Al-Ghaafir

Makkan

Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.

(1) Há. Mím.

(2) Seslání Knihy od Boha, Mocného, Moudrého!

(3) Jenž odpouští viny a přijímá pokání, přísný jest v trestání, dlouhé má strpení: není Boha, kromě něho; a k němu vede cesta (návratu).

(4) Nehádá se ohledně znamení božích nikdo, vyjma těch, kdož neuvěřili: nech nemátne tě jejich chození semo tamo v zemi.

(5) Před nimi lhářem nazval Noema lid jeho a spojenci učinili tak po nich: silně zasazoval se každý národ proti proroku svému, snažíce se zmocniti se jej, a odporovali mu nepravdou, aby utlumili v něm pravdu. Však udeřil jsem na ně: a jaký byl trest můj!

(6) A stejně tak pronesen byl rozsudek nad těmi, kdož neuvěřili: zajisté budou obyvateli ohně!

(7) Ti, kdož nesou trůn a ti, kdož obklopují jej, vyvyšují Pána svého ve chvále jeho a věří v něho: a prosí za odpuštění pro ty, kdož uvěřili: „Pane náš, ty obestíráš vše milosrdenstvím a věděním svým: pročež odpusť těm, kdož kajícně obrátili se k tobě a následují stezku tvou: ochraň je před trestem plamene (pekelného) —

(8) Pane náš — a uved je v zahrady Edenu, kterés přislíbil jim a těm, kdož spravedlivi byli z otců jejich a manželek jejich a potomstva jejich: tyť zajisté mocný jsi, moudrý!

(9) A chraň je před, špatnostmi, neb nad tím, jejž před špatnostmi ochráníš dne onoho, zajisté smiloval ses; a toto bude blaženost velká.“

(10) Zajisté pak zavoláno bude na ty, kdož neuvěřili: „V pravdě nenávist Boha větší jest nenávisti vaší vůči sobě samým, když voláni jste byli k víře a neuvěřili jste.“

(11) Řeknou: „Pane náš, dvakráte dal's nám zemříti' a dvakráte vzkřísil's nás: přiznáváme viny své: zdaž není možnosti vyjíti odtud?“

(12) „Toto jest údělem vaším proto, že když vzýván byl Bůh Jediný, nevěřili jste; a když spolčováno bylo s ním, věřili jste: a rozsouzení přináleží Bohu, Nejvyššímu, Velkému.“

(13) Onť jest to, jenž ukazuje vám znamení svá a sesílá vám s nebe výživu: však nebude pamětliv toho, leda ten, jenž kajícně k Bohu obrátí se.

(14) Pročež vzývejte Boha, upřímnými jsouce k němu ve víře, i když neradi to vidí nevěřící.

(15) Povznešený na nejvyšší stupeň, Pán trůnu, vysílá ducha svého, ze svého rozkazu, na koho chce ze služebníků svých, aby varoval ohledně dne setkání,

(16) dne, kdy vyjdou (z hrobů) a kdy nebude skryto Bohu ohledně jich pranic. Komu přináležeti bude moc (veškerá) v den (onen)? Bohu Jedinému, Vítěznému!

(17) V den ten odměněna bude každá duše dle toho, co vydobyla si; v den ten nebude křivdy; neb Bůh zajisté rychlým jest v účtování.

(18) A varuj je přede dnem blížícím se, kdy srdce lidí stoupati budou jim k hrdlu, dusíce je; a kdy nebude nepravostným přímluvce, jemuž by bylo popřáno sluchu.

(19) Bůh dobře zná zrádné oči a vše, co skrývají nitra.

(20) A Bůh rozsuzuje dle pravdy; však ti, které oni vzývají vedle něho, nerozsuzují o ničem: jedině Bůh dojista vše slyší a obzírá.

(21) Což necestovali v zemi a neviděli, jaký byl konec těch, kdož před nimi byli? A byli mocnější jich silou a větší zanechali stopy v zemi: však stihl je Bůh (trestem) za viny jejich a nebylo jim proti Bohu ochránce.

(22) To proto, že přišli k nim proroci jejich s jasnými důkazy a oni neuvěřili: pročež trestem stihl je Bůh, neb on silný jest a přísný v trestání.

(23) Kdysi poslali jsme Mojžíše se znameními našimi a mocí zjevnou,

(24) k Faraonovi a Hámánovi a Qárúnovi, však (tito) řekli: „Kouzelník jest to, (velký) lhář!“

(25) A když přišel k nim s pravdou od nás, řekli: „Zabte syny těch, kdož uvěřili s ním, a živte dcery jejich!“ Však lest nevěřících jenom selhala.

(26) A řekl Farao: „Nechte mne, abych zabil Mojžíše: pak nechť volá si k Pánu svému! Zajisté bojím se, že změní vaše náboženství a zavede tak v zemi pohoršení.“

(27) I řekl Mojžíš: „Zajisté útočiště béřu u Pána svého a Pána vašeho, přede všemi pyšnými, kdož nevěří v den súčtování.“

(28) A řekl muž VĚŘÍCÍ z rodu Faraonova, jenž skrýval víru svou: „Zdaž zabijete muže proto, že říká: ‚Pánem mým jest Bůh‘, a jenž přišel k vám s jasnými důkazy od Pána vašeho? Je-li lhářem, na něho padne lež jeho; a je-li pravdomluvným, postihne vás něco z toho, co slibuje vám: zajisté pak Bůh nevede (pravou cestou) toho, jenž výstředníkem jest a (velkým) lhářem!

(29) Lide můj, dnes máte moc a vládnete v zemi, však kdo pomůže vám proti hněvu božímu, padne-li na nás?“ Řekl Farao: „Já ukazuji vám pouze to, co (sám) vidím; a vedu vás jedině cestou správnou.“

(30) Tehdy řekl ten, jenž byl uvěřil: „Lide můj, obávám se, že přijde na vás den podobný dnu spojenců:

(31) podobný případu lidu Noemova, a (kmene) 'Ád a Tsemúd, a těch, kdož přišli po nich: a Bůh jistě nežádá si učiniti útisk služebníkům svým.

(32) Lide můj, jáť pak bojím se, že přijde na vás den vzájemného volání:

(33) den, kdy obráceni budete zády zpět a vrženi v peklo: a nebude vám ochránce proti Bohu, neb koho Bůh v blud zavádí, tomu není vůdce!

(34) Vždyť přišel k vám již před tím Josef s jasnými důkazy; však nepřestali jste pochybovati ohledně toho, s čím byl přišel k vám. Až když zhynul, řekli jste: ‚Nevzbudí Bůh po něm proroka.‘ Takovýmto způsobem zavádí Bůh toho, jenž výstředníkem jest a pochybovačem.

(35) Ti, kdož hádají se ohledně znamení božích, aniž by zmocnění jaké bylo přišlo jim, vzbuzují velkou zášť Boha a těch, kdož uvěřili: takovýmto způsobem zapečeťuje Bůh srdce všech pyšných, urputných.“

(36) Řekl pak Farao: „Hámáne, postav mi palác, aby dosáhl končin,

(37) končin nebes a abych vylézti mohl až k Bohu Mojžíšovu: neb zajisté mám jej za lháře!“ Takto zkrášleny byly v očích Faraona zlé skutky jeho, a odvrácen byl od stezky (pravé): takže lstivé úklady jeho skončily pouze zkázou.

(38) A řekl ten, jenž byl uvěřil: „Lide můj, následujte mne i povedu vás stezkou správnou.

(39) Lide můj, zajisté tento život pozemský jest jen (pomíjejícím) požitkem: zajisté pak život budoucí jest obýváním trvalým.

(40) Kdožkoli koná zlo, bude odměněn jen stejným jemu; a kdožkoli koná dobro, muž či žena, a jest věřícím — tito v pravdě vejdou v zahradu (ráje) a obdařeni budou v ní (blahy) bez počtu.

(41) A lide můj, jak to přijde, že já zvu vás ke spáse a vy že zvete mne k ohni (pekelnému)?

(42) Zvete mne, abych zapřel Boha a spolčoval s ním něco, o čemž nemám vědomosti: já pak zvu vás k Mocnému, Odpouštějícímu.

(43) Není pochyby o tom, že to, k čemu vy zvete mne, nemá býti vzýváno ani v životě pozemském, ani v budoucím; a že k Bohu bude návrat náš, a že výstředníci budou obyvateli ohně.

(44) Pak vzpomenete si na to, co říkám vám: a poroučím věc svou Bohu, neb Bůh (dobře) pozoruje služebníky své.“

(45) I ochránil jej Bůh před zlem, jež lstivě kuli proti němu a obklopily rod Faraonův bědy trestu:

(46) oheň, jemuž vystavováni jsou z jitra i s večerem: a v den, kdy nadejde hodina (soudu), řečeno jim bude: „Vstupte, lidé Faraonovi, do trestu nejpřísnějšího!“

(47) A když spor povedou mezi sebou v ohni, řeknou ti, kdož slabými byli, k těm, kdož pyšni byli: „My následovali jsme vás: můžete tedy pomoci nám od části (trestu) ohně?“

(48) I řeknou ti, kdož pyšni byli: „My jsme teď všichni v něm: zajistéť Bůh již rozsoudil mezi služebníky svými.“

(49) A řeknou ti, kdož budou v ohni, ke strážcům pekla: „Vzývejte Pána svého, aby slevil, nám aspoň den z muk těchto.“

(50) Řeknou (tito): „Zdaž nepřišli vám proroci vaši s jasnými důkazy?“ Řeknou: „Zajisté.“ Řeknou strážcové: „Volejte tedy (o 'pomoc)!“ Však volání nevěřících jen ztrácí se v bloudění.

(51) Myť pak zajisté přijdeme na pomoc prorokům svým i těm, kteří uvěřili, v životě pozemském a v den, kdy povstanou svědkové:

(52) v den, kdy neprospěje nepravostným omluva jejich, však zlořečení na ně padne a dáno bude jim zlé přebývání.

(53) Kdysi již dali jsme Mojžíšovi Vedení a učinili jsme syny Israele dědici Knihy,

(54) aby Vedením a Napomenutím byla lidem (pronikavého) rozumu.

(55) Vyčkej tedy (trpělivě): zajisté slib Boha pravdivým jest: a pros za odpuštění hříchu svých a vyvyšuj Pána svého ve chvále jeho; s večerem i za jitra.

(56) Zajisté pak ti, kdož hádají se ohledně znamení božích beze všeho zmocnění, v srdcích svých pouze pýchu chovají, však nedosáhnou jej. Pročež vezmi útočiště u Boha, neboť on vše slyší a obzírá.

(57) Stvoření nebes a země zajisté větší jest stvoření lidstva: však většina lidí není si toho vědoma.

(58) Nejsou si rovni slepí a vidoucí; taktéž se ti, kdož uvěřili a konají dobré skutky, a zle činící, jak málo jste toho pamětlivi!

(59) Zajisté pak hodina (soudu) přijde, není pochyby o ní: však většina lidí tomu nevěří.

(60) A řekl Pán váš: „Vzývejte mne a vyslyším vás: ti pak, kdož v pýše odvracejí se od sloužení mi, v peklo vejdou potupeni.“

(61) Bůh to jest, jenž učinil vám noc, abyste odpočívali v ní, a den k vidění. Bůh zajisté velkým jest v milosti vůči lidem: však většina lidí není za to vděčna.

(62) Totoť jest Bůh, Pán váš, Stvořitel, všeho: není Boha, kromě něho! Jak tedy můžete odvraceti se od něho?

(63) Takto odvraceli se od něho ti, kdož znamení jeho zapírali.

(64) Bůh jest to, jenž učinil vám zemi pevným podkladem a nebesa budovou: a dal vám podobu a krásnými učinil Podoby vaše: a dobrými věcmi vyživuje vás. Totoť jest Bůh, Pán váš: i požehnán budiž Bůh. Pán veškerenstva!

(65) Onť jest Živoucí: není Boha, kromě něho! Pročež vzývejte jej, upřímnými jsouce k němu ve víre: chvála Bohu, Pánu veškerenstva.

(66) Rci: „Zajistéť zakázáno bylo mi, abych vzývá ty, jež vzýváte vedle Boha, když jasné důkazy byly dány mi Pánem, mým: a nakázáno bylo mi, abych odevzdal se do vůle Pána veškerenstva.“

(67) Onť jest to, který stvořil vás z prachu, poté pak z kapky (semene), pak z krve sražené: na to pak dává vyjíti vám (z lůna) jako nemluvně, aby nato dal dosíci vám věku dospělého: pak abyste dosáhli staroby — ač některý z vás umírá před tím — a tak abyste dosáhli lhůty (vám) předurčené, a možná, pochopili.

(68) Onť jest to, který vzbuzuje život a umrtvuje: a když rozhodne něco, řekne jen: „Staň se!“ a stane se.

(69) Zdaž neviděl's ty, kteří hádají se ohledně znamení božích? Jak mohli býti tak oddáleni?

(70) A ti, kdož vylhanou, nazývají Knihu a to, s čím poslali jsme proroky své, dobře zvědí,

(71) až chomouty budou na šíjích jejich a řetězy, jimiž taháni budou

(72) v plamen (pekelný) a pak v ohni sžíháni budou!

(73) Pak řečeno bude jim: „Kde jsou ti, jež s Bohem spolčovali jste a ctili

(74) vedle Boha?“ Řeknou: „Ztratili se nám! Ale my nevzývali jsme pranic předtím.“ Takovýmto způsobem v blud zavádí Bůh nevěřící.

(75) „Toto jest odměna vaše za to, že neoprávněně radovali jste se na zemi a zpupně se chovali!

(76) Vstupte do bran pekla, v němž (přebývati) budete věčně: jak špatné bude přebývání hrdopýšků!“

(77) I vyčkávej trpělivě; zajisté slib Boha pravdivý jest: a ať již ukážeme ti něco z toho, co slibujeme jim, aneb vezmeme tě k sobě dříve, k nám navráceni budou!

(78) A před tebou již poslali jsme proroky: o některých vyprávěli jsme ti, a o některých jsme ti nevyprávěli; a nepříslušelo prorokovi, aby předvedl znamení jaké, leda z dopuštění božího. Však když přijde rozkaz boží, tehdy rozsouzeno bude dle pravdy a záhubě propadnou ti, kdož za marnost jej prohlašovali.

(79) Bůh to jest, jenž učinil vám dobytčata, abyste jezdili na některých a z některých měli potravu.

(80) A máte z nich prospěch mnohý; a abyste dosáhli pomocí jich zámyslů niter svých, na nich i na lodích jste nošeni.

(81) Tak ukazuje vám Bůh znamení svá: a které ze znamení božích chcete zapírati?

(82) Což necestovali zemí a neviděli jaký byl konec těch, kdož byli před nimi? A byli početnějšími jich a mocnější silou a stopami, jež zanechali v zemi: a přece pranic neprospělo jim konání jejich!

(83) Však když přišli jim proroci jejich s jasnými důkazy, holedbali se oni tím, co měli z vědění: i obklopilo je to, čemu se byli vysmívali.

(84) A když viděli sílu hněvu našeho, řekli: „Uvěřili jsme v Boha Jediného a zavrhujeme to, co byli jsme s ním spolčovali.“

(85) Však tehdy již neprospěla jim víra jejich — poté, když byli shlédli sílu hněvu našeho — dle zvyklosti Boha, jež předtím již byla vyplnila se nad služebníky jeho. A tak na místě propadli záhubě nevěřící!