Al-Anbiyaa

Makkan

Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.

(1) Přiblížilo se lidem súčtování s nimi, mezitím co v lhostejnosti odvracejí se.

(2) Nikdy nepřijde jim napomenutí nové od Pána jejich, aniž by naslouchali mu jen jako ve hře:

(3) výsměšná jsou srdce jejich a tajně hovoří ti, kdož nepravostni jsou: „Zdaž není člověkem jako vy? Zdaž připojíte se k pouhým čárům vidomě?“

(4) Řekl (prorok): „Pán můj zná, co mluveno jest na nebi i na zemi: onť vše slyší a ví.“

(5) „Naopak,“ říkají, „spleteniny snů jsou to; naopak, vymyslil si to; naopak, jest básníkem: nechť tedy předvede nám znamení, s jakými byli posláni proroci předešlí!“

(6) Neuvěřilo před nimi nikteré z měst, která zahladili jsme: jakž tedy oni uvěří?

(7) A neposlali jsme před tebou, leda muže, jimž vnukli jsme zjevení: tažte se jen oněch, jimž dáno bylo napomenutí, nevíte-li!

(8) A nedali jsme jim těl, která by nebyla nucena jísti pokrmu a nebyli nesmrtelnými.

(9) Poté pak dodrželi jsme pravdivě slib jim učiněný a zachránili jsme je a koho jsme chtěli a zahladili jsme výstředníky.

(10) A nyní seslali jsme vám Knihu, v níž napomenutí jest vám: což nepochopíte?

(11) A kolik vyvrátili jsme měst, jež nepravostna byla a dali vzejíti po nich lidem jinými!

(12) A když pocítili hněv náš, hle, dali se z města na útěk.

(13) „Neutíkejte: navraťte se k výstřednostem svým a obydlím svým: snad budete dotazováni.“

(14) Řekli: „Běda nám! zajisté byli jsme nepravostni.“

(15) A neustalo toto volání jejich, dokud neučinili jsme je jako obilí pokosené, bezživotné.

(16) A nestvořili jsme nebe a zemi a cožkoliv mezi nimi jest, sobě pro zábavu.

(17) A kdybychom byli chtěli učiniti si kratochvíli, byli bychom si ji našli u sebe, kdybychom tak vskutku byli chtěli učiniti.

(18) Naopak, mrštíme pravdou na nepravdu a rozdrtí ji a hle, rozptýlí se (ničemnost): však běda vám za to, co vykládáte (o Bohu)!

(19) Jemu přináleží cožkoliv na nebi jest a na zemi: a ti, kdož u něho jsou, nejsou nijak pyšni, aby mu nesloužili, aniž unaveni.

(20) Chválí jej nocí i dnem a nevymýšlejí ničeho o něm.

(21) Že vzali si ze země božstva, která křísí mrtvé?

(22) Kdyby na nebi a na zemi byla božstva jiná, kromě Boha, bylo by obé zkáze propadlo: však sláva Bohu, Pánu trůnu, nade vše, co oni vykládají!

(23) Onť nebude tázán na skutky své, však oni tázáni budou.

(24) Že vzali si božstva (jiná) vedle Boha? Rci: „Přineste důkaz svůj!“ Toto jest napomenutí těch, kdož jsou se mnou a těch, kdož byli přede mnou: však většina lidí nepoznává pravdu, nýbrž odvracejí se.

(25) Neposlali jsme před tebou proroka, jemuž bychom nebyli vnukli, že není Boha, kromě mne: mne tedy uctívejte.

(26) A říkají: „Učinil sobě Milosrdný syna.“ Při slávě jeho, nikoliv! Jsou jen sluhy jeho ctěnými.

(27) Nepředcházejí jej v mluvení, nýbrž rozkazy jeho vykonávají.

(28) Onť ví, co před nimi jest i za nimi, a nemohou přimlouvati se, leda za toho, jemuž on popřeje svého zalíbení: a oni bázní před ním třesou se.

(29) A kterýkoli z nich by řekl: „Jáť Bůh jsem vedle něho,“ toho odměníme peklem: neboť takto odměňujeme nepravostné.

(30) Což nevidí ti, kdož neuvěřili, že nebesa a země byly pevným celkem a že rozdělili jsme je a z vody že učinili jsme veškerou věc živoucí? Což neuvěří?

(31) A učinili jsme na zemi vrchole hor, aby nepohnula se pod nimi a učinili jsme na ní průchody jako stezky, aby (lidé) jimi byli vedeni.

(32) A učinili jsme nebesa střechou chráněnou: a přece od znamení jeho se odvracejí!

(33) Onť jest to, který stvořil noc a den, a slunce a měsíc, oba po obloze svou dráhou spějí.

(34) A neučinili jsme žádného člověka před tebou nesmrtelným: a zemřeš-li ty, zdaž oni žíti budou věčně?

(35) Každá duše okusí smrti: a vyzkoušíme vás zlem i dobrem pokušeními: a k nám budete navráceni.

(36) A když shlédnou tě ti, kteří neuvěřili, tropí si z tebe jen šašky, (řkouce): „Zdaž tento jest to, jenž zmiňuje se vám (nehezky) o božstvech vašich?“ A ve vzpomínání na Milosrdného oni nevěří.

(37) Stvořen jest člověk z pospíchání; ukáži vám jistě znamení svá; ale nepospíchejte na mne!“

(38) Říkají: „Kdy splní se ona hrozba — jste-li pravdomluvnými?“

(39) Kdyby jen věděli ti, kdož nevěří, kdy nebudou s to, aby zdrželi od tváří svých oheň, aniž od zad svých a kdy nebude jim pomoženo!

(40) Ano, (oheň) přijde na ně z nenadání a zpitomí je a nebudou s to, aby zdrželi jej, aniž bude jim posečkáno.

(41) Posměch tropili si lidé z proroků již před tebou, však obklopilo ty, kdož posmívali se, to, z čeho si byli posměch tropili.

(42) Rci: „Kdo ochrání vás, za noci a za dne, před Milosrdným?“ A přece od vzpomínání na Pána svého se odvracejí.

(43) Což mají nějaká božstva, jež před námi mohou je ochrániti? Nejsou s to, aby sama sobě pomohla, pročež nebudou pomáhati jim proti nám.

(44) Ano, dali jsme jim a otcům jejich užívati světa, pokud potrvaly životy jejich: což nevidí, že přicházíme do země jejich a zúžujeme hranice její. Jsou snad oni vítězi?

(45) Rci: „Jáť pouze varuji vás tím, co vnuknuto mi bylo:“ však hluší neslyší volání, když varováni jsou.

(46) Však když dotkne se jich dechnutí trestu Pána tvého, říkají: „Běda nám, neb zajisté byli jsme nepravostni.“

(47) Postavíme váhu spravedlivou v den zmrtvýchvstání a nebude zkrácena žádná duše v ničem: a i kdyby jednalo se o váhu zrna hořčičného, přineseme je: dostačí, že my jsme súčtovateli.

(48) Kdysi dali jsme Mojžíšovi a Áronovi Rozlišení a světlo a napomenutí bohabojným,

(49) již bojí se Pána svého v skrytosti a před hodinou (soudu) třesou se.

(50) A toto jest Napomenutí požehnané, seslané námi: což zapřete je?

(51) Kdysi dali jsme i Abrahamovi jeho (správné) vedení, neb věděli jsme o něm,

(52) když řekl otci svému a lidu svému: „Co jsou tyto představy, jež uctíváte?“

(53) Řekli: „Nalezli jsme otce naše v uctívání jich.“

(54) Řekl: „Zajistéť vy i otcové vaši jste v bludu zjevném.“

(55) Řekli: „Přišel's k nám s pravdou, aneb jen kratochvíli si tropíš?“

(56) Řekl: „Nikoliv: Pánem vaším jest Pán nebes a země, jenž stvořil je oboje, a já jsem z těch, kdož to dosvědčují.

(57) A při Bohu (přisahám), že dojista lest učiním modlám vašim poté, až odvrátíte se a záda mi ukážete.“

(58) A rozbil je na kousky všechny, vyjma největší z nich, aby k ní vrátiti se mohli.

(59) Řekli: „Kdo učinil toto s bohy našimi? Zajistéť jest jedním z nepravostných.“

(60) Řekli: „Slyšeli jsme mladíka kéhos zmiňovati se o nich: jménem Abrahama.“

(61) Řekli: „Nuž, předveďte jej před zraky lidu, aby svědčili proti němu,“

(62) Řekli: „Zdaž ty učinil's to s bohy našimi, Abrahamem?“

(63) Řekl: „Nikoliv; učinil to tenhle největší z nich: i tažte se jich, dovedou-li mluviti.“

(64) I šli do sebe v myšlení svém a řekli: „Zajisté, přátelé, že jste nepravostní.“

(65) Však poté zatvrdili se v hlavách svých, řkouce: „Však dobře's věděl, že oni nemluví.“

(66) Řekl: „Zdaž tedy uctívati budete vedle Boha něco, co nemůže prospěti vám, aniž uškoditi?

(67) Pfuj na vás a na to, co uctíváte vedle Boha! Což nepochopíte?“

(68) Řekli: „Upalte jej a jděte na pomoc bohům svým, chcete-li mít se k činu!“

(69) Řekli jsme: „Ohni, budiž studeným a bezpečným vůči Abrahamovi!“

(70) I chtěli lest provésti mu, však uvedli jsme je v záhubu.

(71) A zachránili jsme jej a Lota, zavedše je do země, v níž požehnali jsme veškerenstvu.

(72) A dali jsme mu Isáka a Jakuba nádavkem a všechny učinili jsme muži spravedlivými.

(73) A učinili jsme je představenými, aby vedli lid podle nařízení našeho, a vnukli jsme jim konání dobrých skutků, a zachovávání modlitby, a dávání povinné almužny: a oni uctívali nás.

(74) A Lotovi dali jsme soudnost a vědění: a zachránili jsme jej z města, jež konalo špatnosti: zajisté byl to lid zlý, zkažený.

(75) A uvedli jsme jej do milosrdenství svého, neboť byl jedním ze spravedlivých.

(76) A (pomni) Noema, když kdysi volal k nám i vyslyšeli jsme jej a zachránili jsme jej a rodinu jeho od zkázy velké.

(77) A pomohli jsme mu před lidem, který vylhanými nazýval znamení naše: oni zajistéť byli lidem zlým i utopili jsme je všechny.

(78) A (pomni) Davida a Šalamouna, když dali rozsudek ohledně role, v němž škodu způsobila stáda ovcí jistého lidu: a byli jsme rozsudky jejich svědky.

(79) A dali jsme Šalamounovi rozšafnost v této věci: a oběma jim dali jsme soudnost a vědění a přinutili jsme hory, aby s Davidem pěly chválu naši a taktéž i ptactvo. Tak učinili jsme.

(80) A naučili jsme ho řemeslu výroby brnění pro vás na ochranu proti (vzájemné) urputnosti vaší: zdaž budete za to vděčni?

(81) A Šalamounovi (podmanili jsme) vichr bouřný, aby hnal lodi dle rozkazu jeho k zemi, jíž požehnali jsme: neboť o všech věcech měli jsme vědomost.

(82) A některé zlé duchy, aby potápěli se proň a vykonávali proň různé práce jiné: a my střežili jsme je.

(83) A (pomni) Joba, když volal k Pánu svému: „Zajisté protivenství dotklo se mne: a ty nejslitovnějším jsi ze slitovných.“

(84) A vyslyšeli jsme jej a zbavili jsme jej protivenství: a vrátili jsme mu rodinu jeho a přidali jsme mu ještě jednu stejnou, jakožto milosrdenství od nás a na paměť těm, kdož uctívají nás.

(85) A (pomni) Ismaela a Idríse a Dzu-l-Kifla: ti všichni byli (vytrvalí) v trpělivosti.

(86) A uvedli jsme je do milosrdenství svého, neboť byli ze spravedlivých.

(87) A Dzu-n-Núna, když odešel rozzloben a domníval se, že nemám moci nad ním: však v temnotách volal: „Není Boha, kromě tebe, chvála budiž tobě: jáť zajisté byl jsem z nepravostných.“

(88) A vyslyšeli jsme jej a zachránili z útrap; neboť takovýmto způsobem zachraňujeme věřící.

(89) A Zachariáše, když volal k Pánu svému: „Pane můj, nezanech mne samotného, ač ty nejlepším jsi ze všech dědiců.“

(90) I vyslyšeli jsme jej a dali jsme mu Jana a způsobilou učinili jsme ženu jeho, neboť oni předstihovali se v konání dobrých skutků a modlili se k nám s láskou a bázní a ponižovali se před námi.

(91) A (pomni též) onu, jež zachovala si panenství své a do níž vdechli jsme ducha svého: a učinili jsme ji, jakož i syna jejího znamením veškerenstvu.

(92) Zajisté tento národ váš jest národem jedním: a já jsem Pánem vaším: pročež mne uctívejte!

(93) Však rozštěpili se v této věci mezi sebou: nicméně všichni k nám navrátí se.

(94) A kdožkoli koná dobré skutky a jest věřícím, tomu nebude upřeno snažení jeho: myť zajisté vše mu zapisujeme.

(95) A klatba jest na každém městě, jež zahladili jsme a dojista nenavrátí se,

(96) dokud nebude otevřeno lidu Jádžúdž a Mádžúdž a tento se všech úbočí hor nepovalí se:

(97) tehdy přiblíží se naplnění slibu pravdivého a tehdy údivem pouliti se budou zraky těch, kdož neuvěřili: „Běda nám, že lhostejni jsme byli k této (hrozbě): ano, byli jsme nepravostni!“

(98) Zajistéť pak vy a to, co uctívali jste vedle Boha, palivem bude pekla a vy do něho půjdete.

(99) Kdyby to byli skuteční bohové, nešli by do něho: však nyní všichni věčně budou v něm přebývati.

(100) V něm sténati budou, však hlas jich v něm nebude slyšán.

(101) Ale ti, jimž ku předu slíbili jsme krásnou odměnu, daleko od něho vzdáleni budou.

(102) Nebudou slyšeti ani šeptnutí z něho a v tom, Čeho přály si duše jejich, na věk trvati budou.

(103) Nebude trápiti je hrůza ona velká a vstříc vycházeti budou jim andělé, (řkouce): „Totoť jest den váš: ten, jenž slíben byl vám!“

(104) V den onen sbalíme nebesa, jako Sidží sbaluje závitky knih: a jakož dali jsme začátkem prvnímu stvoření, tak navrátíme je zpět. Tento slib jest závazným pro nás a my zajisté tak učiníme.

(105) A již napsali jsme ve zpěvech (žalmů) napomenutí: „Zajistéť zemi zdědí služebníci moji spravedliví.“

(106) Zajisté pak v tomto (rčení) jest hlásání lidu (Bohu) sloužícímu.

(107) A poslali jsme tě jen jako milosrdenství veškerenstvu.

(108) Rci: „Bylo mi vnuknuto jen, že Bůh váš jest pouze Bůh Jediný: zdaž tedy odevzdáváte se do vůle jehož?“

(109) Však obracejí-li se zády, rci: „Varoval jsem vás všechny stejně, však nevím, blízko-li či daleko jest to, co slíbeno jest vám.“

(110) Bůh pak zajisté dobře ví, co nahlas mluvíte i co skrýváte.

(111) A nevím, zda snad (odklad trestu) jest pouze pro vyzkoušení vás a popřání vám radostí světa do jisté lhůty.

(112) Řekl (prorok): „Pane můj, rozsuď dle pravdy!“ a Pán náš, Milosrdný, má býti vzýván spíše než to, co vy vykládáte!