As-Sajda

Makkan

Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.

(1) Alif. Lám. Mím.

(2) Seslání této Knihy — o niž není pochybnosti přichází od Pána veškerenstva.

(3) Či snad říkají: „Vymyslil si to?“ Naopak, jest to pravda přicházející od Pána tvého, abys varoval lid, jemuž nepřišel dosud varovatel před tebou, aby (správně) byli vedeni.

(4) Bůh jest to, jenž stvořil nebe i zemi a cožkoliv mezi oběma jest v šesti dnech: poté vystoupil na trůn svůj. Není vám vedle něho ochránce ni přímluvce: což si toho nerozvážíte?

(5) On řídí všechny věci od nebe k zemi: poté pak všechny věci k němu navrátí se v den, jehož rozsah bude tisíc let, jak vy je počítáte.

(6) On jest znatel věcí skrytých i viditelných, mocný, slitovný,

(7) jenž co nejlepší dal každé věci tvar a zprvu utvořil člověka z hlíny:

(8) pak ustanovil původ jeho z kapky vody odporné:

(9) pak dal mu tvar a vdechl do něho část ducha svého: a dal vám sluch a zrak a srdce. Jak málo jste za to vděčni.

(10) A říkají: „Když ztratíme se kdesi v zemi, zdaž v novém zjevíme se stvoření!“ A tak v setkání se s Pánem svým oni nevěří.

(11) Rci: „Dá zemříti vám anděl smrti, jemuž jste poručeni, a pak k Pánu svému budete navráceni.“

(12) Kdybys jen mohl viděti, jak provinilci klopiti budou hlavy své před Pánem svým (řkouce): „Pane náš, viděli jsme a slyšeli jsme: vrať nás na zemi a budeme konati dobro: nyní pevně věříme.“

(13) Kdybychom byli chtěli, byli bychom dali každé duši (pravé) vedení: však vysloven byl mnou již rozsudek: „Dojista naplním peklo Džinny a lidmi pospolu.

(14) Pročež okuste trestu za to, že zapomněli jste na setkání s námi v tento den váš: my též zapomněli jsme na vás i okuste trestu věčného za to, co činili jste.“

(15) Jen ti věří ve znamení naše, kteří, když zmínku o nich obdrží, padají na tvář svou v UCTÍVÁNÍ a pějí chválu Pána svého, a nejsou naduti pýchou:

(16) již boky své zvedajíc s lůžek svých, aby volali k Pánu svému s bázní a touhou, a z toho, čímž obdařili jsme je, štědře rozdávají.

(17) A žádná duše neví, co skryto jest pro ně radostí odměnou za to, co byli činili.

(18) Zdaž ten, kdo uvěřil, měl by býti roveň pohoršlivci? Nebudou si rovni.

(19) Pokud se týče těch, kdož uvěřili a konali dobré skutky, těm dány budou zahrady příbytkem a obýváním v odměnu za skutky jejich.

(20) A pokud se týče těch, kdož pohoršení páchali, těm příbytkem bude oheň (pekelný): pokaždé, když chtíti budou vylézti z něho, navráceni do něho budou a bude řečeno jim: „Okuste trestu ohně, jejž vylhaným jste nazývali.“

(21) A dojista dáme jim okusiti trestu menšího vedle trestu většího, aby snad vrátili se k nám.

(22) Kdo nepravostnějším jest toho, jenž když připomenuta jsou mu znamení naše, odvrátí se od nich? Myť zajisté pomstíme se na provinilých!

(23) A kdysi dali jsme Mojžíšovi Knihu: i nebuď v pochybnostech o jeho setkání (s námi). A učinili jsme ji vedením synům Israele.

(24) A z nich ustanovili jsme vůdce, aby vedli lid dle rozkazu našeho poté, když byli trpělivě vytrvávali a pevně uvěřili ve znamení naše.

(25) Zajisté pak Pán tvůj rozhodne mezi nimi v den zmrtvýchvstání ohledně toho, v čem rozcházeli se.

(26) Což není jim patrno kolik zahladili jsme před nimi pokolení, v jichž obydlích oni teď procházejí se? V tom zajisté znamení jsou: což nepopřejí (jim) sluchu?

(27) Což nevidí, jak ženeme v mračnech vodu k zemi vyprahlé a jí vzcházeti dáváme obilí, z něhož požívají dobytčata jejich i oni sami? Což (toho) nevidí?

(28) A říkají: „Kdy tedy přijde, ono skoncováním jste-li pravdomluvnými?“

(29) Rci: „V den skoncování neprospěje těm, kdož nevěřili, víra jejich, aniž bude jim poshověno.“

(30) I straň se jich a vyčkávej: oni též vyčkávají.