Al-Kahf

Makkan

Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.

(1) Chvála Bohu, jenž seslal služebníku svému Knihu a neučinil v ní zkřivení,

(2) přímou jest, aby varovala před trestem přísným od něho: a aby oznamovala věřícím, kteří konají dobré skutky, odměnu krásnou,

(3) v níž přebývati budou věčně:

(4) a aby varovala ty, kdož praví: „Bůh učinil sobě syna.“

(5) Nijakého vědění nemají o tom oni, aniž otcové jejich: velké jest to slovo, jež vychází z úst jejich, a dojista jen lež mluví.

(6) A snad udoláš se v zápětí jejich, neuveří-li v toto zjevení, zármutkem.

(7) Zajisté učinili jsme vše, což na zemi jest, ozdobou jí, abychom vyzkoušeli lidstvo, kdo z nich nejlepším bude v konání:

(8) však dojista učiníme vše, což na ní jest, prachem rozmetaným.

(9) Zdaž povážil's, že obyvatelé JESKYNĚ a Ar-Raqím byli jedním ze znamení našich obdivuhodných?

(10) Když útočiště vzali jinoši v jeskyni, řekli: „Pane náš, dejž nám od sebe milosrdenství a uprav nám ve věci naší výsledek správný.“

(11) I postihli jsme hluchotou uši jejich v jeskyni po léta četná:

(12) poté vzkřísili jsme je, abychom zvěděli, která z obou stran dovede lépe spočísti pobytu jejich délku.

(13) My vypravujeme ti děj jejich v pravdě, neboť byli to jinoši, kteří uvěřili v Pána svého a jež rozmnožili jsme v (dobrém) vedení.

(14) A opásali jsme (silou) srdce jejich, když povstali a řekli: „Pán náš jest Pánem nebes i země a my nevzýváme vedle něho boha jiného, neboť v tom případě vyjadřovali bychom bláhovost.

(15) Tento lid náš vzal si vedle Boha božstva, ač nepředvádějí ohledně jich jasného zmocnění; — a kdo nepravostnějším jest toho, jenž o Bohu lež vymyslí?

(16) A když oddělíte se od nich a od toho, co oni vzývají vedle Boha, a útočiště vezmete v jeskyni, rozestře nad vámi Bůh milosrdenství své a upraví vám ve věci vaší dobrý výsledek.“

(17) A byl bys viděl slunce při východu jak přešlo podél jeskyně jejich na straně pravé: a při západu vzdálilo se od nich na straně levé: a oni nalézali se v dutině její. Toto jest jedno ze znamení božích: koho Bůh vede, ten (dobře) jest veden, a koho zavádí, tomu nenalezneš ochránce ani vůdce.

(18) Byl bys měl je za bdící a zatím oni spali: a obraceli jsme je na stranu pravou i na stranu levou; a pes jejich, s roztaženými prackami ležel u vchodu. Kdybys byl padl na ně z nenadání, byl bys odvrátil se od nich v útěku a byl bys pohledem na ně býval ustrašen.

(19) A tak vzkřísili jsme je, aby navzájem se mohli dotazovati; i řekl jeden z nich: „Jak dlouho dleli jste zde?“ Řekli: „Dleli jsme zde den, aneb část dne.“ (Druzí) řekli: „Pán váš nejlépe ví, jak dlouho jste zde dleli: i pošlete jednoho z vás s tímto penízem svým do města, nechť vyhlédne, kdo v něm má nejčistší potraviny a nechť přinese vám od něho potravu: však nechť ostrovťipným jest a nedá tušiti o vás nikomu.

(20) Neboť oni, kdyby objevili vás, kamenovali by vás aneb navrátili k víře své: pak nikdy již by se vám dobře nevedlo.“

(21) A takovýmto způsobem odhalili jsme je, aby zvěděli spoluobčané jejich, že slib boží jest pravdivý a že o (příchodu) hodiny není pochyby. I hádali se mezi sebou ohledně případu jinochů a řekli (jedni): „Postavte nad nimi budovu: Pán jejich nejlépe ví vše o případu jejich.“ Ale ti, jichž názor zvítězil ohledně případu jinochů, řekli: „Dojista učiníme si nad nimi modlitebnici.“

(22) Někteří říkají: „(Byli) tři a čtvrtým v počtu byl pes jejich.“ Jiní říkají: „Pět jich bylo a šestým byl pes jejich,“ dohadujíce se ohledně věcí skrytých; a říkají jiní: „Bylo jich sedm a osmým byl pes jejich.“ Rci: „Pán můj nejlépe ví počet jejich; ten zná jen málo lidí: pročež nepři se ohledně jich, leda na oko a nevyzvídej o nich u nikoho (z křesťanů).

(23) A neříkejž o ničem: „Jáť učiním tak zítra,“

(24) aniž bys řekl: „Bude-li chtíti Bůh“: a připomeň si Pána svého, zapomněl-li jsi a rci: „Snad povede mne Pán můj k tomu, co nejblíže jest k pravdě správností.“

(25) Dleli pak v jeskyni své tři sta let a k tomu ještě devět.

(26) Rci: „Bůh nejlépe ví, jak dlouho tam dleli: jemuť přináleží věci skryté nebes i země: onť nejlépe vidí a slyší! Není jim vedle něho ochránce, aniž má koho za společníka v rozsudcích svých.

(27) I předříkávej cožkoliv vnuknuto ti bylo z Knihy Pána tvého: není nikoho, jenž změnit by mohl slova jeho a nenalezneš kromě něho útočiště.

(28) Vyčkávej trpělivě s těmi, kdož vzývají Pána svého z rána i za večera, žádajíce si (spatřiti) tvář, jeho, a neodvracej očí svých od nich ze žádosti po zdobě života pozemského a neposlouchej toho, jehož srdce učinili jsme lhostejným ke vzpomínání nás a jenž následuje choutky své a jehož skutky přepjaty jsou.

(29) A rci: „Pravda přichází od Pána vašeho: a kdo chce, nechť věří a kdo chce, nechť nevěří. My pak zajisté schystali jsme nepravostným oheň, jehož sloupové obklopí je: a když žebroniti budou o pomoc, pomoženo bude jim vodou podobnou roztavenému kovu, jež osmaží tváře jejich: špatný bude to nápoj a špatné odpočívání!

(30) Však ti, kdož uvěřili a konali dobré skutky — my zajisté nedáme ztratiti se odměně těch, kdož dobrého byli konání!

(31) Pro tyto budou zahrady Edenu, pod nimiž řeky tekou: zdobiti se v nich budou náramky zlatými a odívati budou se řízami zelenými z hedvábí a brokátu: a odpočívati v nich budou na pohovkách. Jak skvostná bude to odměna a jak krásné odpočívání!

(32) A učiň jim podobenství dvou mužů: jednomu z nich dali jsme dvé zahrad révy vinné a obě obklíčili jsme datlovníky a mezi oběma učinili jsme pole obilná:

(33) obě zahrady vydaly plody své a nebylo v nich nejmenšího úbytku: dali jsme pak vyvříti ve středu jejím řece.

(34) A muž ten měl všechny tyto plody. I řekl k druhu svému v rozhovoru: „Mám větší tebe jmění a značnější tebe rodinu.“

(35) A vstoupil do zahrady své a prohřešil se proti sobě samému, řka: „Nemyslím, že zajde kdy tato zahrada:

(36) a nemyslím, že hodina dostaví se; a i kdybych navrácen byl k Pánu svému, jistotně lepší této našel bych v záměnu.“

(37) Řekl mu druh jeho v rozhovoru: „Zdaž nevěřiti chceš v toho, jenž stvořil tě z prachu pak z kapky (semene) a pak vytvořil tě v muže?

(38) Však on jest Bůh, Pán můj a nebudu spolčovati s Pánem svým nikoho.

(39) A proč raději, když vstoupíš do zahrady své, neřekneš: Co Bůh chce, (stane se): není moci, vyjma v Bohu? Ač vidíš mne chudším tebe jměním a dětmi,

(40) snad Pán můj dá mi darů lepších tvé zahrady: možná, že pošle na ni rány s nebes a stane se z ní jíl jalový:

(41) neb propadne se voda její a nebudeš s to, nalézti ji.“

(42) A (zničením) obchváceny byly plody jeho: i počal lomiti rukama nad tím, co byl vydal na ni, ana (zničená réva) visela na loubí svém, řka: „Kéž nebyl bych spolčoval s Pánem svým nikoho!“

(43) A neměl čet (vojska), jež pomohly by mu kromě Boha, aniž bylo mu pomoženo.

(44) Tam ochrana jest pouze u Boha, (Boha) pravého: on nejlepším jest odměňovatelem a k nejlepšímu vede konci.

(45) A učiň jim podobenstvím život pozemský: podoben jest vodě, již seslali jsme s nebe i smísily se s ní rostliny zemské: — pak seschnou a rozvanou je větry: neb Bůh nade všemi věcmi moc má.

(46) Jmění a děti jsou zdobou života pozemského, však co stálé jest, dobré skutky, lepším jest u Pána tvého jako odměna i jako naděje.

(47) (Přijde) den, kdy posuneme hory a spatříš zemi rovnou: a shromáždíme lidi všechny, aniž opomeneme jednoho z nich.

(48) I předvedeni budou před Pána tvého v řadách: „Nyní přišli jste k nám tak, jak stvořili jsme vás po prvé: tak jest, ač měli jste za to, že nesplníme slibu vám učiněného.“

(49) A (každému) dána bude kniha (jeho): i spatříš provinilce ustrašené nad tím, co v ní bude, a říkati budou: „Běda nám! Co značí tato kniha? Neopomíná malého ni velkého skutku, aniž by započítán byl.“ A naleznou, co činili, před sebou: a neukřivdí Pán tvůj žádnému.

(50) Když řekli jsme andělům: „Padněte na tváře své před Adamem,“ učinili tak všichni vyjma Iblíse, jenž byl jedním z Džinnů a vzepřel se rozkazu Pána svého. Zdaž vezmete si jej a potomstvo jeho za ochránce kromě mne, ač nepřáteli jsou vám? Špatná to bude pro nepravostné výměna!

(51) Neučinil jsem je svědky stvoření nebes a země, aniž stvoření jich samých: a nevzal jsem si těch, kdož v blud zavádějí, za pomocníky.

(52) (Přijde) den, kdy řekne (Bůh): „Zavolejte ty, jež mnili jste býti společníky mými!“ I vzývati je budou, však nevyslyší jich: postavili jsme pak mezi ně údolí zatracení.

(53) A uvidí provinilci oheň a tušiti budou, že do něho budou uvrženi: však nenaleznou od něho vysvobození.

(54) Učinili jsme pak rozmanitá v tomto Koránu lidem podobenství všeho druhu, však člověk ve většině věcí pře se.

(55) A co zabraňuje lidem, aby věřili, nyní když přišlo jim vedení: a aby prosili za odpuštění Pána svého — leda že snad čekají, aby přišla jim známá sudba starých, aneb aby přišel na ně trest patrný?

(56) Posíláme posly své pouze jako zvěstovatele radostných zvěstí a jako varovatele; však ti, kteří neuvěřili, přou se zbytečně, aby zahladili tím pravdu: a béřou znamení naše, jakož i to, před čímž varováni byli, za žert.

(57) Kdo nepravostnějším jest toho, jenž když zmíněna jsou mu znamení Pána jeho, odvrací se od nich a zapomíná předešlé skutky rukou svých? Clonou zastřeli jsme srdce jejich, aby nechápali Koránu a tíhu vložili jsme do uší jejich: a když volati je budeš k vedení, nebudou následovati jej přece nikdy.

(58) Ale Pán tvůj velký jest v odpouštění, pln milosrdenství: kdyby ztrestati chtěl je za to, co zasloužili si, uspíšil by jim trest: nicméně mají lhůtu slíbenou a nenaleznou jinde než u Boha útulku.

(59) A ona města zahladili jsme, když stala se hříšnými a učinili jsme po zahlazení jejich lhůtu slíbenou.

(60) (Pomni), když řekl Mojžíš sluhovi svému: „Neustanu, dokud nedojdu stoku obou moří: anebo půjdu vpřed po léta.“

(61) A když došli ke stoku obou moří, zapomněli na svoji rybu a ta vskočila do moře střemhlav.

(62) A když přešli (ono místo), řekl Mojžíš sluhovi svému: „Přines nám oběd náš, neb potkala nás z cesty této naší únava.“

(63) Řekl hoch: „Co míníš? Když uchýlili jsme se ke skále, v té chvíli zapomněl jsem na rybu a jedině Satan způsobil, abych zapomněl na ni a nevzpomněl si na ni: a ryba vskočila do moře zázračně.“

(64) Řekl Mojžíš: „To právě jsme hledali.“ I vrátili se zpět oba touž cestou, kterou přišli.

(65) A nalezli služebníka ze služebníků našich, jejž obdařili jsme milosrdenstvím od nás a jejž naučili jsme vědění svému,

(66) i řekl mu Mojžíš: „Zdaž následovati budu tebe, abys naučil mne z toho, čemu's byl naučen, pro (pravé) vedení mé?“

(67) Řekl: „Zajisté nebudeš s to, abys trpělivě vyčkal se mnou:

(68) a jak nalezneš trpělivost v tom, co neobsáhneš pochopením?“

(69) Řekl (Mojžíš): „Shledáš mne, bude-li Bůh chtíti, trpělivým a nebudu neposlušen rozkazů tvých.“

(70) Řekl: „Budeš-li následovati mne, tehdy netaž se mne na nic, dokud já první neučiním o tom zmínku.“

(71) I kráčeli vpřed, až pak vstoupili na loď a on provrtal ji : i řekl (Mojžíš): „Což provrtal jsi ji, abys utopil lidi v ní jedoucí? Zajisté věc učinil's divnou.“

(72) Řekl: „Neřekl jsem ti, že nebudeš s to, abys trpělivě vyčkal se mnou?“

(73) Řekl Mojžíš: „Nekárej mne za to, že zapomněl jsem aniž uvaluj na mne úlohu obtížnou.“

(74) I kráčeli vpřed, až potkali jinocha a on zabil jej. Řekl (Mojžíš): „Zdaž zabil jsi osobu nevinnou zabitím osoby jiné? Zajisté věc učinil's odpornou.“

(75) Řekl: „Neřekl jsem ti, že nebudeš s to, abys trpělivě vyčkal se mnou?“

(76) Řekl Mojžíš: „Otáži-li se tě nač po tomto případě, nenech mne déle zůstati tvým druhem: tentokrát ještě podávám ti omluvu.“

(77) I kráčeli vpřed, až přišli k lidu jistého města: i žádali jej o jídlo, však lidé oni odmítli pohostiti jich. A nalezli v městě zeď, jež jako by chtěla spadnouti a on narovnal ji.

(78) Řekl (Mojžíš): „Kdybys byl chtěl, mohl bys byl za to dostati odměnu.“ Řekl: „Zde dělí se cesta má od cesty tvé: však oznámím ti výklad toho, v čem nebyl's s to, abys trpělivě vyčkal.

(79) Pokud se týče lodi, patřila nuzným pracovníkům na moři a chtěl jsem poškodití ji, nebo od zadu šel na ni král, jenž každou loď bral násilím.

(80) A pokud se týče jinocha, rodičové jeho byli věřícími a obávali jsme se aby neuvalil na ně žal svým zblouděním a nevírou.

(81) A chtěli jsme, aby zaměnil jim jej Pán jejich synem lepším jeho v bezúhonnosti a bližším lásce (synovské)

(82) A pokud se týče zdi, patřila dvěma mládcům osiřelým v městě a pod ní byl poklad patřící jim; a otec jejich byl mužem spravedlivým: i chtěl Pán tvůj, aby oba dospěli mužnosti a vytáhli zpod zdi poklad svůj z milosrdenství Pána tvého. A neučinil jsem toho ze své vlastní vůle. Toto jest výklad toho, v čem nebyl's s to, abys trpělivě vyčkal.“

(83) A budou dotazovati se tě ohledně Dvourožce: „Vyprávěti vám budu děje jeho.“

(84) Upevnili jsme (moc) jeho na zemi a dali jsme mu ke všem věcem cestu:

(85) a on následoval cestu onu,

(86) až dospěl k západu slunce a shledal, že zapadá v prameni horkém:“ a nalezl u něho lid. Řekli jsme: „Ó Dvourožče, jest na tobě, abys buď potrestal je, aneb abys naložil s nimi dobře.“

(87) Řekl: „Pokud se týče nepravostných, ztresceme je: poté navráceni budou k Pánu svému i ztresce je trestem odporným.

(88) Však pokud se týče těch, kdož uvěřili a konali dobré skutky, těm dána bude odměna krásná a rozkazy, jež dáme jim, budou snadné.“

(89) Poté pak následoval cestu jinou,

(90) až dospěl k východu slunce a shledal, že vychází nad lidem, jimž nedali jsme před ním clony.

(91) Tak tomu bylo a zpraveni jsme o všech, kdož byli s ním.

(92) Poté následoval cestu (jinou),

(93) až došel mezi dvě zdi, pod nimiž nalezl lid, jenž stěží mohl pochopiti mluvu.

(94) Řekli: „Ó Dvourožče, zajisté Jádžúdž a Mádžúdž tropí spoušť v zemi: zdaž dáme ti poplatek, abys ty učinil mezi námi a mezi nimi zeď?“

(95) Řekl: „To, nad čím upevnil Pán můj (moc moji) lepším jest pro mne: pročež pomozte mi ze všech sil, i vystavím mezi vámi a nimi přehradu.

(96) Přineste mi kusy železa, dokud nebude vyrovnáno místo mezi oběma boky (hor).“ Pak řekl: „Foukejte, dokud nerozžhavíte je“ — řekl — „a přineste k vylití do něho mosaz roztavenou.“

(97) A nebyli s to, aby slezli zeď, aniž byli s to, aby ji prorazili.“

(98) Řekl: „Totoť jest milosrdenství od Pána mého: a když přijde vyplnění slibu Pána mého, obrátí ji v prach: a slib Pána mého pravdivý jest!“

(99) V den onen ponecháme je ve vlnách narážeti na se navzájem: i zatroubeno bude na roh a shromáždíme je veškeré.

(100) A v den onen představíme peklo před nevěřícími představením:

(101) před ony, jichž zrakové byli zastřeni před varováním mým a již nebyli s to, aby slyšeli.

(102) Zdaž domnívali se ti, kdož neveřili, že mohou služebníky mé vzíti sobě za ochránce mimo mne? Zajisté přichystali jsme peklo pro nevěřící příbytkem.

(103) Rci: „Zdaž povím vám o těch, jichž nejvíce ztraceni byli skutkové?

(104) Jichž snažení poblouzené bylo v životě pozemském a kteří přec domnívají se, že dobře činili?

(105) To jsou ti, kdož neuvěřili ve znamení Pána svého a v setkání s ním: i niveč obráceny jsou skutky jejich a nepřipočteme jim v den zmrtvýchvstání váhy nijaké.

(106) Toto bude odměna jejich: peklo! Za to, že neuvěřili a za žert považovali znamení má a proroky mé.

(107) Však těm, kteří uvěřili a konali dobré skutky, budou zahrady rajské příbytkem.

(108) V nich přebývati budou věčně: a nebudou přáti si za ně výměny.“

(109) Rci: „Kdyby moře bylo inkoustem ke (psaní) slov Pána mého, vyčerpalo by se moře dříve než vyčerpala by se slova Pána mého, i kdybychom ještě jednoho (moře) použili v objemu.“

(110) Rci: „Jáť zajisté jsem jen člověk jako vy; vnuknuto bylo mi, Bůh váš jest jenom Bůh Jediný, kdožkoli teda doufá v setkání s Pánem svým, nechť koná skutky dobré a nechť nespolčuje v uctívání Pána svého nikoho.“