Al-Baqara
Madinan
Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.
(1) Alif, Lám, Mím.
(2) Tato Kniha — o níž
není pochyby — jest vedením pro bohabojné,
(3) již věří ve
věci neviditelné a zachovávají modlitbu a
štědře rozdávají z toho, čímž
jsme je obdařili:
(4) a pro ty, kteří
věří v to, cožkoliv zjeveno bylo tobě a
cožkoliv zjeveno bylo před tebou a pevně doufají v
život posmrtný:
(5) tito zajisté vedeni jsou Pánem
svým a jim zajisté dobře se povede.
(6) Nevěřícím pak
jedno jest, zda napomínáš je, či ne:
neuvěří!
(7) Zapečetil Bůh srdce a
uši jejich a clonou zastřeny jsou zrakové jejich a veliká muka
budou jim trestem.
(8) A jsou někteří mezi
lidem; již dí: „Uvěřili jsme v Boha a v den
poslední“ a přece nejsou věřícími.
(9) Klamati chtějí Boha a ty,
kteří uvěřili, však ve skutečnosti klamou pouze
sebe samy, aniž by o tom věděli.
(10) Choroba jest v srdcích jejich a
rozmnožil Bůh chorobu jejich a bolestný trest
očekává je za to, že lhali.
(11) A řekne-li se jim:
„Nenaplňujte zemi nepravostí,“ řeknou: „Naopak, my ji
napravujeme.“
(12) Však právě oni jsou
to, kteří ji kazí, ale nejsou si toho vědomi.
(13) A řekne-li se jim:
„Uvěřte jakož uvěřili druzí,“
odvětí: „Budeme-liž věřiti jako uvěřili
pošetilci?“ Však právě oni jsou pošetilci, ale
nejsou si toho vědomi.
(14) A potkají-li
věřící, dí: „Uvěřili jsme,“ však
poodejdou-li stranou k zlým duchům svým, řkou:
„Držíme s vámi a z těch druhých si jenom
tropíme žert.“
(15) Bůh si z nich ztropí
žert a ponechá je dlouho bez vodítka blouditi ve svévoli
jejích.
(16) Oni jsou ti, kteří koupili
blud za dobré vedení, však z obchodu toho nepošel jim
užitek a nejsou vedeni stezkou pravou.
(17) Podobají se v
jednání svém tomu. jenž vznítil oheň a když
osvětleno jím bylo vše vůkol - odňal jim Bůh
oheň a ponechal je v temnotách: nemohou viděti!
(18) Hluší, němí a
slepí jsou; proto nemohou se obrátiti.
(19) Nebo podobni jsou těm,
kteří při spatření mraku na obloze,
těžkého temnotami a hromem a bleskem, zacpávají prsty
uši své před duněním hromu ze strachu před
smrtí: ale Bůh ze všech stran obklopuje
nevěřící.
(20) Málem je oslepuje blesk,
však pokud jim svítí, kráčejí v
záři jeho a když opět se zatemní, zastavují
se. Kdyby Bůh chtěl, mohl by zbaviti je sluchu i zraku jejich,
neboť Bůh zajisté jest všemohoucí.
(21) Ó lidé, klaňte se
Pánu svému, jenž stvořil vás i ty, kteří
byli před vámi: bojte se Boha!
(22) Onť stvořil vám zemi
lůžkem a nebesa krytbou; a seslal s nebe vodu a vodou dal
vzrůsti plodům za potravu vám. U vědomí toho
nedávejte tudíž Bohu jemu rovných!
(23) A jste-li v pochybnostech o
zjevení našem služebníku našemu, zkuste
přednésti súru podobnou oněm (v
této Knize) a předvolejte za svědky
své ty, které vedle Boha vzýváte, jste-li pravdomluvnými.
(24) Však nesvedete-li toho — a jisto
jest, že toho nedokážete — tedy bojte se ohně, jehož
potravou jsou lidé a kamení a jenž připraven jest
nevěřícím.
(25) A oznam radostnou novinu těm,
kteří uvěřili a konali dobré skutky, že
přichystány jsou pro ně zahrady, pod nimiž řeky
tekou; a pokaždé když okusí plodů jejich, aby nasytili se,
řeknou: „V pravdě tyto jsou podobny plodům, jež potravou
nám byly dříve,“ ale jen podoba plodů daných jim
bude stejná. Tam manželky budou míti bez poskvrny a
přebývati tam budou věčně.
(26) Bůh zajisté
neostýchá se vybrati pro podobenství své ať
komára, ať předmět vzácnější. Ti,
kdož uvěřili, vědí, že jest to pravda
přicházející od Pána jejich;
nevěřící pak dí: „Co chtěl Bůh
objasniti nám tímto podobenstvím?“ Mnoho jich
zbloudí jím a mnozí přivedeni jím budou na
cestu pravou - ale jen zlí jím zbloudí!
(27) Ti, kteří ruší
smlouvu dříve učiněnou s Bohem a rozdělují
to, co Bůh nařídil, aby bylo spojeno, a
páší nepravost na zemi: ti zajisté špatně
pochodí!
(28) Jak můžete
nevěřiti v Boha, který ve vás mrtvé vdechl život;
jenž opětně vás nechá zemříti a znovu
vám dá obživnouti : pak k němu se navrátíte?
(29) Onť stvořil vše,
což na zemi jest, pro vás: pak zdvihl se k nebesům a v sedmero
nebes je sestavil; onť zajisté jest vševědoucím.
(30) Když Pán tvůj
řekl k andělům: „Aj, učiním sobě
náměstka na zemi,“ odpověděli mu: „Zdaž
postavíš tam někoho, jenž naplňovati bude zemi
nepravostí a prolévati krev, mezitím, co my pějeme hymny
chvály a svatosti tvé?“ I řekl jim: „Vímť zajisté, co
vy nevíte.“
(31) A naučil Adama jménům
všech věcí: pak ukázal je andělům a
řekl: „Nuž zkuste udati mi jména těchto věcí,
jste-li pravdomluvnými!“
(32) I řekli: „Chvála
budiž tobě! Nevímeť zajisté jiného, než čemu
naučil's nás: ty jedině jsi vědoucí,
moudrý.“
(33) Řekl Bůh: „Adame, pověz
jim jména oněch věcí.“ A když učinil tak Adam,
řekl Bůh: „Zdaž neřekl jsem vám, že
známy jsou mi věci skryté nebes i země a známo mi, cožkoliv
veřejně přiznáváte i co tajíte?“
(34) A když řekli jsme
andělům: „Skloňte se úctou před Adamem,“
učinili tak všichni, vyjma Iblíse, jenž se vzepřel a
byl pyšným a stal se nevěřícím.
(35) A řekli jsme: „Adame,
přebývej s manželkou svojí v ráji a pojídejte
v hojnosti z něho, kdekoli se vám zlíbí; však
nepřibližujte se k tomuto stromu, jinak zhřešíte.“
(36) Však Satan způsobil, že
překročili zápověd' tuto a vypuzeni byli z místa,
kde se nalézali. I řekli jsme: „Ven s vámi! Navzájem si
budete nepřáteli: země útulkem vám bude a
zaopatřením dočasným.“
(37) A naučil se Adam od Pána
svého slovům vzývání a Pán popřál
mu sluchu, neboť on rád popřává sluchu a jest
milosrdným.
(38) Řekli jsme: „Ven s vámi
všemi! Až přijde vám vedení ode mne,
kdožkoliv, následovati je bude, tomu netřeba se báti,
aniž rmoutiti se.
(39) Však ti, kdož
neuvěří a lží nazývati budou znamení
naše, za příbytek dostanou oheň, v němž
dlíti budou věčně.“
(40) Synové Israele, připomeňte
si dobrodiní, jež prokázal jsem vám: dodržte
smlouvu učiněnou se mnou a dodržím i já smlouvu
učiněnou s vámi; ctěte mne!
(41) A věřte v to, co zjevil jsem
na potvrzení toho, co již máte psáno: nebuďte
prvními z nevěřících v má znamení
a nekupujte za ně věc malé ceny; mne jedině bojte se!
(42) Neodívejte pravdu
lží a neskrývejte pravdu, když jest vám
známa.
(43) A zachovávejte
správně modlitbu, plaťte zákonnou daň, a klekejte
s těmi, kdož klekají.
(44) Zdaž nakazovati budete
spravedlnost jiným a sami zapomenete se? Přece čtete Knihu:
či nikdy neporozumíte?
(45) Zavolejte trpělivost a modlitbu
ku pomoci své: zajisté velká jest to povinnost, však nikoliv pro
pokorné,
(46) kteří pamatují,
že jednou setkají se tváří v tvář s
Pánem svým a že k němu se navrátí.
(47) Synové Israele, připomeňte
si dobrodiní, jež prokázal jsem vám: pomněte,
že dal jsem vám přednost nade všemi.
(48) A bojte se dne, kdy duše
nevykoupí duši v ničem, kdy nebude přijmuta od ní
přímluva, aniž vzato vyrovnání a nebude jim
poskytnuto pomoci.
(49) A (pomněte
času), kdy vysvobodili jsme vás z
rukou lidu Faraonova, který krutě s vámi nakládal;
zabíjel syny vaše a šetřil dcery vaše: v tom zajisté
byla krutá zkouška od Pána vašeho.
(50) A kdy rozdělili jsme moře
pro vás a utopili lid Faraonův před zraky vašimi.
(51) A kdy činili jsme smlouvu s
Mojžíšem po čtyřicet nocí; tehdy postavili
jste si tele modlou za nepřítomnosti jeho a prohřešili
jste se.
(52) Poté nicméně odpustili jsme
vám, abyste byli vděčnými.
(53) A kdy dali jsme
Mojžíšovi Knihu a Rozlišení, abyste byli
dobře vedeni.
(54) A kdy řekl Mojžíš
k lidu svému: „Lide můj, prohřešil jsi se na sobě samém,
vzav sobě tele modlou. Pros za odpuštění Stvořitele
svého a krví vinníků smyj hřích svůj: tak
nalezneš milost u Stvořitele svého a popřeje sluchu prosbě
tvé, neboť on rád popřává sluchu
kajícím a jest milosrdný.“
(55) A kdy řekli jste:
„Mojžíši, neuvěříme ti dokud
nespatříme Boha v jasné podobě“ a blesk zasáhl
vás, jak jste pohlíželi.
(56) Pak vzkřísili jsme
vás z mrtvých, abyste byli vděčnými.
(57) A dali jsme mračnu vznésti se nad
vámi a seslali jsme vám mannu a křepelky — „Jezte z
dobrých věcí, kterými jsme vás obdařili.“
Neuškodili tedy nám, nýbrž sobě samým.
(58) A kdy řekli jsme: „Vejděte
do tohoto města a jezte z něho v hojnosti dle libosti své, však
vstupujíce do brány padejte na tvář svou řkouce:
‚Odpuštění!‘ i promineme vám hříchy
vaše a rozmnožíme přízeň svou těm,
kteří konají dobro.“
(59) Však zlomyslní
změnili slovo jim udané za jiné a seslali jsme na ně trest s nebe za
zlý skutek jejich.
(60) A kdy Mojžíš
žádal vody k napojení lidu svého i řekli jsme:
„Udeř holí do skály“ a vyvřelo z ní
dvanácte pramenů: a každý kmen věděl ihned,
který z pramenů určen jest mu k pití. „Jezte a pijte z
toho, čímž obdařuje vás Bůh,“ (řekli jsme),
„a nedopouštějte se nepravostí a nevázaností na
zemi.“
(61) A kdy řekli jste:
„Mojžíši, nemůžeme snésti stále stejné
potravy: popros za nás u Pána svého, aby dal vzrůsti
nám cožkoli plodí země v bylinách a
okurkách svých a česneku svém a čočce a cibuli
své.“ I řekl: „Zdaž vyměniti chcete lepší za
horší? Táhněte zpět do Egypta; tamť
naleznete, čeho si žádáte.“ Bídou a nedostatkem
stiženi byli a odvrátil se Bůh ve hněvu od nich,
protože nevěřili ve znamení boží a
nespravedlivě ubíjeli proroky; tak stalo se jim za to, že byli
neposlušnými a vzdornými.
(62) Zajisté ti, kdož
uvěřili a ti, kdož drží se víry
židovské, a křesťané a sabejští - vůbec
všichni, kdož věří v Boha a v den poslední a
činí dobré skutky, naleznou odměnu u Pána svého a jim
netřeba se báti, aniž rmoutiti se.
(63) A když přijali jsme smlouvu
s vámi a pozdvihli horu nad hlavami vašimi, řkouce:
„Přijměte s pevným rozhodnutím vše, což
uložili jsme vám a chovejte v dobré paměti obsah slov
našich, abyste žili v bázni.“
(64) Však poté odvrátili jste
se a kdyby Bůh nebyl býval milostivým k vám a
slitovným, zajisté špatně byste bývali pochodili.
(65) Neboť znám vám byl
osud těch z vás, kteří znesvětili den
sobotní a k nimž jsme řekli: „Buďte opicemi
hnanými.“
(66) A učinili jsme je
příkladnou výstrahou současníkům a
potomkům jejich a napomenutím bohabojným.
(67) A kdy řekl
Mojžíš k lidu svému: „Aj, káže vám
Bůh, abyste obětovali KRÁVU,“ řekli: „Zdaž
tropíš si z nás žert?“ Řekl: „Uchovejž
Bůh, abych patřil k nerozumným.“
(68) Řekli: „Popros za nás u
Pána svého, aby naznačil nám, jaká má
býti.“ Řekl: „Zajisté praví Pán: Kráva ta
nemá býti ani starou, ani jalovicí, nýbrž
věku prostředního mezi těmito. Učiňte
tudíž, což nakázáno jest vám.“
(69) Řekli: „Popros za nás u
Pána svého, jaké má býti barvy.“ Řekl: „Zajisté
praví Pán: Kráva ta má býti barvy jasně
žluté, aby potěšením byla zrakům na ni
patřícím.“
(70) Řekli: „Popros za nás u
Pána svého, aby naznačil nám přesně, jaká
má býti kráva ona, neboť nám zdají se
býti krávy stejnými, a zajisté, zlíbí-li se
Bohu, ukáže nám tu pravou.“
(71) Řekl: „Zajisté praví
Pán: Budiž to kráva neznavená prací
polní a zavodňováním rolí, zdravá, bez
poskvrny.“ Řekli: „Nyní dal jsi nám pravé
označení.“ Obětovali pak krávu, však málem
by tak nebyli učinili.
(72) A když zabili jste muže a
spor vedli mezi sebou proto: a Bůh odhalil, co ukrývali jste.
(73) Neboť řekli jsme:
„Udeřte mrtvolu částí obětované krávy.“ Tak
Bůh křísí mrtvé a ukazuje vám znamení
svá, abyste bohdá pochopili.
(74) Od těch dob ztvrdla srdce
vaše, takže podobna jsou kamení skal: ba tvrdšími
se stala, neboť ze skal mnohých vyvírají řeky,
jiné opět rozpukávají se a vytéká z nich voda, jiné
opět padají bázní boží; a Bůh
zajisté není lhostejným k tomu, co konáte.
(75) Žádáte si, aby k
vůli vám uvěřili Židé? Část jich
poslechla slov božích, však poté, když je byli pochopili,
překroutili. je, dobře jsouce si toho vědomi.
(76) A když potkají
věřící, dí: „Uvěřili jsme,“ však
když jsou stranou mezi sebou, dí: „Zdaž vyprávěti
budete jim, co Bůh zjevil vám, aby použíti toho mohli
za důkaz proti vám před Pánem vaším?
Nechápete-liž úmyslu jejich?“
(77) Což nevědí, že
Bůh ví, co oni tají i co veřejně
prohlašují?
(78) Mezi nimi. jsou lidé prostí,
neznající obsahu Knihy: jedině liché znají
pověsti a plni jsou pouhých domněnek.
(79) A běda těm,
kteří píší Knihu svýma rukama a pak
praví: „Toto přichází od Boha,“ aby získali z
toho nepatrný výtěžek. Běda jim za to, co psaly
ruce jejich a běda jim z toho, co tím vytěžili.
(80) Praví: „Nedotkne se nás
oheň, vyjma po několik dní.“ Rci: „Učinili jste
ohledně toho s Bohem smlouvu, které Bůh neporuší, anebo
vyprávíte o Bohu, co nevíte?“
(81) Naopak ti, jichž užitkem
jsou jen zlé skutky a obklopeni jsou hříchy svými, těm.
údělem bude oheň, v němž přebývati budou
věčně.
(82) A ti, kteří
uvěřili a konali dobré skutky, jim údělem jest ráj
a v něm přebývati budou věčně.
(83) A když přijali jsme smlouvu
synů Israele, řekli jsme: „Vzývejte pouze jednoho Boha a
chovejte se laskavě k rodičům, přátelům,
sirotkům a chudým; a mluvte přívětivě s
lidmi; zachovávejte modlitbu a dávejte povinnou almužnu.“
Poté, až na malý počet, odvrátili jste se a
oddálili.
(84) A když učinili jsme smlouvu
s vámi, abyste neprolévali své vlastní krve a nevypuzovali se
navzájem z obydlí svých, tehdy souhlasili jste s
tím a sobě samým byli svědky.
(85) Nicméně vy jste to byli,
kteří poté vraždili se navzájem a vypudili
část lidu svého z obydlí jejich a přispěli jste
proti nim v zahrnutí jich příkořím a
nepřátelstvím: však přijdou-li k vám jako
zajatci, vykupujete je. A přece zapovězeno vám bylo, abyste je
vyháněli. Či věříte pouze v část
Knihy své a část jí zavrhujete? Jakáž pak bude
odměna těch, kdož tak činí mezi vámi, ne-li
potupa v tomto životě a že v den
zmrtvýchvstání zavrženi budou do muk
nejtěžších, neboť Bůh není
lhostejným k tomu, co konáte.
(86) Ti, kdož koupili život
pozemský za život budoucí, shledají, že nebudou
zlehčena jim muka, aniž bude jim pomoženo.
(87) Dali jsme pak
Mojžíšovi Knihu a poslali jsme po něm jiné proroky: a
dali jsme Ježíšovi, synu Mariinu,. jasné důkazy jeho
poslání a posílili jsme jej Duchem Svatým. A
pokaždé, když přišel k vám prorok se slovy, jež
nebyla vám po chuti zpyšněli jste: některé z proroků
nazývali jste lháři a některé jste pobili.
(88) A řekli:
„Neobřezána'jsou srdce naše.“ Tak jest, a k tomu
ještě zlořečil jim Bůh pro nevíru jejich. Jak
málo jest těch, kdož věří!
(89) A když přišla jim Kniha
od Boha, na potvrzení zjevení, která již měli -
a ač předtím byli prosili o vítězství nad
nevěřícími - nicméně, když přišlo
jim to, o čem byli již zpraveni, neuvěřili v Knihu onu: a
zlořečení Boha padniž na nevěřící!
(90) Za jak bídnou cenu prodali samy
sebe tím, že neuvěřili v to, co seslal Bůh, ze
závisti nad tím, že Bůh dal zjevení své z
milosti tomu ze služebníků svých, jejž vyvolil si!
Tím přivedli na sebe od Boha hněv za hněvem, a
potupný trest přichystán jest pro
nevěřící.
(91) A když řekne se jim:
„Uvěřte v to, co sesláno bylo Bohem,“ dí:
„Věříme v to, co zjeveno bylo nám,“ a
nevěří v to, co zjeveno jim bylo později, ač jest to
pravda seslaná na potvrzení písem jejich. Rci: „Proč
tedy zabili jste proroky boží předešlé, jste-li
věřícími?“
(92) Vždyť přece
přišel k vám Mojžíš s jasnými
důkazy svého posláni: nicméně za zády jeho postavili
jste si tele modlou a zhřešili jste.
(93) A když přijali jsme smlouvu
s vámi a pozdvihli horu nad hlavami vašimi, (řkouce):
„Přidržte se pevně toho, co dáváme vám a
poslouchejte přikázání naše,“ řekli:
„Slyšeli jsme, ale neposlechli jsme.“ Srdce jejich napojena byla
uctíváním telete následkem nevíry jejich.
Rci: „Hanba tomu, k čemu vede vás víra vaše,
skutečně-li věříte!“
(94) Rci: „Máte-li vskutku
zajištěné věčné obýváni u Boha, v
němž nebude jiných mimo vás, tedy žádejte
si smrti, jste-li pravdomluvnými.“
(95) Však nebudou si jí
žádati nikdy, následkem díla rukou svých,
neboť Bůh zná hříšníky.
(96) Věru shledáš je
bažící po životě více než
ostatní lidé, ba více než modloslužebníci;
některý z nich touží kéž žil by tisíc
let: však dlouhým životem nezmůže ujíti
trestu svému, neboť Bůh vidí skutky jejich.
(97) Rci: „Kdo byl by
nepřítelem Gabriela?“ Vždyť on to byl, jenž z
dovolení božího způsobil, aby seslán byl
Korán v srdce tvé, na potvrzení zjevení
předešlých a jakožto dobré vedení a
radostná novina věřícím.
(98) Kdo byl by nepřítelem Boha
a jeho andělů a proroků jeho, a Gabriela a Michaela? Bůh
zajisté nepřítelem jest nevěřících.
(99) Vždyť seslali jsme ti
jasná znamení a pouze nepravostní v ně
neuvěří.
(100) Zdaž pokaždé, když
vejdou ve smlouvu, najde se mezi nimi skupina, jež odmítne ji? Ba
věru, většina jich nevěří!
(101) A když přišel k nim
prorok od Boha, potvrzující písma jejich, odvrhla
část těch, kterým Kniha dána byla, Knihu
boží za záda svá, jakoby jí neznali.
(102) A následovali to, co zlí
duchové vykládají ohledně vlády Šalamounovy:
však Šalamoun nebyl nevěřícím,
nýbrž oni zlí duchové; tito učí lid kouzelnictví
a tomu, co zjeveno bylo dvěma andělům v Babylóně,
Hárútovi a Márútovi. Nicméně tito dva
neučili nikoho svému umění, aniž by mu nebyli řekli:
„My jsme jen pokušením, pročež nestaň se
nevěřícím.“ A od těchto dvou naučili se lidé
jak působiti rozbroj mezi mužem a jeho ženou; však oni
nikomu tím neškodili, vyjma s dovolením Boha. Tak
naučili se lidé tomu, co jim škodilo, nikoli tomu, co jim
prospívalo: a věděli, že kdožkoli:
získá umění to, ztrácí tím
veškerý podíl na životě budoucím.
Bídná věru jest cena, za kterou se prodali: kéž by to
jen byli věděli!
(103) Však kdyby byli uvěřili
a báli se Boha, odměna od Boha byla by bývala jistě
lepší: kéž by jen byli věděli!
(104) Vy, kteříž jste
uvěřili, neříkejte: „Ra'iná“, nýbrž
rcete: „Unzurná“, a poslechněte: neboť
nevěřícím trest bolestný jest
přichystán.
(105) Neradi vidí
nevěřící z těch, jimž dána byla Kniha
a z těch, již klaní se mnoha bohům, aby jakékoliv dobro
sesláno vám bylo od Pána vašeho: však Bůh
zvláště vyznamenává milosrdenstvím
svým toho, který se mu zlíbí, a Bůh zajisté
velkým jest v milosrdenství svém.
(106) Nezrušíme, aniž
dáme vymizeti z paměti tvé veršům, kterých bychom
nenahradili lepšími, aneb stejnocennými: zdaž
nevíš, že Bůh všechno může?
(107) Zdaž nevíš, že
Bohu přináleží království nebes i
země, a že nemáte mimo Boha jiného zástupce aniž
ochránce?
(108) Či snad chcete vyptávati
se proroka svého, jako tázán byl Mojžíš
před tím? Však ten, kdo vyměňuje víru za
nevíru, jistě zbloudil s cesty rovné.
(109) Mnozí z těch, kdož
mají Knihu, ze sobecké závisti své rádi by přivedli
vás zpět k nevíře poté, když jste byli
uvěřili: poté, když jasně vám ukázána
byla pravda: odpusťte jim a míjejte je, dokud Bůh neprojeví
svého rozhodnutí, neboť zajisté Bůh má moc nade
vším.
(110) A zachovávejte modlitbu a
dávejte povinnou almužnu: a cožkoli dobrého
činíte, naleznete u Boha, neboť Bůh vidí skutky
vaše.
(111) Říkají: „Nevejde do
ráje nikdo, vyjma Židů a křesťanů“ - tak si
totiž přejí. Rci: „Podejte mi důkaz svůj, jste-li
pravdomluvnými.“
(112) Naopak: ti, kdož s odevzdaností
obrací tvář svou k Bohu a konají dobro, naleznou
odměnu u Pána svého a jim netřeba se báti, aniž
rmoutiti se.
(113) Židé tvrdí:
„křesťané nemají opory,“ a křesťané tvrdí:
„Židé nemají opory“, ač jedni i druzí čtou Knihu.
Ti pak, kdož ničeho nevědí, mluví podobně.
Však Bůh rozsoudí mezi nimi v den
zmrtvýchvstání ohledně toho, v čem se
rozcházeli.
(114) A kdo
nespravedlivějším jest toho, jenž zabraňuje, aby
prohlašováno bylo jméno boží v svatyních a
jenž pracuje ke zpustošení jejich? Tito zajisté mohou jen s
bázní vstoupiti do nich: hanba jest údělem jejich na
světě tomto a v životě posmrtném velká budou muka
jejich.
(115) Bohu zajisté patří
východ i západ: a kamkoli se obrátíte, stkví
se tvář boží. Bůh věru nesmírný
jest a vševědoucí.
(116) A praví: „Bůh učinil
sobě syna.“ Při slávě jeho, nikoliv! Jedině jemu
samému patří, cožkoliv jest na nebi i na zemi: vše
poslušno jest jej.
(117) On Stvořitelem jest nebes i
země: když rozhodne o něčem, rce: „Staniž se“ a stane
se.
(118) A dí ti, kdož ničeho
nevědí: „Nepromluví-li k nám Bůh, aneb
nepřijde-li nám znamení, (neuvěříme).“ Stejně jako oni mluví, tak mluvili
ti, kdož byli před nimi a srdce jejich jsou si podobna
navzájem. Jasná pak znamení ukázali jsme těm,
kdož mají víru pevnou.
(119) Zajisté poslali jsme tě s
pravdou, jakožto nositele radostné zvěsti a napomínače: a
nebudeš tázán ohledně těch, jichž
údělem bude peklo.
(120) Ani Židé ani křesťané
nebudou souhlasiti s tebou, dokud nebudeš následovati víry
jejich. Rci: „V pravdě jedině; vedení boží jest pravým
vedením.“ A poddáš-li se přání jejich
poté, když přišlo ti vědění, nebude ti Bůh
ani zastáncem, ani pomocníkem.
(121) Ti, kterým jsme dali Knihu a
kteří čtou v ní tak, jak má býti
čtena, věří v ni: a ti, kdož nevěří
v ni, pochodí věru špatně.
(122) Synové Israele, pomněte
dobrodiní, kterými zahrnul jsem vás a pomněte,
že povýšil jsem vás nade všechny ostatní v
světě.
(123) A bojte se dne, kdy duše
nevykoupí druhé v ničem, kdy nebude přijmuto od ní
vyrovnání, aniž prospěje jí přímluva
a kdy nebude jí poskytnuto pomoci.
(124) A když Pán zkoušel
Abrahama slovy a tento vyplnil je, řekl Pán: „Učiním
tě představeným lidstva.“ Řekl: „A jak bude s potomstvem
mým?“ Řekl Bůh: „Smlouva moje nezahrnuje nepravostné.“
(125) Učinili jsme Dům
posvátný bezpečným a pevným
útočištěm lidstvu a řekli jsme: „Přijměte
místo Abrahamovo za místo modlení:“ a nakázali jsme
Abrahamovi a Ismaelovi, aby očistili dům můj pro ty, kdož
obcházeti jej budou v průvodu, pro ty, kdož zdržovati se
v něm budou ve zbožném rozjímání a pro ty, kdož
padati v něm budou na kolena svá a tvář svou.
(126) Tehdy řekl Abraham: „Pane
můj, učiň tuto zemí bezpečnou a poskytni za
výživu plodů těm z lidu jejího, kdož
uvěřili v Boha a v den poslední.“ I řekl Pán: „Těm,
kdož neuvěřili, na krátko jen poskytnu radosti z toho:
pak zapudím je do muk ohně.“ Děsná bude to cesta!
(127) A když Abraham s Ismaelem
zbudovali základy domu, řekli: „Pane náš, přijmi
jej od nás: tyť zajisté jsi slyšící a
vědoucí.
(128) Pane náš, učiň,
abychom odevzdáni byli do vůle tvé a učiň aby potomstvo
naše odevzdáno bylo do vůle tvé: a nauč nás
posvátným obřadům našim, a popřej sluchu
pokání našemu, neboť ty zajisté rád
popřáváš sluchu těm, kteří
činí pokání, a jsi milosrdný.
(129) Pane náš, dej
vzejíti proroku z jejich středu, aby předčítal jim
znamení tvá a učil je Knize a moudrosti a
očišťoval je: ty zajisté mocný jsi a moudrý.“
(130) A kdo bude míti odpor k
víře Abrahamově, vyjma toho, jenž pošetilostí
naplněn jest? Zajisté vyvolili jsme si jej v tomto světě a ve
světě příštím bude mezi spravedlivými.
(131) Když Pán jeho řekl
mu: „Odevzdej se do vůle mé,“ řekl. „Odevzdal jsem se do vůle
Pána světů.“
(132) A víru tu odkázal
Abraham dětem svým a taktéž Jakub, řka: „Synové moji,
zajisté Bůh vyvolil pro vás víru a proto neumírejte
jinak, než odevzdáni do vůle boží.“
(133) Byli jste svědky toho, když
Jakub blízek byl smrti a
(134) Pokolení ono zašlo: jemu
připadne odměna za činy jeho a vám za činy
vaše: vy nebudete tázáni na to, co činili oni.
(135) Říkají vám:
„Buďte Židy, anebo. křesťany a tak vedeni budete stezkou
pravou.“ Rci: „Nikoliv, jsme při víře Abrahamově,
jenž byl pravé víry (haníf) a nesloužil mnoha bohům.“
(136) Rcete: „Uvěřili jsme v Boha
a v to co nám seslal a v to, co sesláno bylo Abrahamovi a
Ismaelovi a Isákovi a Jakubovi a kmenům: a v to, co dáno
bylo Mojžíšovi a Ježíšovi a v to, co
dáno bylo prorokům Pánem jejich: nečiníme
nijakého rozdílu mezi nimi a jsme odevzdáni do vůle
Páně.“
(137) A uvěří-li v
totéž, co vy, pak nalézati se budou na cestě pravé; však
odvrátí-li se od vás, budou v roztržce s vámi:
nicméně dostačí ti oproti nim Bůh, neb on zajisté jest
slyšící, vševědoucí.
(138) Totoť jest křest
boží a kdo lépe může křtíti než
Bůh? A jemu sloužíme.
(139) Rci: „Zdaž hádati se
chcete s námi ohledně Boha, jenž stejně jest Pánem
naším jako vaším? My jednáme, jak my
jednáme, a vy jednáte, jak vy jednáte: my zajisté jsme
Bohu upřímně oddáni.“
(140) Řeknete snad, že Abraham,
Ismael Isák a Jakub a kmeny (israelské) byli Židy anebo křesťany? Rci:
„Kdo ví to lépe, vy anebo Bůh? A kdo prohřešuje se
více než ten, jenž zatajuje svědectví dané Bohem?
Bůh zajisté není lhostejným k tomu, co konáte.“
(141) Pokolení ono zašlo: jemu
připadne odměna za činy jeho a vám za činy
vaše: vy nebudete tázáni na to, co činili oni.
(142) Řeknou pošetilci mezi lidem:
„Co odvrátilo je od jejich qibly; které se přidržovali?“ Rci:
„Bohu náleží východ i západ: onť vede,
koho chce, ke stezce přímé.“
(143) A tak učinili jsme vás
národem středu, abyste byli svědky vůči lidem a aby
prorok váš byl svědkem vůči vám. A
určili jsme dřívější qiblu jen proto, abychom
rozeznali ty, kteří následovati budou proroka od těch,
kdož obrátí se k němu zády: byť bylo to
velkou nesnází, není jí to pro ty, kdož vedeni
jsou Bohem: a Bůh nezanechá bez užitku víru vaši,
neboť Bůh dobrotivý jest vůči lidem a
slitovný.
(144) Viděli jsme obracení tváře
tvé všemi směry nebeskými, ale v budoucnu chceme, abys obracel
se ke qible, v níž nalezneš zalíbení: obracej
tudíž tvář svou směrem modlitebnice posvátné;
a kdekolivěk budete se nalézati, obracejte tváře své
směrem jejím. Ti, kdož obdrželi Knihu, vědí
zajisté, že jest pravdou, přicházející od
Pána jejich: a Bůh zajisté není lhostejným k tomu, co
konají.
(145) I kdybys předvedl těm,
kteří obdrželi Knihu, všemožné zázraky,
nebudou následovati tvojí qibly: aniž ty následovati
budeš jejich qibly. Mezi nimi samými pak jedni
následují qibly druhých. A poddal-li by ses
přání jejich poté, když přišlo ti
vědění, tehdy i ty staneš se nepravostným.
(146) Ti, kteří obdrželi
Knihu, znají ji stejně dobře jako znají syny své,
však část jich skrývá pravdu vědomě.
(147) Pravda přichází od
Pána tvého: nebudiž tedy jedním z
pochybovačných.
(148) Každý má
končinu na nebesích, ke které obrací se při
modlitbě: přidržujte se konání dobra,
kdekolivěk jste a Bůh svede vás všechny jednoho dne,
neboť Bůh jest všemohoucí.
(149) A zkadkoliv vyjdeš, obrať
tvář svou směrem k modlitebnici posvátné: totoť
zajisté jest pravda, přicházející od Pána
tvého a Bůh není lhostejným k tomu, co činíte.
(150) A zkadkoliv vyjdeš, obrať
tvář svou směrem k modlitebnici posvátné: a
kdekolivěk budete, obracejte tváře své směrem k
ní, aby lidé nemohli vám ničeho. vytknouti. Pokud se
týče nepravostných mezi nimi, těch nebojte se:
však bojte se mne, abych dovršil dobrodiní svá nad
vámi a abyste vedeni byli cestou pravou.
(151) Jakož poslali jsme vám
proroka ze středu vašeho, aby četl vám znamení
naše, očišťoval vás, učil vás Knize a
moudrosti a učil vás tomu, co jste nevěděli.
(152) Tedy buďte pamětlivi mne a
budu pamětliv vás a čiňte mi
díkůvzdání a nebuďte
nevěřícími.
(153) Vy, kteří jste
uvěřili, zavolejte trpělivost a modlitbu ku pomoci své,
neboť Bůh zajisté pomáhá trpělivým.
(154) Nenazývejte ty, kdož ubiti
byli na stezce Páně, mrtvými: naopak, nazývejte je
živými! Však vy toho nechápete.
(155) Zkoušeti vás budeme
poněkud strachem a hladem a ztrátou majetku a životů a
plodů zemských: však radostnou hlásiž novinu
trpělivým,
(156) kteří když
postiženi jsou neštěstím, dí: „V pravdě
patříme Bohu a k němu se navrátíme.“
(157) Nad těmito
požehnání. jest Páně a milosrdenství jeho
a tito zajisté vedeni jsou cestou pravou.
(158) V pravdě, Safá a Marwa
jsou vyvolenými místy Boha: a kdožkoli putuje k Domu
posvátnému a navštěvuje místa svatá,
nezhřeší když obejde je obě dokola: a kdo z vlastního
popudu koná dobro, (bude
odměněn): neboť Bůh
zajisté jest vděčným, vševědoucím.
(159) Ti, kteří zatajují,
ať jest to cokoliv, z jasných důkazů a dobrého
vedení, námi seslaných poté, když jasně jsme je
byli označili lidem v Knize; těm zlořečiti bude Bůh a
zlořečiti jim budou zlořečící.
(160) Vyjma těch, kteří
kajícně obrátí se ke mně a polepší
se a poučují druhé: těm popřeji sluchu, neboť
rád popřávám sluchu kajícím a jsem
milosrdný.
(161) Ti pak, kdož neuvěřili
a zemřeli v nevíře své, nad těmi
zlořečení jest Boha i andělů a lidí
všechněch.
(162) Zahrnuti jím budou na věky
a nebude ulehčeno trápení jejich a Bůh nikdy na ně
nepohlédne.
(163) Bůh váš jest
jediný Bůh: není Boha mimo něho, milosrdného,
slitovného.
(164) Zajisté ve stvoření nebes
a země a ve střídání noci se dnem a v
korábech přeplouvajících moře s tím,
což užitečno jest lidem: a ve vodách, jež
sesílá Bůh s nebe a jimiž obživuje zmrtvělou
zemi; a po ní pak rozptyluje živočichy všeho druhu: a v
přeměně větrů a v oblacích určených
ke službě mezi nebem a zemí: v tomť jistá jsou
znamení těm, kdož dovedou porozuměti.
(165) Jsou pak mezi lidmi
někteří, kdož staví si vedle Boha jemu rovné a
milují je stejnou láskou jako Boha: však ti, kdož
uvěřili, milují Boha nade všecko. Ale uvidí
nepravostní, až shlédnou trest svůj, že
veškerá moc jest pouze u Boha a že Bůh věru
přísným jest v trestání.
(166) A když odděleni budou
vůdci od stoupenců svých poté, když shlédnou trest, a
přetnuta budou veškerá pojítka mezi nimi,
(167) řeknou stoupenci jejich:
„Kéž vrátiti bychom se mohli (na
zemi): tu oddělili bychom se od nich,
jako oni nyní oddělili se od nás.“ Takovým
způsobem ukáže jim Bůh skutky jejich a marnost jejich:
nikdy nevyjdou z ohně (věčného).
(168) Ó lidé! Požívejte
ze všeho, což dobrého jest a dovoleného na zemi a nenásledujte
šlépějí Satana, neboť on jest zjevným
nepřítelem vaším.
(169) On podněcuje vás pouze ke
zlu a špatnostem a k tomu, abyste říkali o Bohu to, co
nevíte.
(170) A když řekne se jim:
„Následujte to, co Bůh zjevil,“ řeknou: „Nikoliv,
následujeme to, nač zvykli jsme si od otců svých,
ač otcové jejich ničemu nerozuměli, aniž vedeni byli cestou
pravou.“
(171) Nevěřící
podobají se tomu; jenž volá na tvora, který
slyší jen když se naň křičí a
hlasitě volá: hluší, němi, a slepí jsou a
neporozumí.
(172) Vy; kteří jste
uvěřili, pojídejte z dobrých věcí,
kterých jsme vám poskytli potravou a děkujte Bohu, jste-li
jeho služebníky.
(173) Jedině zapovězeno jest
vám pojídati mršiny a krve a masa vepřového a
všeho, nad čímž voláno bylo jiné jméno než
boží. Však kdo donucen byl by k tomu potřebou, nikoli
zvůlí a neposlušností, nebude vinen: neboť
Bůh velkým jest v odpouštění, slitovným.
(174) Ti, kdož zatajují
něco z toho, co Bůh zjevil v Knize, a vyměňují to za
věc ceny nepatrné, pouze ohněm krmí břicha svá a
nepromluví na ně Bůh v den zmrtvýchvstání
a neočistí je, a trest bolestný jest pro ně
připraven.
(175) Tito jsou to, kteří
koupili zbloudění za dobré vedení a trest za
odpuštění: jak dlouho vytrvati jim bude v ohni!
(176) Tak stane se jim proto, že
Bůh seslal Knihu pravdivou a ti, kdož rozcházejí se v
tomto mínění o Knize boží, daleko odtrhli se od
pravdy.
(177) Není zbožnosti v tom,
když obracíte tváře své směrem k východu
anebo k západu: však ten jest zbožným, kdo
uvěřil v Boha a v den poslední,,a v anděly, a v Knihu, a
v proroky: a ten, kdo z lásky k Bohu dává z majetku svého
příbuzným a sirotkům a chudým a
poutníkům a prosícím a na výkupné
zajatců: a ten, kdo zachovává modlitbu a dává
povinnou almužnu: a ti, kdož dodržují smlouvu svou,
když v ni byli vešli, a kdož trpěliví jsou v
protivenství a v nesnázích a v dobách zlých.
Tito jsou spravedlivými a tito jsou, kdož se bojí Boha.
(178) Vy, kteří jste
uvěřili! Předepsán jest vám zákon odvety za
vraždu: muž svobodný za muže svobodného, otrok za otroka,
žena za ženu. S tím, jemuž sleveno bylo něco s
trestu bratrem jeho, má býti zacházeno laskavě: on
pak odplatiti má se štědře. Totoť jest
polehčením od Pána vašeho a milosrdenstvím:
však toho, jenž poté dopustí se odvety, trest bolestný
očekává.
(179) V tomto zákoně odvety jest
ochrana života vašeho pro vás, kdož rozumní jste.
Tak snad báti budete se Boha.
(180) Předepsáno jest
vám, aby kdožkoli, jenž blízek jest smrti a
zanechává majetek, učinil štědrý odkaz
svým rodičům a příbuzným: totoť
povinností jest pro bohabojné.
(181) Však ten, kdo mění
poslední vůli poté, když byl vyslechl ji od
umírajícího, dopouští se tím
nespravedlnosti, jež spadá na ty, kteří ji
změnili: Bůh zajisté vše slyší a ví.
(182) A ten, kdož obávaje se,
že odkazující buď zmýlil se, nebo byl
nespravedlivým, učiní vyrovnání mezi
dědici, nebude míti viny: Bůh zajisté velkým jest v
odpouštění a slitovným.
(183) Vy, kteří jste
uvěřili! Předepsán jest vám půst, jakož
předepsán byl předkům vašim, abyste báli se
Boha.
(184) Jen po určitý počet
dní. A bude-li kdo z vás nemocen, nebo na cestě, bude
postiti se stejný počet dní později: a kdo
může snésti půst, (však
nedodrží jej), ten za
pokání dejž najísti chudému. A kdo z vlastního
popudu koná dílo dobré, k dobru bude mu
počítáno: a budete-li se postiti, bude to k dobru
vašemu, uvědomíte-li si to.
(185) V měsíci Ramadánu,
v němž seslán byl Korán, aby dobrým
vedením byl lidem, vysvětlením tohoto vedení a
rozlišením, jakmile jeden každý z vás se octne v
tomto měsíci, postiž se v něm. Kdož by byl nemocen
neb na cestě, postiž se stejný počet dní
později. Bůh chce, aby vám to bylo snadným, nikoli
obtížným, a chce, abyste jen dovršili
předepsaný počet dní a chválili Boha za
vedení jeho a byli mu vděčnými.
(186) A když tázati se tě
budou služebníci moji na mne, budu jim blízek:
vyslyším volání vzývajícího mne,
bude-li volati ke mně: však nechť poslouchají mne a
věří ve mne, aby šli správnou cestou.
(187) Dovoleno jest vám, abyste
přiblížili se v noci postní k ženám
svým: ony jsou oděvem vaším a vy oděvem jejich.
Bůh věděl dobře, že prohřešujete se v tom
proti sobě samým, pročež popřává
sluchu pokání vašemu a odpouští vám.
Pročež vejděte k nim plni žádosti po tom, co
Bůh uložil vám, abyste činili: jezte pak a pijte dokud
nebudete moci rozeznati bílou nit od černé v ranní
zoře. Od oné chvíle zachovávejte přísně
půst až do noci a nevcházejte k ženám svým:
raději pobývejte v modlitebnici ve zbožném
rozjímání. Tyto jsou meze určené Bohem:
pročež nepřibližujte se k nim. Takovým způsobem
ukazuje Bůh jasně znamení svá lidem, aby báli se
jej.
(188) Nemrhejte jměním
svým mezi sebou za věci liché, aniž dávejte z nich
soudcům, abyste promrhati mohli část jmění
druhých nespravedlivě, jsouce si toho vědomi.
(189) Budou dotazovati se tě na
období nového měsíce. Rci: ,,Tato jsou určena
jakožto měřítka času prospěšná
lidem a pro stanovení poutí do Mekky. Neníť pak
zbožnosti v tom, že vracíte se do domů svých ze
zadu, však zbožnost spočívá v bázni
boží. Pročež vcházejte předními
dveřmi do domů svých a bojte se Boha, aby se vám
dobře vedlo.
(190) A bojujte na stezce Páně
proti těm, kteří bojují proti vám: však
nečiňte jim bezpráví (útočíce
na ně předem), neboť Bůh
nemiluje těch, kdož tak činí.
(191) A zabte je kdekoliv je najdete a
vypuďte je zkadkoliv oni vypudili vás, neboť
pokušení modloslužby horší jest
vraždění: však nebojujte s nimi u mešity
posvátné leda tehdy, kdyby vás v ní napadli. Napadnou-li
vás, tedy zabte je: taková jest odměna
nevěřících.
(192) Však přestanou-li, pak
věru Bůh velkým jest v odpouštění,
slitovným.
(193) A bojujte proti nim, dokud
nepřestane pokušení modloslužby a nepřevládne
náboženství (jediného); Boha: však přestanou-li, konec
budiž nepřátelství, vyjma oproti nepravostným.
(194) Měsíc
posvátný a místa posvátná jsou pod ochranou
zákona odvety. A kdožkoli nepřátelsky napadne
vás, napadněte i vy jej stejně nepřátelsky: a
bojte se Boha a věztež, že Bůh jest s bohabojnými.
(195) Dávejte štědře
pro účel boží a nevrhejte se vlastníma rukama ve
zkázu. Čiňte dobro, neboť Bůh miluje ty, kdož
dobro konají.
(196) Konejte pouť a
návštěvu (svatyně
boží) z lásky k Bohu: a
bylo-li vám v tom zabráněno obklíčením,
pošlete nějaký dar, který nejsnáze projde. A
neholte hlav svých. dokud dar váš nedošel místa
určení svého. Kdož by pak byl z vás nemocen, nebo
měl bolest v hlavě, nahradiž tuto povinnost postem, neb
almužnou, neb darem. A když jste bezpečni, ten, kdo
spokojí se s návštěvou a ponechá pouť na
pozdější dobu, obětujž dar, který
shledá nejpříležitějším. Komu to
nebude možno, nechť postí se po tři dny během pouti
a sedm dní po návratu vašem: tedy celkem deset dní.
Toto uloženo jest tomu, jehož rodina nebyla přítomna v
mešitě posvátné. Bojte se Boha a věztež, že
Bůh věru přísným jest v trestání.
(197) Pouť konána budiž v
měsících vám známých. Kdožkoli
vezme na se pouť do Mekky v těchto měsících,
zdržujž se ženy, přestoupení příkazu a
hádek po dobu pouti: cožkoliv dobrého pak učiníte, bude
známo Bohu. A zaopatřte se na cestu: však
nejlepším zaopatřením jest bázeň
boží. Pročež. bojte se mne vy, kdož jste
rozumní.
(198) Není
prohřešením, žádáte-li si milosti od
Pána svého: a když sestupovati budete v průvodu od
`Arafátu, rozpomeňte se na Boha poblíže místa
posvátného: připomeňte si, jak uvedl na stezku pravou
vás, kteříž před tím byli jste mezi
bloudícími.
(199) Pak postupujte rychle v průvodu,
kudy jdou druzí, a proste Boha za odpuštění, neboť
Bůh velkým jest v odpouštění, slitovným.
(200) Když pak skončili jste
obřady své posvátné, vzpomeňte Boha jakož
vzpomínáte otců svých, ba ještě
mocněji. Jsou mezi lidem někteří, již dí:
„Pane náš, dej nám (podíl
náš) v tomto světě:“
tito věru nebudou míti podílu ve světě
budoucím.
(201) A jsou mezi nimi
někteří, již dí: „Pane náš; dej
nám dobrý úděl na světě tomto i ve
světě budoucím a ochraň nás před
trápením ohně věčného.“
(202) Tito zajisté obdrží
takový úděl , jakého si zasloužili, neboť Bůh
věru rychlým jest v účtování.
(203) Pomněte Boha během
určeného počtu dní: a přispíší-li si
kdo o dva dny, nebo opozdí-li se o dva dny, nebude mu to
počítáno za vinu, bojí-li se Boha. Tedy bojte se Boha
a věztež, že u něho budete shromážděni.
(204) Jest mezi lidem jeden, který
souhlasí s tvojí řečí ohledně života
pozemského a volá Boha za svědka toho, co jest v srdci jeho:
však jest tvým nejhorším odpůrcem.
(205) A sotva, že obrátí
se k tobě zády, jde od jednoho konce země ke druhému, aby
plnil ji rozbrojem a ničil role i stáda: Bůh pak zajisté
nemiluje rozbrojů.
(206) A řekne-li se mu: „Boj se Boha,“
zmocní se jej hříšná pýcha: však on
s dostatek pocítí peklo a špatné to bude lůžko!
(207) Jest opět jiný mezi lidem,
jenž prodá i sebe sama z touhy, aby zalíbil se Bohu: a
Bůh zajisté milostivým jest vůči
služebníkům svým.
(208) Vy, kteří jste
uvěřili, vejděte všichni plně do pravé víry a
nenásledujte stop Satana, neboť on jest zjevným
nepřítelem vaším.
(209) Však dopustíte-li se
poklesku poté, když zjevena vám byla jasná znamení,
vězte; že Bůh jest mocný a moudrý.
(210) Zdaž jiného co mohou
očekávati, než že přijde na ně Bůh v
temnotách mračen a andělé a naplněn bude rozsudek?
Neboť k Bohu navracejí se všechny věci.
(211) Taž se synů Israele, kolik
jasných znamení jsme jim dali? Však pozmění-li
kdo milost boží poté, když dána mu byla, sezná,
že Bůh věru přísným jest v
trestání.
(212) Nevěřícím
líbí se tento život pozemský a
vysmívají se těm, kteří uvěřili: ti,
kdož bojí se Boha, budou povýšeni nad ně v den
zmrtvýchvstání, neboť Bůh obdaruje ty, které
chce, beze všeho počtu.
(213) Lidstvo bylo jedním
národem: a poslal Bůh proroky, jako posly radostných
zvěstí a varovatele a seslal s nimi Knihu plnou pravdy, aby
rozsuzovala mezi lidmi ohledně toho, v čemž se rozcházeli:
však nikdo neměl odlišného mínění vyjma
těch, jimž dána byla Kniha, i poté, když dány byly
jim jasné důkazy, a to jen ze vzájemné žárlivosti. A
přivedl Bůh ty, kteří uvěřili, ku pravdě o
tom, v čem z dovolení jeho se rozcházeli: a Bůh vede,
koho chce, ke stezce přímé.
(214) Zdaž domníváte se,
že vejdete v ráj, aniž byste byli zakusili toho, co zakusili
ti, kteří zašli před vámi? Dotkly se jich
nesnáze a protivenství a tak zmítáni jimi byli,
že konečně řekl prorok a ti, kteří
uvěřili s ním: „Kdy přijde nám pomoc
boží?“ - Což není pomoc boží blízka?
(215) Budou dotazovati se tě
ohledně rozdávání almužny. Rci: „Cožkoliv
dobrého rozdáno vámi bude, nechť připadne
rodičům, příbuzným, sirotkům a chudým
a pocestným: a zajisté Bůh ví o každém dobru, které
vykonáte.“
(216) Předepsáno jest vám
válčení, avšak vy cítíte k němu
odpor: možná, že cítíte odpor k
něčemu, co jest vám ve prospěch, a možná, že
máte rádi něco, co jest vám ke škodě. A
Bůh ví to, však vy toho nevíte.
(217) Dotazovati se tě budou
ohledně válčení v měsíci posvátném.
Rci: „Válčení v něm jest velkým
hříchem: však odpuzování od stezky
Páně, nevíra v Boha a v modlitebnici posvátnou,
vyhánění z ní lidu v ní dlícího,
větším jest u Boha hříchem, a pokušení
modloslužby horším jest vraždění.
Nevěřící neustanou ve válčení proti
vám, dokud neodvrátí vás od víry
vaší, bude-li jim to možno: a kdožkoli z vás
odvrátí se od víry své a zemře jako nevěrec,
těch konání marná budou v životě tomto i
budoucím: údělem těchto bude oheň, v
němž přebývati budou věčně.
(218) Však ti, kdo uvěřili a
opustili vlast svou a bojují na stezce boží, mohou doufati v
milosrdenství boží: a Bůh zajisté velkým jest v
odpouštění, slitovným.“
(219) Dotazovati se tě budou
ohledně vína a hry hazardní. Rci: „V těchto obou (věcech)
jest zlo i užitek lidstvu zároveň: však zlo z nich
pochodící větším jest užitku.“ A
tázati se tě budou ohledně toho, co mají
rozdávati jako almužnu. Rci: „Přebytek.“ Takovým
způsobem objasňuje vám Bůh znamení svá,
abyste přemýšleli,
(220) o tomto světě a o
budoucím. Budou dotazovati se tě ohledně sirotků. Rci:
„Spravedlivé zacházení s nimi jest dobrým skutkem: a
máte-li co činiti s nimi, jednejte s nimi, jako s bratry. Bůh
dobře rozpoznává toho, jenž zle jedná od toho,
jenž spravedlivě jedná: a kdyby Bůh chtěl, mohl by
uvésti vás v nesnáz: neboť zajisté Bůh jest
mocným a moudrým.“
(221) A nežeňte se a
modloslužebnicemi, dokud neuvěřily: otrokyně
věřící jest lepší modloslužebnice, i
když tato se vám více líbí. A nedávejte
dcer svých za manželky modloslužebníkům, dokud
neuvěřili: neboť otrok věřící
lepší jest modloslužebníka, i kdyby tento více
se vám líbil. Oni zvou vás do ohně věčného:
však Bůh zve vás do ráje a k odpuštění
z vůle své a jasně označuje znamení svá lidu, aby
jich byli pamětlivi.
(222) A dotazovati se tě budou na
menstruace žen. Rci: „Tyto jsou poruchou.“ Protož vzdalujte se
žen svých po ono období a nepřibližujte se k nim,
dokud nejsou očištěny. Když pak jsou
očištěny, vcházejte k nim z oné strany, ze které
nakázal vám Bůh. Bůh zajisté miluje
kající a miluje ty, kdož snaží se býti
čistými.
(223) Ženy vaše jsou polem
vaším: tudíž vcházejte na pole své zkadkoli se
vám zlíbí, však před tím učiňte
něco ve prospěch duší svých: a bojte se Boha a
vězte, že setkáte se s ním. Zvěstuj radostnou tuto
novinu věřícím.
(224) A neberte Boha za svědka
přísahy své, že budete ctnostnými, že báti
budete se Boha a že šířiti budete dobrou shodu mezi
lidmi: neboť Bůh zajisté vše slyší a ví.
(225) Bůh nebude trestati vás za
pochybení v přísaze vaší, ale trestati
vás bude za to, co zasloužila si srdce vaše. Bůh zajisté
velkým jest v odpouštění, slitovným.
(226) Těm, kdož vzdáliti se
chtějí žen svých, určena jest lhůta
čtyř měsíců: a když změní
úmysl svůj, Bůh zajisté velkým jest v odpouštění,
slitovným.
(227) Však rozhodli-li se zapuditi
svoji ženu, Bůh zajisté vše slyší a ví.
(228) A zapuzené ženy nechť
pozorují samy sebe po tři svá
měsíční období: neníť dovoleno jim,
aby skrývaly to, co Bůh stvořil v lůnech jejich,
věří-li v Boha a v den poslední. A jest
spravedlivějším, když manželé jejich vezmou je v
tomto stavu k sobě zpět, jsou-li svolni činiti, což
spravedlivo jest. A ony pak mají se chovati k manželům
svým stejně, jak oni zachovali se k nim, spravedlivě:
však mužové jsou o stupeň výše nad ženami.
Bůh zajisté jest mocným a moudrým.
(229) Zapuzení může
státi se dvakráte: podržíte-li si ženu svou,
chovejte se k ní spravedlivě; vypovíte-li ji, tedy
učiňte tak laskavě. A není dovoleno vám, abyste si
podrželi něco z toho, co darovali jste jim, leda že báli
byste se oba, že nebude vám lze dodržeti mezí
určených Bohem. Však obáváte-li se, že
nebude vám oběma lze dodržeti mezí určených
Bohem, nepojde žádnému z obou manželů viny z toho, co
žena by dala za sebe výkupným. Tyto jsou meze zákona
daného Bohem; pročež nepřestuptež jich, neboť
kdožkoli přestoupí meze zákonů daných
Bohem, jest nepravostným.
(230) Zapudil-li by pak muž ženu
svou po třetí, není dovoleno mu vzíti ji zpět,
dokud nebyla se provdala za jiného muže: a když tento ji byl od sebe
vypověděl, nepojde žádnému z obou viny z toho, když
vrátí se k sobě, domnívají-li se, že
budou s to dodržeti meze zákona božího. Tyto jsou meze
zákona božího a Bůh jasně označuje je
těm, kdož dovedou chápati.
(231) Když zapudili jste ženu a
přišel čas, kdy má odejíti od vás, buď
podržte ji velkomyslně, aneb propusťte ji velkomyslně:
však nezadržujte ji násilím, abyste jí
učinili příkoří. Učinil-li by kdo tak,
činí násilí sobě samému. Nepovažujte
znamení boží za žert, ale pamětlivi buďte
dobrodiní, jež Bůh prokázal vám, a Knihy a
moudrosti, jež seslal vám, aby vás jimi varoval. A bojte se
Boha a vězte, že Bůh o všem ví.
(232) Když zapudili jste ženu a
přišel čas, kdy má odejíti od vás,
nezabraňujte jim, aby provdaly se za své muže, dohodli-li se mezi
sebou správně. Tímto napomenut budiž kdožkoli z
vás věří v Boha a i- den poslední: takto jednati
jest nejctnostnějším a
nejpřístojnějším pro vás. Bůh
ví, však vy nevíte.
(233) Matky rozvedené kojiti budou
dítky své plné dva roky, přeje-li si otec, aby dovršeno bylo
kojení. Otci pak dítka přístojí starati se o potravu
a oděv matky způsobem spravedlivým. Nikdo nechť
není přetížen nad síly své: matka nechť
není zkrácena pro dítko své, aniž otec zkrácen
pro dítko své. A stejné závazky připadnou otcovu
dědici. Však shodnou-li se oba rodičové po vzájemném
souhlasu a poradě na odstavení dítka, nebude jim to
počítáno za vinu: a shodnete-li se vzíti pro
dítko kojnou. nebude vám to rovněž
počítáno za vinu, zaplatíte-li kojné, co jste
jí slíbili, spravedlivě. A bojte se Boha a vězte,
že Bůh vidí všechny skutky vaše.
(234) Zanechají-li ti, kdož
zemrou z vás, ženy, tyto nechť pozorují stav svůj
po čtyři měsíce a deset dní. A potom, když
vypršela tato lhůta jejich, nebudete míti viny za to,
jakým způsobem naloží samy s sebou počestně.
Bůh zajisté zpraven jest o tom, co konáte.
(235) A nebudete míti viny,
učiníte-li nabídnutí k sňatku oněm
ženám aneb budete-li chovati. v nitru svém podobný
úmysl. Bůh ví, že na ně budete mysliti, však
nečiňte jim slibu v tajnosti a mluvte s nimi pouze
počestně. A nevcházejte ve svazek manželský dokud
nevypršela předepsaná lhůta: a vězte, že Bohu
známo jest vše. co jest v nitru vašem; mějte se na pozoru
před ním a vězte, že Bůh jest velkým v
odpouštění a laskavým.
(236) Nebudete míti viny;
zapudíte-li ženy, jichž jste se nebyli dotkli, aniž byli
určili jim věno. Zaopatřte je vším
potřebným: bohatý dle prostředků svých a
chudý dle prostředků svých, spravedlivě, jakž
závazno jest pro ty, kdož činí právě.
(237) Zapudíte-li ženy
dříve než jste se byli jich dotkli, však kterým
jste již byli určili věno, bude patřiti jim polovina z
určeného věna, nezřeknou-li se jí ony, aneb
nezřekne-li se jí ten, v jehož rukou
spočívá dotyčný svazek manželský.
Zřeknou-li se jí, bude to bližší bohabojnosti. A
nezapomeňte jednati velkomyslně ve svých
vzájemných stycích, neboť Bůh zajisté dobře
vidí skutky vaše.
(238) Zachovávejte bedlivě
modlitby a modlitbu prostřední a povstávejte k
modlitbě, prodchnouti oddaností k Bohu.
(239) A obáváte-li se
nějakého nebezpečí, tedy modlete se v chůzi, neb na koni:
však jste-li v bezpečí, pomněte ve
vzývání svém Boha za to, že naučil vás
tomu, co jste nevěděli.
(240) Ti z vás, kdož zemrou, a
zanechají po sobě ženy, odkáží jim
zaopatření na dobu jednoho roku, bez přinucení opustiti
jejich dům. Však opustí-li jej samy, nebude vám viny za
způsob, jakým rozhodnou o sobě samých
počestně. A Bůh mocný jest a moudrý.
(241) Zapuzeným určeno
budiž spravedlivé zaopatření, jakž závazno jest
pro bohabojné.
(242) Takto jasně označuje
vám Bůh znamení svá, abyste rozumně jednali.
(243) Zdaž neviděls těch, kteří
opustili obydlí svá — a na tisíce jich bylo — ze strachu
před smrtí? A řekl k nim Bůh: „Zemřete!“, a pak
vzkřísil je opět Bůh, neboť Bůh jest
nejvýš milostivým k lidem: však většina jich
nevzdává mu za to díků.
(244) A bojujte na stezce Páně a
vězte, že Bůh všechno slyší a ví.
(245) Kdo medle učiní dobrou
půjčku Bohu? Tomu mnohonásobně odplatí Bůh,
neboť ruka jeho jest zavřena neb otevřena: a k němu se
navrátíte.
(246) Zdaž
nevzpomínáš shromáždění synů
Israele po smrti Mojžíšově, když řekli jednomu
z proroků svých: „Vzbuď krále mezi námi a
bojovati budeme na stezce boží.“ I řekl: „Nemohlo-liž by
se státi, že byste odepřeli bojovati, kdyby
válčení bylo vám přikázáno?“
Řekli: „Což jiného zbývá nám než bojovati
na stezce boží, nám, kteří vyhnáni jsme
byli, spolu s dětmi svými, z obydlí svých?“ Však
poté, když přikázáno jim bylo
válčení, couvli, až na malý počet jich:
však Bůh dobře zná nepravostné!
(247) A řekl jim prorok jejich:
„Bůh postavil vám Saula za krále.“ Řekli: „Jakž
měl by tento panovati nám, když my větší
máme způsobilost k panování, než on, aniž
oplývá majetkem?“ Řekl: „Bůh vyvolil ho k
panování nad vámi a rozhojnil sílu jeho ve vědění
a postavě tělesné: a Bůh dává panství své
tomu, komu chce. Bůh zajisté nesmírný jest v moci své a
vševědoucí.“
(248) I řekl jim prorok jejich: „Na
znamení království jeho poslána vám bude
schránka úmluvy: v ní záruka bezpečí
bude od Pána. vašeho a ostatky toho, co zanechal po sobě rod
Mojžíšův a rod Áronův; a andělé ponesou
ji. V tom zajisté znamení bude vám, jste-li
věřícími.“
(249) A když Saul vytáhl s
vojsky svými, řekl: „Bůh zkoušeti vás bude u
řeky. Ten, jenž napije se z ní, není jedním z
mých: však ten, jenž neokusí z ní — vyjma
napití se z dlaně - ten bude jedním, z mých.“ A
napili se z ní všichni, vyjma malého počtu jich. A když
přešel Saul a ti, kdož uvěřili s ním,
řeku, řekli ostatní: „Nemáme dnes síly k boji s
Goliášem a vojsky jeho.“ Však ti, kteří přesvědčeni
byli o jistotě setkání svého s Bohem, řekli:
„Kolikráte již malý hlouček porazil velké voje z dopuštění
božího! Bůh zajisté jest s těmi, kdož
trpělivě vyčkávají.“
(250) A když vytáhli k boji s
Goliášem a vojsky jeho, řekli: „Pane náš,
popřej nám vytrvání a upevni kroky naše a pomoz
nám k vítězství nad lidem nevěřícím.“
(251) A porazili je z
dopuštění božího a zabil David Goliáše
a dal mu Bůh panství a soudnost a naučil jej tomu, čemu
chtěl (jej naučiti). Kdyby pak nezdržoval Bůh lidstvo
navzájem jedny pomocí druhých, zkázou naplnila by
se země: však Bůh jest velký v milosti své vůči
veškerenstvu.
(252) Tato jsou znamení Boha: v
pravdě zjevujeme je tobě, neboť ty‘s jedním z
proroků.
(253) Mezi těmito proroky dali jsme
jedněm přednost nad druhými. K některým Bůh
mluvil, a někteří povýšeni jsou nad druhé: a dali
jsme Ježíšovi, synu Mariinu, jasná znamení a
posílili jsme jej Duchem Svatým. A kdyby byl býval
chtěl Bůh, ti, kteří přišli po nich, nebyli by
se bývali pobíjeli navzájem poté, když seslána
jim byla jasná znamení. Však oni pustili se do hádek:
a někteří z nich uvěřili, druzí pak
neuvěřili. Kdyby byl býval chtěl Bůh, nebyli by se
bývali bili navzájem: však Bůh činí
což přeje si.
(254) Vy, kteří jste
uvěřili, rozdávejte štědře z toho,
čím obdařili jsme vás, dříve než
přijde den, kdy přestane obchodování a
přátelství a přímluva.
Nevěřící pak zajisté jsou nepravostni.
(255) Bůh! Není Boha kromě
něho, živoucího, stálého! Jej nezmocňuje se
dřímota, aniž spánek: jemu náleží
vše, což na nebi jest i na zemi. Kdož může
přimluviti se u něho jinak, než s jeho svolením? Onť
ví, co bylo před mimi a co bude po nich, však oni
nepochopí z vědění jeho ničeho, vyjma toho, co on
chce. Rozprostřen jest trůn jeho po nebi i zemi a
opatrování obou nepůsobí mu námah: on jest
nejvyšší, mocný.
(256) Nebudiž donucování
ve víře: vždyť nyní pravá cesta jasně
rozeznává se od pochybení. A kdož přestane
věřiti v Tághúta a uvěří v Boha, ten
zajisté uchopil se spolehlivého ucha nádoby, jež nikdy se neutrhne.
V pravdě, Bůh slyší a ví vše.
(257) Bůh ochráncem jest
těch, kteří uvěřili a vyvede je z temnot na
světlo. Těch pak, kdož neuvěřili, ochránci jsou
Tághútové a zavedou je ze světla do temnot: a
údělem jich bude oheň, v němž přebývati
budou věčně.
(258) Zdaž
nevzpomínáš si na toho jenž vedl spor s Ahrahamem
ohledně Pána jeho proto, že Bůh dal mu panství?
Řekl tehdy Abraham: „Pán můj jest ten, jenž
dává život a přivodí smrt.“ Odvětil onen:
„Jáť jsem, který dávám život a
přivodím smrt.“ I řekl Abraham: „Bůh přivádí
slunce od východu: nuže, přiveď ty je od západu.“
A zaražen zůstal onen nevěřící: Bůh pak
neuvádí na stezku pravou nepravostných.
(259) Anebo (nevzpomínáš
si na) toho, jenž kráčel
kdys kol nadobro zpustošeného města? Řekl: „Jak uvede Bůh v
život toto město nyní mrtvé?“ I umrtvil jej Bůh na sto
let, pak vzkřísil jej a řekl: „Jak dlouho pobyl‘s zde?“
Řekl: „Pobyl jsem zde asi den, aneb část dne.“ Řekl
Bůh: „Nikoliv, pobyl‘s zde celých sto let. Pohleď na
jídlo své a nápoj svůj : nejsou zkaženy; a pohleď
na osla svého. V tvém případě chtěl jsem učiniti
znamení lidem. Pohleď na kosti osla svého, jak zvedneme je a
pokryjeme v zápětí masem.“ A když spatřil tento
jasný důkaz muž onen, řekl: „Nyní přišel
jsem k vědomí toho, že Bůh jest všemohoucí.“
(260) A když řekl Abraham: „Pane
můj, ukaž mi, jak křísíš mrtvé?“, řekl
Bůh: „Zdaž ještě nevěříš?“ Řekl:
„Zajisté ano, ale chci pouze, aby plně bylo uklidněno srdce mé.“
Řekl Bůh: „Vezmi tedy čtyři ptáky a stáhni je
k sobě, rozřež je a části jich rozmetej po
všech hřbetech hor: pak zavolej je a přiletí ihned k
tobě; a tak věz, že Bůh jest mocný a moudrý.“
(261) Ti, kdož rozdávají
majetek svůj ve stezce boží, podobni jsou zrnu obilnému, z
nějž vyroste sedm klasů a každý klas vydá sto
zrn. Bůh mnohonásobně odplácí těm,
kterým chce, neboť Bůh jest nesmírný v
štědrosti své, vševědoucí.
(262) Ti, kdož rozdávají
jmění své ve stezce boží, aniž by v
zápětí činili výčitek nebo
dopouštěli se špatností, odměnu hojnou naleznou u
Pána svého a jim netřeba se báti, aniž rmoutiti se.
(263) Laskavé slovo a
odpuštění lepší jest almužny, již v
zápětí následuje špatnost. A Bůh
bohatý jest a laskavý.
(264) Vy, kteří jste
uvěřili, nerušte zásluhu almužny své
výčitkami neb špatností jako ten, kdo
rozdává pouze proto, aby viděn byl lidmi a
nevěří v Boha, ani v den poslední. Takový
podobá se skalnému vrchu, pokrytému tenkou vrstvou hlíny, na
který přišel prudký déšť a zůstavil jen
tvrdou skálu. Tito nebudou míti prospěchu z toho co
vyzískali; neboť Bůh nevede pravou stezkou
nevěřících.
(265) Ale ti, kdož
rozdávají jmění svá z touhy zalíbiti se
Bohu a utvrditi v dobru duše své, podobají se zahradě na
návrší, na kterou přišel hojný
déšť a tím zdvojnásobeny byly plody její.
Nepřijde-li pak na ni hojný déšť, tedy
(266) Zdaž rád by měl kdo z
vás zahradu palem a vinné révy, zavlažovanou řekami, bohatou
vším druhem plodu: a kdyby v tom přikvačiti naň
mělo stáří a děti jeho měly by býti
slabé a smršť ohnivá spáliti by měla zahradu?
Takovým způsobem objasňuje vám Bůh znamení
svá, abyste přemítali.
(267) Vy, kteří jste
uvěřili, rozdávejte z dobrých věcí,
kterých jste nabyli a z toho, čemu vzrůsti jsme dali pro
vás ze země; a nevybírejte nejhorší z toho k
rozdávání; takové, jehož sami byste nevzali,
aniž byste přimhouřili oko. A vězte, že Bůh
bohatý jest a chvályhodný.
(268) Satan slibuje vám chudobu a
nabádá vás ke špatnostem: však, Bůh slibuje
vám odpuštění a milost svou; a Bůh
nesmírný jest v štědrosti své a
vševědoucí.
(269) Dává moudrost tomu, komu
chce a ten, jemuž dána byla moudrost, velký obdržel
dar; však pouze rozumní jsou toho pamětlivi.
(270) A jakoukoliv dáte almužnu
a jakýkoli učiníte (obětní) slib, Bůh o tom ví: a nebudou
míti zastánců ti, kdož zle činí.
(271) Dáváte-li almužnu
veřejně, jest chvalitebná: však dáváte-li
ji v skrytosti a chudým, větší máte
zásluhu. Tím smazány vám budou hříchy
vaše: a Bůh zpraven jest o všem,. co konáte.
(272) Není tvou věcí,
abys vedl je: ale Bůh vede, koho chce. Cožkoli dobrého rozdali jste,
bude počítáno ve prospěch duší vašich:
a nedávejte jinak, než z touhy po spatření
tváře boží. Cožkoli dobrého rozdali jste,
odplaceno vám: bude a nebudete zkráceni.
(273) Jsou chudí mezi vámi,
kteří zabráni jsou bojem na stezce boží a
nemohou tlouci se zemí za bohatstvím. Nevědomci
považují je za bohaté soudíce dle zdrženlivosti jejich:
však poznáš je po známkách jejich -
neprosí dotěravě lidi. Ale cožkoli dobrého dáte
jim, Bůh bude toho pamětliv.
(274) Ti, kdož rozdávají
z majetku svého dnem i nocí, v skrytosti a veřejně, naleznou
odměnu u Pána svého a jim netřeba se báti, aniž
rmoutiti se.
(275) Ti, kdož hltají
výtěžek lichvy, vstanou z mrtvých jako ten, koho
potřísnil Satan dotekem svým. A to proto, že
praví: „Prodej jest totéž, co lichva.“ Však Bůh dovolil
prodej a zapověděl lichvu. A tomu, jenž přestane
lichvařiti poté, když přišlo mu napomenutí od
Pána jeho, odpuštěno bude minulé a sudba jeho záležeti
bude od Boha. Však ti, kteří vrátí se k
lichvě, údělem obdrží oheň, v němž
přebývati budou věčně.
(276) Zničí Bůh lichvu,
však úrokem lichvy zmnohonásobí almužnu.
Bůh zajisté nemiluje nikoho z nevěřících a zlo
činících.
(277) Ti, kdož uvěřili a konají
dobré skutky a zachovávají modlitbu a dávají
povinnou almužnu, naleznou odměnu svou u Pána svého a jim
netřeba se báti, aniž rmoutiti se.
(278) Vy, kteří jste
uvěřili, bojte se Boha a zanechte poslední zbytky
lichvaření, jste-li věřícími.
(279) A neučiníte-li tak,
připravte se na vypovězení války vám Bohem a
prorokem jeho: káti-li se budete, zůstanou vám
kapitály vaše. Nebudete utiskovati a nebudete utiskováni.
(280) Je-li dlužník
váš v nesnázi, vyčkejte, až usnadněno bude mu
zaplacení dluhu: však odpustíte-li mu dluh jeho v
podobě almužny, bude to lepším pro vás,
dovedete-li si to uvědomiti.
(281) Bojte se dne, kdy
navrátíte se k Bohu; tehdy odměněn bude
každý podle zásluh svých a nebudou zkráceni.
(282) Vy, kteří jste
uvěřili, uvázali-li jste se v dluh na určitou lhůtu,
poznamenejte to písemně a nechť sepíše
písař spravedlivě ujednání a tom mezi
vámi: a nechť nezdráhá se písař tak
učiniti, jak naučil jej Bůh. Nechť píše a
nechť diktuje mu dlužník: a nechť bojí se Boha,
Pána svého. a ničeho nestrhne; a kdyby ten, jenž dluhuje, byl
hloupý neb slabý a nebyl s to, aby diktoval sám,
nechť diktuje zástupce jeho spravedlivě. A zavolejte z
mužů svých dvou svědků a není-li dvou
mužů, tedy jednoho muže a dvě ženy z těch, které
uznáte vhodnými za svědky: aby, kdyby jedna z nich
pozapomněla, druhá mohla ji na to upamatovati. A svědkové
nemají zdráhati se svědčiti, kdykoliv byli by
předvoláni. Nepřezírejte nikdy poznamenati půjčku
písemně, ať malá jest či velká, s
udáním lhůty splatnosti: způsob tento
spravedlivějším jest u Boha,
příhodnějším pro svědectví a
jistějším pro předejití všem pochybnostem.
Vyjma případu, kdy zboží leží před
vámi a můžete předávati si je z ruky do ruky:
nebudete míti viny, když o tom ničeho nepoznamenáte
písemně. A béřte si svědky k obchodům svým a
neubližujte ani písaři, ani svědkovi:
učiníte-li tak, dopouštíte se tím zlého
činu. Bojte se Boha a Bůh poučí vás, neboť Bůh
jest vševědoucí.
(283) A jste-li na cestě a nenaleznete
písaře, vezměte zástavu: však
svěříte-li jeden druhému něco, nechť ten, jemuž
věc ta byla svěřena, odvede tuto v pořádku: a
nechť bojí se Boha, Pána svého. A nezdráhejte se
vydati svědectví: kdožkoli skrývá
svědectví, zlý jest srdcem. A Bůh ví o
všem, co činíte.
(284) Bohu přináleží
vše, což na nebi jest i na zemi: přiznáte-li neb
skryjete-li co v nitru svém, Bůh účtovati bude. s vámi
o všem a odpustí, komu bude chtíti a potresce, koho bude
chtíti , neboť Bůh jest všemohoucí.
(285) Uvěřil prorok v cožkoli
zjeveno mu bylo Pánem jeho a z věřících
každý uvěřil v Boha a anděly jeho a Knihy jeho a
proroky jeho: nečiníme rozdílu mezi proroky jeho.
Řekli: „Slyšeli jsme a uposlechli jsme: o odpuštění
tvé, Pane náš, prosíme tě a k tobě vede cesta
naše.
(286) Nepřetěžuje Bůh
nikterou duši nad síly její: zásluhy, jichž
dobyla si a viny, jichž dopustila. se, budou jí spočteny. Pane
náš, nebéř nám za zlé viny pošlé ze
zapomnění neb omylů našich. Pane náš,
nevkládej na bedra naše břemene jež ukládal's
těm, kteří předešli nás: a neukládej
nám břemen nad síly naše. Smaž hříchy
naše a odpusť nám a slituj se nad námi; tys
svrchovaným Vládcem naším: dopomoz nám tedy k
vítězství nad lidem nevěřícím!“