An-Naml

Makkan

Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.

(1) Tá. Sín. Tato jsou znamení Koránu a Knihy zjevné,

(2) (dobré) vedení a radostná zvěst věřícím,

(3) kteří zachovávají modlitbu a dávají (povinnou) almužnu a pevně věří v život budoucí.

(4) Zajisté pak těm, kdož nevěří v život budoucí, zkrášlili jsme skutky jejich, takže (bez vodítka) bloudí.

(5) Těmto schystán jest trest nejhorší a tito největší utrpí v životě budoucím ztrátu.

(6) Zajisté pak obdržel's Korán od Moudrého, Vševědoucího.

(7) (Pomni), když řekl Mojžíš rodině své: „Zajistéť shlédl jsem oheň; půjdu a přinesu vám o něm zprávu a přinesu vám louč planoucí, abyste se možná od ní ohřáli.“

(8) A když přišel k ohni, bylo naň zavoláno: Požehnán jest ten, jenž v ohni jest a jenž kol něho jest: a chvála budiž Bohu, Pánu veškerenstva!

(9) Ó Mojžíši, to jsem já Bůh, Mocný, Moudrý

(10) Vrhni hůl svou na zem!“ A když Mojžíš viděl, že hýbala se, jako by byla hadem, obrátil se zády úprkem a nevracel se. „Neboj se, Mojžíši, není čeho báti se u mne poslům mým,

(11) vyjma těm, již spáchali nepravost, ale pak zaměnili zlo dobrem — jáť pak velký jsem v odpouštění, slitovný.

(12) Vlož ruku svou za ňadra svá a vytáhneš ji bílou, aniž by byla stižena nemocí. Toto bude jedním z devíti znamení pro Faraona a lid jeho, neboť v pravdě lid jest to pohoršlivý.“

(13) A když předvedena byla jim znamení naše jasně před zraky jejich, řekli: „Totoť jest kouzelnictví zjevné.“

(14) A odmítali je ač v duších svých seznali pravdivost jich, z nepravosti a pýchy. A hle, jaký byl konec pohoršlivců!

(15) A (pomni, jak) když dali jsme Davidovi a Šalamounovi vědění, řekli: „Chvála budiž tomu, jenž vyznamenal nás nad mnohé ze služebníků svých věřících!“

(16) A dědil Šalamoun po Davidovi a řekl: „Ó lidé, byli jsme naučeni výřečnosti ptactva, a byli jsme obdařeni (podílem) ze všech věcí: totoť zajisté jest milost zjevná.“

(17) I shromážděna byla kol Šalamouna vojska jeho, sestávající z Džinnů a lidí, jakož i ptactva a kráčela v oddílech,

(18) až došla do údolí MRAVENCŮ: i řekl jeden mravenec: „Ó mravenci, vstupte do obydlí svých, aby nezdeptal vás dojista Šalamoun s vojsky svými, aniž by toho tušili.“

(19) A usmál se vesele Šalamoun nad řečí jeho a řekl: „Pane můj, ponukni mne, abych byl vděčným za dobrodiní tvé, kterým's požehnal mi a otci mému, a abych konal dobré skutky, v nichž měl bys zalíbení, a uveď mne z milosrdenství svého mezi služebníky svoje spravedlivé.“

(20) A přehlížel ptactvo a řekl: „Jak to přijde, že nevidím dudka? Což jest nepřítomen?

(21) Dojista ztrestám jej trestem přísným, aneb dojista zabiji jej, leda že by předvedl mi zmocnění zjevné.“

(22) Však neomeškal se (dudek) na dlouho a přišel, řka: „Zvěděl jsem, co tys dosud nezvěděl: a přinesl jsem ti ze Saby novinu jistou.

(23) V pravdě nalezl jsem tam ženu vládnoucí jim, obdařenou podílem ze všech věcí, majitelku trůnu velkého.

(24) Shledal jsem, že ona i lid její klaní se slunci místo Bohu: neb Satan zkrášlil jim skutky jejich, a odvrátil je od stezky (pravé), takže nejsou (správně) vedeni;

(25) takže neklaní se Bohu, jenž na světlo přivádí tajnosti nebes i země a ví, co skrýváte i co veřejně přiznáváte:

(26) Bůh, není Boha kromě něho, jenž pánem jest trůnu velkého.“

(27) Řekl (Šalamoun): „Uvidíme, mluvil-lis pravdu, anebo byl's jedním z prolhaných.

(28) Jdi s tímto listem mým a hoď jim jej dolů: pak odvrať se od nich a vyčkej, co odvětí.“

(29) Řekla (královna k předním lidu svého): „Pánové, byl mi hozen list vzácný.

(30) Jestiť od Šalamouna a zní: ‚Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.

(31) Nezdvihejte se proti mně, však přijďte ke mně, odevzdáni plně do vůle boží.‘“

(32) Řekla (dále): „Pánové, poraďte mi v mé věci: nerozhodnu ničeho ve věci, bez vašeho dosvědčení.“

(33) Řekli: „Myť zajisté jsme obdařeni silou a udatenstvím mocným: však rozhodnutí věci jest na tobě, i viz sama, jak rozkážeš.“

(34) Řekla: „Zajisté králové, když vstupují do města, ztropí spoušť v něm a činí nejmocnější lidu jeho nejbídnějšími: takto jednají.

(35) Pročež pošlu k těmto lidem dary a uvidím, s čím navrátí se poslové.“

(36) A když přišel (posel) k Šalamounovi, řekl tento: „Vy tedy chcete rozhojniti mne ve jmění, když co Bůh dal mi lepší jest toho, co dal vám? Nicméně vy v darech svých shledáváte velkou radost!

(37) Vrať se ke svým: myť pak dojista přijdeme na ně s vojsky, jimž nebudou moci postavit se na odpor a dojista vypudíme je ze země jejich zbědnělé a ponížené.“

(38) Řekl pak: „Pánové, který z vás přinese mi trůn její, dříve než lid její přijde ke mně, odevzdán do vůle boží?“

(39) Řekl 'Ifrít, jeden z Džinnů: „Já přinesu ti jej dříve, než zdvihneš se s místa svého: jáť jistě k tomu jsem dosti silný a spolehlivý.“

(40) Řekl ten, jenž měl znalost Knihy: „Já přinesu ti jej dříve, než v mrknutí setkají a rozevřou se víčka tvá.“ A když (Šalamoun) viděl trůn postavený před sebou, řekl: „Totoť jest z milosti Pána mého, aby vyzkoušel mne, jsem-li vděčný, aneb vzdorný: a kdo jest vděčný, jest jím ve prospěch vlastní duše. a kdo jest vzdorný — však Pán můj (dost) bohatý jest a štědrý!“

(41) Řekl (dále): „Učiň jí nepoznatelným trůn její: uvidíme, je-li na stezce (pravé), aneb jest z těch, kteří nejsou vedeni stezkou (pravou).“

(42) A když přišla (královna k němu) bylo jí řečeno: „Jest toto trůn tvůj?“ Řekla: „Vypadá jako on.“ Nám tedy dáno bylo vědění dříve, než jí a my patřili jsme k těm, kdož do vůle boží jsou odevzdáni.

(43) Však odvrátilo ji od pravé cesty to, co uctívala na místě Boha, neboť byla z lidu nevěřícího.

(44) Bylo jí řečeno: „Vejdi do paláce“ — a když viděla jej, domnívala se, že jest to jezero, i vykasala oděv na nohou svých. Řekl Šalamoun: „Jest to pouze palác vyložený křišťálem.“ Řekla: „Pane můj, křivdila jsem své vlastní duši: nyní pak jako Šalamoun, odevzdávám se do vůle Boha, Pána veškerenstva.“

(45) A (kdysi) poslali jsme ke kmeni Tsemúd bratra jejich Sáliha, (aby hlásal): „Uctívejte Boha“ — a tu rozdělili se na dva tábory navzájem si odporující.

(46) Řekl Sálih: „Lide můj, proč uspěšujete na sebe (příchod) zlého, raději než dobrého? Proč neprosíte za odpuštění Boha, abyste možná došli slitování?“

(47) Řekli: „Ptakověštbou zkoumali jsme tebe, jakož i stoupence tvoje.“ Řekl: „Věštba osudu vašeho jest pouze u Boha: ano, vy jste lid, jenž má býti na zkoušku postaven.“

(48) A bylo ve městě devět lidí, již pohoršení páchali v zemi a nejednali spravedlivě.

(49) Řekli: „Přisáhněte si navzájem při Bohu, že dojista přepadneme v noci jej a rodinu jeho a dojista pak řekneme mstiteli jeho: ‚Nebyli jsme svědky záhuby rodiny jeho a zajisté, že pravdu mluvíme.‘“

(50) A kuli lest, však i my kuli jsme lest, aniž by toho byli tušili,

(51) a hle, jaký byl konec jejich, myť zahubili jsme je, jakož i lid jejich veškeren.

(52) A domy jejich nyní zpustošeni jsou za to, že nespravedlivě jednali: zajisté, že v tomto znamení jest pro lid rozumný.

(53) A zachránili jsme ty, kdož byli uvěřili a báli se Boha.

(54) A (poslali jsme) Lota tehdy, když řekl lidu svému: „Zdaž páchati budete smilstvo sami k tomu přihlížejíce?

(55) A vcházeti k mužům z vášně, raději než k ženám? Ano, sbor jste nevědomců!“

(56) Však odpovědi lidu jeho bylo jedině, že řekli: „Vyžeňte rod Lotův z města svého, neb zajisté jsou to lidé příliš mravopočestní.“

(57) I zachránili jsme jej a rodinu jeho, vyjma ženy jeho, jíž předurčili jsme, aby byla z omeškalých.

(58) A dštili jsme na ně deštěm: a zlý byl to déšť pro (marně) varované.

(59) Rci: „Chvála Bohu a pokoj služebníkům jeho, jež vyvolil si! Jest lepší Bůh, aneb to, co s ním spolčují?

(60) Ten, jenž stvořil nebe i zemi a sesílá vám s nebe vodu — a jí dali jsme vzrůsti zahradám smavé krásy: vám pak není dáno, abyste vzrůsti dali stromům jejich! Jest tedy bůh nějaký s Bohem? A přece (tito) lidé dávají mu rovné!

(61) Ten, jenž učinil zemi pevnou, a učinil ve středu jejím řeky, a na vrchu jejím temena hor: a učinil mezi oběma moři přehradu: jest tedy bůh nějaký s Bohem? A přece většina jich není si toho vědoma.

(62) Ten, jenž vyslyší stísněného, když volá k němu, a odnímá protivenství a učiní vás nástupci na zemi: jest tedy bůh nějaký s Bohem? Jak málo o tom přemítáte?

(63) Ten, jenž vede vás v temnotách souše a moře, a jenž posílá větry jako posly milosti své: jest tedy Bůh nějaký s Bohem? Bůh daleko povýšen jest nad to, co oni spolčují s ním.

(64) Ten, jenž dává počátek stvoření a pak dává mu navrátiti se: a jenž živí vás z (oblasti) nebe i země: jest tedy bůh nějaký s Bohem?“ Rci: „Předveďte důkaz svůj, jste-li pravdomluvnými!“

(65) Rci: „Nikdo z těch, kdož na nebi jsou i na zemi, nezná věcí skrytých, vyjma Boha: a lidé nemají tušení, kdy vzkříšeni budou.“

(66) Ač mají jakés vědění o životě budoucím, přece jsou v pochybnostech o něm, přece vůči němu slepi jsou.

(67) A říkají ti, kdož neuvěřili: „Zdaž až budeme my i otcové naši v prach obráceni, budeme (z hrobu) vyvedeni?

(68) To již slíbeno bylo nám i otcům našim dříve: však toto jsou jen, báchorky (pokolení) předešlých.“

(69) Rci: „Cestujte zemí a vizte, jaký byl konec provinilců!“

(70) Však nermuť se nad nimi a nebuď stísněn ohledně lstí, jež kují.

(71) A říkají: „Kdy naplní se tento slib, jste-li pravdomluvnými?“

(72) Rci: „Dost možná, že za zády vašimi jest (již) část z toho, co chcete uspíšiti.“

(73) A zajisté Pán tvůj jest pln milosti vůči lidem, však většina jich není vděčna.

(74) A zajisté Pán tvůj ví, co v prsou svých skrývají i co veřejně doznávají.

(75) A není tajemství na zemi a na zemi, jež nebylo by v Knize zjevné.

(76) Zajisté pak tento Korán vykládá synům Israele většinu z toho, v čem míněním se rozcházejí:

(77) a zajisté jest vedením a milosrdenstvím pro věřící.

(78) Zajisté Pán tvůj rozsoudí mezi nimi moudrostí svou: a on mocný jest a vševědoucí.

(79) I spoléhej na Boha, neboť tys v právu zjevném.

(80) Nedokážeš, aby slyšeli mrtví, aniž aby slyšeli hluší volání, když obracejí se zády:

(81) aniž dokážeš, abys vyvedl na cestu pravou slepé z bloudění jejich: ale dokážeš jen, aby slyšeli tě ti, kdož věří ve znamení naše, odevzdáni jsouce do vůle boží.

(82) A když rozsudek bude blízek svému vykonání, dáme vystoupiti na ně zvířeti ze země, jež promluví na ně (takto): „Tito jsou lidé, kteří ve znamení naše nevěřili.“

(83) A (jednoho) dne shromáždíme od každého národa skupinu těch, kteří vylhanými nazývali znamení naše: a půjdou v oddílech,

(84) až přijdou před Boha: i řekne: „Zdaž vylhanými nazývali jste znamení má, ač, nedovedli jste obsáhnouti jich věděním svým — aneb co vlastně činili jste?“

(85) I vykonán bude na nich rozsudek za nepravost jejich, aniž hlesnou.

(86) Což neviděli, že učinili jsme noc pro to, aby odpočívali v ní a den, k vidění? Zajisté v tomto jest znamení pro lid věřící.

(87) A v den, kdy zatroubeno bude na roh a hrůzou zachví se, cožkoliv na nebi jest a na zemi, vyjma toho, co Bůh zachce: a všichni přijdou k němu v ponížení;

(88) a uvidíš hory, jež za nehybné měl's, any jdou kupředu chodem mračen: to dílo bude Boha, jenž (dokonale) upravuje všechny věci: onť zajisté dobře zpraven jest o tom, co činíte.

(89) A kdokoliv přijde s dobrými skutky, odměněn bude nad jich zásluhu: a před hrůzou dne onoho budou bezpečni.

(90) Však kdožkoliv přijde se skutky zlými, vrženi budou tvářemi svými v oheň. Zdaž odměněni budete jinak, než dle toho, co činili jste?

(91) Nařízeno mi bylo jen, abych uctíval Pána této země, jenž posvětil ji a jemuž přináležejí všechny věci: a nařízeno bylo mi, abych byl jedním z odevzdaných do vůle boží,

(92) a abych předříkával Korán. A kdokoli uveden bude na (pravou) cestu, bude uveden tam ke svému vlastnímu prospěchu a těm, kdož bloudí. rci: „Jáť jsem jen jedním z varovatelů.“

(93) A rci: „Chvála Bohu! Ukáže vám znamení svá a pak seznáte je! A Pán tvůj není lhostejným k tomu, co konáte.“