A vyslyšel jej Pán jeho a odvrátil od něho lest jejich, neboť on zajisté vše slyší a ví.

(35) Poté vsak uznali, ač viděli znamení (neviny jeho), že uvězní jej na nějaký čas.

(36) A spolu s ním vešli do vězení dva mladíci. Řekl jeden z nich: „V pravdě zdálo se mi (ve snu), že tlačil jsem víno (z hroznů).“ A řekl druhý: „Mně pak zdálo se, že nesl jsem na hlavě své chléb a ptáci pojídali z něho. Oznam nám výklad toho, neboť vidíme, žes jedním z dobře činících.“

(37) Řekl (Josef): „Dříve než přinesen bude vám pokrm, z něhož by pojedli jste, oznámím vám výklad snů vašich před tím, než naplní se. Toto jest, co mezi jiným naučil mne Pán můj, neboť opustil jsem víru lidu nevěřícího v Boha a lidu, jenž život posmrtný popíral.

(38) A následoval jsem víru otců svých, Abrahama, Isáka a Jakuba. Není (ve víře naší), abychom spolčovali co s Bohem: totoť milost jest od Boha nám a (všem) lidem však většina lidí není za to vděčna.

(39) Ó soudruhové moji dva ve vězení: zdaž páni rozliční lepší jsou, anebo Bůh jediný, všemocný?

(40) Co vy uctíváte vedle něho jsou jen jména, která jste dali vy a otcové vaši; Bůh pak neseslal vám ohledně jmen těch nijaké moci. Však rozsouzení přináleží jedině Bohu: on přikázal, abyste uctívali pouze jeho. Toto jest víra pravá, však většina lidí není si toho vědoma.

(41) Ó soudruhové moji dva ve vězení: pokud se týče jednoho z vás, nalije pánu svému (do číše, vína a pokud se týče druhého, ukřižován bude a ptáci klovati budou hlavu jeho. (Neodvolatelně) usouzena jest věc, na kterou vy dva tážete se.“

(42) A řekl (Josef) k tomu, o němž myslil, že zachráněn bude z nich dvou: „Zmiň se o mně pánu svému.“ Však Satan způsobil že tento zapomněl zmíniti se pánu svému (o Josefovi), i zůstal ve vězení po několik let.

(43) Až (jednoho dne) řekl král: „Zajisté viděl jsem (ve snu) jak sedm krav tučných sežráno bylo sedmi kravami hubenými a sedm klasů zelených a sedm zvadlých. Vy, přední mužové země, vyložte mi vidění mé, jste-li s výkladem vidění obeznámeni.“

(44) Řekli: „Spletené sny to jsou a my ve výkladu snů se nevyznáme.“

(45) Tehdy řekl onen jenž zachránil se z obou vězňů, a rozpomněl se po létech: „Já povím vám výklad toho, tedy pošlete mne.“

(46) „Josefe, muži pravdomluvný, vylož nám, co značí sedm krav tučných, sežraných sedmi hubenými, a sedm klasů zelených a sedm zvadlých, abych mohl vrátiti se k lidu a aby mohli o tom býti zpraveni.“

(47) Řekl (Josef): „Síti budete po sedm let dle obyčeje svého: obilí pak, jež sklidíte, ponechávejte v klasu, vyjma onoho málo, z něhož jísti budete.

(48) Poté přijde v zápětí sedm let trapných, jež ztráví vše, co nashromáždili jste pro ně předem, vyjma onoho mála, jež pečlivě jste uschovali.

(49) Na to přijde v zápětí rok, v němž lid bude míti mnoho dešťů a v něm tlačiti budete (hrozny).“

(50) I řekl král: „Přiveďte jej ke mne.“ Však když přišel posel k Josefovi, řekl tento: „Vrať se k pánu svému a otaž se jej, jaké zámysly měly ženy, jež pořezaly si ruce: zajisté Pán můj dobře zná léčky jejich.“

(51) Tehdy řekl (král k ženám): „Jak bylo to s vaším přemlouváním, když sváděly jste Josefa vášní svou?“ Řekly: „Uchovejž Bůh, že bychom věděly o něm co zlého!“ A řekla žena knížete: „Nyní vyšla pravda najevo: já sama sváděla jsem jej vášní svou a on zajisté byl, pravdomluvný.“

(52) Řekl (Josef): „Z tohoto všeho nechť pozná (pán můj), že nezradil jsem jej v nepřítomnosti jeho a že Bůh nevede k dobrému konci lest proradných.

(53) Však neprohlašuji se prostým viny, neboť přirozenost člověka nabádá ke zlému, vyjma toho, k čemu byl milostiv Pán můj: neboť zajisté Pán můj velký jest v odpouštění, slitovný.“

(54) I řekl král: „Přiveďte jej ke mně: vymiňuji si jej zvláště pro sebe.“ A když byl pohovořil si s ním, řekl: „ode dneška budeš u nás, pověřen mocí a důvěrou.“

(55) Řekl (Josef): „Učiň mne vrchním nad sýpkami v zemi: jáť zajisté budu strážcem rozšafným.“

(56) Takovýmto způsobem usadili jsme Josefa v zemi, aby pobývati mohl v ní, kdekoli chtěl by: podělujeme milosrdenstvím svým, koho chceme a nedáme propadnouti odměně těch, kdož dobře činí.

(57) Však odměna života budoucího lepší jest těm, kdož uvěřili a byli bohabojní.

(58) A přišli bratři Josefovi a byli mu předvedeni: on poznal je, však oni nepoznávali ho.

(59) A když je byl zásobil zásobami jejich, řekl: „Přivedte mi bratra svého, jenž zůstal s otcem vaším. Nevidíte-liž, jak dobrou vám dávám míru a že nejlepším jsem z hostitelů?

(60) Však nepřivedete-li mi jej, nebude vám míry u mne, aniž smíte se mi přiblížiti.“

(61) Řekli: „Budeme žádati oň otce jeho: zajisté tak učiníme.“

(62) Řekl tehdy Josef k sluhům svým: „Položte peníze jejich do zavazadel jejich: aby zpozorovali je až navrátí se k lidu svému a snad přijdou sem zpět.“

(63) A když navrátili se k otci svému, řekli: „Otče náš, odepřena nám byla míra: pročež pošli s námi bratra našeho, aby naměřeno nám bylo (obilí). My zajisté dobře stříci ho budeme.“

(64) Řekl: „Svěřiti-li mám jej vám, jako kdysi svěřil jsem vám bratra vašeho? Však Bůh nejlepším jest strážcem a nejslitovnějších všech slitovných.“

(65) A když otevřeli náklady své nalezli peníze své vrácené jim. Řekli: „Otče náš, čehož více žádati si můžeme? Totoť jsou peníze naše, jež vráceny nám byly: i nakoupíme zásoby pro rodiny své: stříci budeme bratra svého a rozmnoženy budou zásoby naše o náklad jednoho velblouda: náklad lehký.“

(66) Řekl (Jakub): „Nepošlu jej s vámi, dokud nezapřisáhnete se mi Bohem, že jistotně přivedete mi jej zpět, leda byste byli obklopeni (překážkami).“ A když dali mu slib svůj, řekl: „Bůh jest toho, co říkáme, poručníkem!“

(67) A řekl pak: „Synové moji, nevstupujte do města jednou branou, nýbrž vstupte doň branami rozličnými: nicméně neprospěje vám rada má proti usouzení Boha pranic neboť rozsouzení přináleží jedině Bohu: naň spoléhám a naň nechť spoléhají ti, kdož na něho spoléhají.“

(68) A když vešli do města jakž nakázal jim otec jejich, nezpomohlo jim to nijak proti předurčení Boha: jen (vyplněno tím bylo) přání v duši Jakubově, jež uložil jim. Onť pak obdařen byl věděním, jemuž jsme jej byli naučili: však většina lidí nemá vědění (takového).

(69) A když předstoupili před Josefa, vzal tento k sobě bratra svého, řka: „Jáť zajisté jsem bratrem tvým: však ty nermuť se pro to, co oni se mnou učinili.“

(70) A když zásobil je zásobami jejich, vložil číši svou do nákladu bratra svého. Na to zavolal vyvolavač za nimi: „Hola, pocestní! V pravdě zloději jste!“

(71) Řekli, obrátivše se k nim: „Co pohřešujete?“

(72) Řekli: „Pohřešujeme číši královu. Kdokoli přinese ji, dostane náklad velblouda odměnou: jáť zajisté za to ručím!“

(73) Řekli: „Při Bohu! Víte přec, že nepřišli jsme, abychom špatnosti páchali v zemi: zajisté nejsme zloději.“

(74) Řekli (Egypťané): „Jaká má býti odplata toho, jenž ukradl číši, jste-li lháři?“

(75) Řekli: „Odplatou toho, v jehož nákladu nalezena bude (číše), bude vydání jej samého vám: takovým způsobem odměňujeme nepravostné.“

(76) A počal (Josef) prohledávati pytle jejich dříve, než počal s pytlem bratrovým: a pak vytáhl číši z pytle bratra svého.Takovýmto způsobem vnukli jsme lest Josefovi, neboť nemohl zadržeti bratra svého dle zákona králova, leda že Bůh by tomu byl chtěl. Stavíme na různé stupně moudrosti, koho chceme: a nade všemi, obdařenými věděním, jest vždy jeden, jenž více ví.

(77) Tehdy řekli: „Kradl-li, však již bratr jeho kradl před ním.“ Však Josef zadržel tajemství své v sobě a nezjevil je jim, řka (v duchu): „Vy v horším jste postavení a Bůh nejlépe ví o tom, co vyprávíte.“

(78) Řekli: „Ó kníže mocný, bratr náš má otce stařičkého věkem: vezmi tedy jednoho z nás za něho : v pravdě vidíme, žes jedním z dobře činících.“

(79) Řekl: „Uchovejž Bůh, abych vzal někoho jiného kromě toho, u nějž nalezli jsme majetek svůj: v tom případě, byli bychom z nepravostných.“

(80) A když zoufali si ohledně (Benjamina), vzdálili se k poradě. Řekl nejstarší z nich: „Zdaž nevíte, že otec váš vzal od vás slib před Bohem a jak před tím nedostáli jste slibu ohledně Josefa? Jáť neodejdu ze země, dokud nedovolí mi otec můj, nebo Bůh rozhodne o osudu mém: onť nejlepším jest ze všech soudců.

(81) Navraťte se k otci svému a rcete: „Otče náš, zajisté syn tvůj kradl: a dosvědčili jsme jen to, co zvěděli jsme a nemohli jsme před věcmi skrytými ostříci se.

(82) Taž se sám v městě, v němž jsme byli a karavany, s níž jsme přišli: shledáš, že jsme pravdomluvnými!“

(83) Řekl (Jakub): „Nikoliv, sami jste tuto věc navlekli, však trpělivost krásná jest: snad Bůh dá mi je zpět všechny, neboť on vševědoucí jest a moudrý.“

(84) A odvrátil se od nich a řekl: „Běda mi pro Josefa!“ A zbělely oči jeho ze zármutku a zmlkl (bolem).

(85) Řekli: „Při Bohu, nepřestaneš vzpomínati na Josefa, až přemůže tě zármutek a utrápíš se.“

(86) Řekl: „Stěžuji si v bolu a zármutku svém jedině Bohu a vím od Boha, co vy nevíte.

(87) Synové moji, jděte a vyzvídejte zprávy o Josefovi a bratru jeho a neztrácejte naděje v dobrotu boží, neboť neztrácí naději v dobrotu boží, leda lid nevěřící.“

(88) Když Pak předstoupili před (Josefa), řekli: „Mocný kníže, protivenství postihlo nás a rodinu naši; a málo přinesli jsme peněz: i naměř nám dobrou míru a ustrň se nad námi, neboť Bůh zajisté odměňuje ty, kdož ustrnují se.“

(89) Tehdy řekl: „Víte-liž pak, co učinili jste s Josefem a bratrem jeho v nevědomosti své?“

(90) Řekli: „Zdaž ty sám jsi Josef?“ Řekl: „Ano, já jsem Josef a toto jest bratr můj. Bůh milostiv byl k nám, neboť kdo bojí se jej a trpělivě vyčkává, věziž, že Bůh nedá propadnout odměně, dobře činících.“

(91) Řekli: „Při Bohu, Bůh zajisté vyvolil tě nad nás a my byli jsme hříšní.“

(92) Řekl: „Nebudu vám ničeho vyčítati dnes: Bůh odpustí vám, neboť on nejslitovnějším jest ze všech slitovných.

(93) Vezměte tuto košili mou a hoďte ji na tvář otce mého i prohlédne: a přiveďte ke mně rodinu vaši veškerou.“

(94) A když vyšla karavana, řekl otec jejich: „V pravdě poznávám vůni Josefa: myslíte třeba, že blouzním?“

(95) Řekli mu: „Při Bohu, jsi opět ve svém omylu dávném.“

(96) Když pak přišel posel s radostnou novinou, hodil košili na tvář jeho, i navrácen jest mu zrak. Řekl tehdy: „Zdaž neřekl jsem vám, že vím od Boha, co vy nevíte?“

(97) Řekli: „Otče náš, pros za nás, aby odpuštěny nám byly viny naše neboť zajité byli jsme z hřešících.“

(98) Řekl: „Budu prositi za odpuštění pro vás Pána svého, neboť on zajisté velký jest v odpouštění, slitovný.“

(99) A když předstoupili před Josefa, vzal tento rodiče své k sobě, řka: „Vejděte do Egypta, chce-li Bůh, v bezpečí!“

(100) Vzal pak rodiče své nahoru na stolec knížecí a padli na tváře své, klaníce se mu. I řekl: „Otče můj, toto jest výklad vidění mého kdysi: uskutečnil je Pán můj a milostí svou zahrnul mne, vysvobodiv mne z vězení a přiveda vás ke mně z pouště poté, když Satan byl způsobil různici mezi mnou a bratry mými. Zajisté Pán můj laskav jest vůči komu chce: neboť on vševědoucí jest a moudrý.

(101) Pane můj, obdařil's mne panstvím a naučil's mne výkladu událostí: Stvořiteli nebes i země, tys ochráncem mým v životě tomto i budoucím: dej zemříti mi oddánu do vůle tvé a zařaď mne mezi spravedlivé.“

(102) Tento jest jeden z dějů skrytých, jejž vnukáme ti. Tys nebyl přítomen, když usmyslili si vespolek čin svůj a prováděli lest svou:

(103) však většina lidí, i kdybys sebe více toho si přál, neuvěří.

(104) Ty pak nežádáš od nich odměny za toto (předříkávání), neboť jest pouze připomenutím veškerenstvu.

(105) Kolik znamení na nebi jest a na zemi: jdou kolem nich a netečně vzdalují se od nich!

(106) A většina jich nevěří v Boha, aniž by jiná s ním spolčovali (božstva).

(107) Jsou si snad jisti, že nepřijde na ně záplava trestu božího, aneb nepřijde jim hodina (soudu) z nenadání, když toho tušiti nebudou?

(108) Rci: „Toto jest stezka má: volám vás k Bohu jasným důkazem — já a kdožkoli následuje mne: a chvála budiž Bohu, nepatřím k mnohobožcům!“

(109) A neposlali jsme před tebou jiných mužů, než takové z obyvatel měst, kterým dali jsme vnuknutí: což necestovali zemí, aby viděli, jaký byl konec těch, kteří byli před nimi? Ale příbytek v životě budoucím lepším bude pro ty, kdož bojí se Boha: což nepochopíte?

(110) Až když na konec proroci ztratili veškerou naději a mnili, že považováni jsou za lháře, přišla jim pomoc naše: a zachráněn byl, koho jsme chtěli: však nebude odvrácena pomsta naše od lidu provinilého.

(111) Zajisté v dějích jejich plno jest příkladů pro lidi přemýšlivé: nejsou to vyprávění smyšlená, ale potvrzení toho, co již bylo zjeveno, a vysvětlení všeho, a vedení a milosrdenství pro lid věřící.